Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Borovská padesátka

 

Vytvořeno
29. 5. 2016

 

Konečně jsem se zúčastnil společensko-turistické akce Borovská padesátka. A její název jsem vzal doslova, zvolil jsem trasu 50 km pěšky. Jako jeden ze čtrnácti učastníků; a navíc s  pro tuto trasu poměrně pozdním časem startu. Čímž jsem si společensko-turistickou akci překlopil na akci individuálně-turistickou.

Proč Borovská 50?

O účasti na kole či koloběžce neuvažuji, po silnicích si můžu to, co mě zajímá, projet sám, a leccos z toho navíc účelově. Zato jsem už roky uvažoval, že bych si dal pěšky pochod Václavice – Havlovice, ale zatím jsem se k tomu nikdy neodhodlal, protože, soudě dle jedné zkušenosti, kdy jsem se na VH vydal na kole s kamarády, jsou Václavice strašná masovka, akce více společenská než turistická. Něco jako ples, na který můžete jít v normálním oblečení. Oproti tomu mi Borovská padesátka přijde být ač na jednu stranu tradičnější (letos se koná její 47. ročník; zatímco VH začaly až v 90. letech), tak na druhou stranu paradoxně méně profláknutá, tudíž předpokládám, že oproti VH více turistická a méně společenská. Což jsem pak reálně neprověřil, protože, jak jsem naznačil v úvodu, jsem si volbou trasy a času startu společenskou rovinu akce zcela deaktivoval, ať už by jinak při volbě využívanější trasy byla jakkoliv intenzivní.

Ráno

Start akce je ráno od šesti do jedenácti hodin, informace o času uzavření cíle nejsou k dispozici, žádný web akce neexistuje, plakáty neobsahují kontakt na pořadatele.

Pro pěší jsou k dispozici trasy 5, 6, 15, 25 a 50 km. Pro cyklisty 25, 50 a MTB 50.

Ač jsem měl v úmyslu pár dní před akcí chodit spát dříve, než je pro mne zvykem, v noci na pátek se to nějak zvrtlo, nechtělo se mi vstát od příjemně rozjeté práce, a šel jsem spát ve čtyři večer. Tedy pro mě večer, v kontextu mého trvalého posunu nad Atlantik… No prostě ve 4 a.m. Takže jsem v noci na sobotu neusnul tak brzo, jak by bylo vhodné. Ale budík jsem si nastavil odvážně na čtvrt na devět. Ráno jsem si po probuzení uvědomil, že jsem nespal příliš dlouho, ale naštěstí jsem jednak spal celé spánkové cykly, takže jsem byl relativně jako rybička, a jednak jsem byl nevídaně uvědomělý a hlavou mi proběhla tato Karnaughovská úvaha:

  • Buď půjdu jen 25 km, tak je jedno, jestli jsem se vyspal, a tedy můžu vstát;
  • nebo fakt půjdu 50 km, tak musím vyjít včas, a tudíž musím vstát.

Díky této praktické aplikaci minimalizace logické funkce pro univerzální definici výstupu nezávisle na některém vstupu jsem i s komplexními ranními procesy včetně kvalitní snídaně, s přepravou autem na start, zaplacením symbolického startovného a převzetím itineráře s monochromatickou mapkou (šlo o černý tisk na modrozelené pozadí, tak je jednodušší napsat monochromatickou, než napsat černo-modrozelenou a pak to tady složitě vysvětlovat) dosáhl toho, že jsem ze startu vycházel zhruba v deset hodin ráno.

Přičemž obecně u mne z výše naznačených důvodů platí, že je-li někde otevřeno do jedenácti, tak můj příchod na místo dříve než v 10:56 považuji za zbytečně brzký.

Trasa

Je pro mne celkem normální, že účelově nachodím 20 km za odpoledne. A výjimečně si střihnu i necelých 30. V tomto kontextu mi přišlo nezajímavé se extra vydat na akci, kde čistě turisticko-společensky, bez jakéhokoliv zařizování či práce na navštívených místech, ujdu jen 25 km. Takže 25 km je málo.

Na druhou stranu, 50 km je docela dost. Zvlášť v kontextu času mého nástupu na trasu.

Za ideálních bych pro sebe považoval 35 km, možná 40.

 

Ale trasa 35 ani 40 km k dispozici není; 25 je málo; tak se kloním k té děsivé padesátce.

Částečně i kvůli terminologii: Kdybych šel 25 km, tak bych nemohl tvrdit, že jsem šel Borovskou padesátku. A tvrdit, že jsem šel pětadvacítku, když taková akce neexistuje, to by také nešlo. A kdybych to chtěl ujasnit sdělením, že jsem šel pětadvacítku v rámci Padesátky, tak to ještě víc zamotám. No uznejte sami, než bych vymyslel, jak ve všech ohledech nejlépe zformulovat, že jsem na akci, která se jmenuje Padesátka, šel trasu 25 km, tak to už je jednodušší raději ujít těch 25 km navíc, a mít s formulací klid.

A hlavně: Jediná skutečná trasa v rámci Padesátky je padesátka. Ostatní se nepočítají. Pokud člověk pochopí, co znamená název akce „Borovská padesátka“, tak má jedinou možnost: Trasa 50 km.

 

Ostatně, onehdy jsem si zkusil jít pěšky ze školy, což obnášelo 42 km (za hezkých 8 hodin a pět minut, jak dohledávám až teď při psaní) plus nějaké neměřené pobíhání po městě před akcí. Je to už sice deset let, ale tehdy jsem běžně chodil do deseti km za den.

Teď jsem sice o deset let starší (táhne mi na 33), ale taky jsem dost rozchozený. Takže se těch 50 km nebojím, jen mi dělá starosti čas. Padesát km pěšky zhruba přirovnávám ke stovce na koloběžce nebo dvěma stovkám na kole; a doby, kdy jsem jako student vyrážel na dlouhé jednodenní trasy na kole v šest ráno, už jsou pryč.

Trasa pro mě ideální délky není k dispozici; tak jsem co do proviantu připraven na obě varianty a volbu mezi moc krátkou a moc dlouhou trasou rozťuknu až na startu, podle toho, do kolika hodin bude otevřený cíl.

Doprovod 4 × 4

Taky si nejsem zcela jist, jak se na padesát km bude tvářit Digina – moje téměř desetiletá fenka evropského ovčáka, již, vzhledem k její celkové vizáži, i přes šediny na čumáku, okolojdoucí lidé standardně celoživotně považují za štěně německého ovčáka.

I když, šediny už asi s odhadem lidí také udělaly své – ač je Digina od dosažení dospělosti velká zhruba jako šestiměsíční německý ovčák, zrovna na trase Borovské padesátky ji jeden člověk považoval za roční. Z definovaných plemen je jí nejblíže chodský pes, a to i povahově, ale ten má oproti ní delší chlupy.

Digina není zvyklá chodit tolik jako já, a nedávno se mi při stoupání do kopce začala zadýchávat, ale loni na jaře jsme šli nějaké menší desítky kilometrů ve sněhu místy tak hlubokém, že musela skákat jako zajíc; a před pár týdny se nám jedna procházka neplánovaně spontánně protáhla na cca 20 km; tak snad těch 50 zvládne. Navíc se po začátku zadýchávání na váze ukázalo, že má zhruba 15 % nadváhu, takže by zadýchávání ve stoupání mohlo být způsobeno taháním větší zátěže do kopce, a snížil jsem jí krmnou dávku. Už před pár týdny.

Hlavně musím myslet na to, abych ji nechal včas odpočinout. Psi a děti strašně rychle regenerují – tváří se, že jsou v poslední hodince, ale jak si na pár minut sednou, tak do nich vjede nový život.

Pro jistotu s sebou beru skládací misku, ale počítám, že Digina bude mít na trase dost možností se napít z čistého potoka.

A jelikož se mě při jedné pauze vedlesedící turisté ptali, jestli pro psa žádné jídlo nemám, tak pro nepejskaře podotýkám, že pes pracuje s prázdným žaludkem, a jí až večer. Většího psa může pohyb po jídle doslova zabít – když u velkého najedeného psa dojde k torzi žaludku, tak potřebuje operaci, jinak je po něm. Občas se také kvůli tomu doporučuje velkému psovi dát třeba třetinu denní dávky ráno a dvě třetiny večer, aby toho neměl v žaludku tolik najednou, ale Digina je model německého ovčáka 1:2, váží okolo 20 kg, a tak jí dávám žrát jednou denně – večer, aby pak mohla v klidu trávit.

Start a chůze

Od pořadatele na startu se dozvídám, že v cíli budou až do tmy. Stmívá se zhruba před desátou, takže mám 12 hodin času. Na padesátku by mi mohlo stačit zhruba 11 hodin – v lepším případě hrubého, v horším čistého času.

(To jsem ovšem nepočítal, že oproti téměř stejně dlouhé cestě z Hradce do Náchoda před deseti lety mě dnes čeká více než desetinásobné převýšení. Přecejen, trasa vede podhůřím Orlických hor.)

Tak jo, volím teda padesátku. Povzbuzován pořadatelem, jenž dodává, že o mně řekne lidem v cíli, že přijdu později.

Ptám se, v kolik na tuto trasu vyšli poslední lidé přede mnou: O půl deváté. Tedy před hodinou a půl. A po dotazu, kolik lidí na tuto trasu celkem šlo, zjišťuji, že jsem čtrnáctý. Což v kontextu toho, jaké masy lidí vidím na startu a pak v prvních kilometrech překryvu s jinými trasami, není mnoho.

 

Cestou ze startu předcházím rodiny s dětmi, které vyrazily na trasu „Pohádkový les“. Cestou potkávají vědomostní otázky, na něž vždy o dva až čtyři metry dál nacházejí odpověď. Na stejných velkých zalaminovaných papírech A4 s písmem pro přečtení z průzkumného letadla, což by mi asi, kdybych chtěl otázky zodpovídat, poněkud vadilo, protože bych nejednou nechtěně zahlédl odpověď dříve, než bych se stihl nad otázkou zamyslet. Myšlenka vědomostních otázek je v principu hezká, jen mě poněkud děsí konkrétní náplň: „Vyjmenujte postavičky z Teletubbies“. He? To je jako kdyby se od dospělého chtělo vyjmenovat postavy z telenovely nebo jména nějakých pseudocelebrit z bulvárních pořadů. To se děti předškolního věku nesetkávají s hodnotnějšími poznatky, jež by jim šlo při takové příležitosti oprášit či vytvořit?

Potkávám stanoviště s živou Mankou a živým Rumcajsem, nezkoumám, co přesně tam děti provádějí (na první pohled to vypadalo, že procházející davy proudí bez zastávky okolo, ale mohl jsem se přehlédnout, šel jsem rychleji, tak jsem nesledoval postup jednotlivých rodin), a za chvíli přicházím k šipce „50 km pěšky – doprava“. Což byla první, poslední a jediná taková šipka na celé trase. Jejím účelem zjevně bylo upozornit účastníky na této trase, že tady se padesátková trasa odděluje od rodinných davů, aby se nenechali ostatními lidmi odplavit jinam.

 

Následuje chůze krásným lesním úsekem nad potokem; navíc bez lidí, takže Diginu vypouštím na volno bez vodítka.

V dalších úsecích už zase lidí přibývá, cestou ještě těsně míjíme jakési stanoviště s čerty, a podle Olešenky jdeme do Pekla.

 

Z Pekla jdeme údolím Metuje, jež spolehlivě dokáže člověka nabít energií, směrem na Nové Město (nad Metují).

V údolí procházíme úsekem, kde jsem cedulí upozorněn, že vstup na cestu je na vlastní nebezpečí, protože cesta prochází lesními porosty ponechanými na základě vyhlášení přírodní rezervace bez hospodářského zásahu, a že v souvislosti s tím na nás může nějaký strom spadnout. Ceduli jsem nepřikládal žádnou větší váhu. Když jsem procházel zbytky stromu zjevně spadlého na cestu a dodatečně prořízlého, aby se skrz něj dalo chodit, tak jsem ještě byl pobaven, že cedule nelhala, že tu asi občas opravdu nějaký strom spadne, a připadalo mi to zábavné. Za chvíli ale slyším zprava seshora ve vzdálenosti velkých desítek až malých stovek metrů praskání dřeva a následné žuchnutí stromu na zem. To už jsem trochu zvážněl a vydal jsem si interní pokyn, že až uslyším padat strom přímo nade mnou, tak se musím uhnout. Přičemž jsem se raději neodvažoval hlouběji zamyslet nad tím, jak mám stihnout vyhodnotit místo dopadu a ještě se i s Diginou uhnout, a to celé v menších sekundách od zapraskání kmene. Zanedlouho jsem ale uslyšel i zvuk motorové pily, z čehož jsem vyvodil, že pády stromů jsou řízené a s tím hospodářským nezasahováním to nebude tak žhavé.

 

Cestou dáváme první zhruba patnáctiminutovou pauzu, abych se najedl a napil; a aby si Digina odpočinula. Digina už cestou sem odmítla několik míst, kde jsem jí navrhoval, že se může napít z krásného horského potoka, a dala přednost Metuji pod čističkou, obohacenou o stopové množství kdečeho. Ještě přitom ladně přeskakuje na ostrůvek, z něhož má k hladině pohodlnější přístup než ze břehu. Pak vypadá, ač před chvílí působila unaveně, že hodlá poskakovat na průzkum na další ostrůvky, což jsem jí rozmluvil (vzhledem k její únavě, k trase před námi, k peřejím a k faktu, že nikdy neplavala), a tak skočila zpátky na břeh.

 

Přecházíme po kamenném Bartoňově mostě „Liščí boudy“ z roku 1939. Zaujalo mě, že při jeho nevelké šířce, stěží pro jedno menší osobní auto s dobrým řidičem, má nečekaně velkou nosnost 30 tun. I když to „t“ bylo nějaké divné. Teď u počítače vidím na zvětšené fotce, že to asi je 30 q, tedy 30 metráků, tedy 3 tuny, což už mi dává smysl.

Já prostě tyhle dekagramy a metrické centy nějak nemusím. Jsou gramy, kila a tuny. Jak se přidává či ubírá jiný počet řádů než tři, je z toho jen zmatek. Třeba i kvůli nečitelnosti jednotky. Ono to úplně nevypadá ani jako jasné „q“, ale má to k němu blízko a dává to smysl.

Nováč (Pro lidi z Nováče: „Město“)

Přicházíme do Nového Města nad Metují.

Podle itineráře mám 50 metrů za cedulí Nové Město odbočit doleva na místní okruh (zelenobílá značka). Ignoruji tedy nijak neoznačenou odbočku 10 – 15 metrů za cedulí Nové Město, abych se k ní za chvíli vrátil, když jsem zjistil, že z druhé strany je značená jako místní okruh. On je totiž ten okruh značen pro lidi, kteří po něm jdou (ať už po směru hodinových ručiček, nebo proti), nikoliv ale pro lidi, kteří se na něj chtějí zvenku napojit.

Sestupujeme zase k Metuji, procházíme mezi chatami a tábořišti, a potkávám nádhernou raritu: Zachovalý Fiat Fiorino z osmdesátých let. Tedy malou dodávku nejdříve na bázi Fiata 127, pak Fiata Uno. I když tenhle má čumák spíš jako Fiat Panda. A hlavně to logo nevypadá jako Fiat. Pořizuji fotky, a i když fotím přes plot na delší sklo, správně vytušuji, že de jure nejde o Fiata, ale o Seata, pod jehož hlavičkou se tyto Fiaty Fiorino také prodávaly. A osobní Pandy také. O to vzácnější fotoúlovek to je.
Doma dohledávám, co jsem kdysi věděl a zapomněl, že Fiat Panda se jmenoval také Seat Panda a Seat Marbella, a z něj odvozená zde přítomná dodávka se nazývá Seat Terra (1986 – 1995). Tak takovýto unikát se tady dá potkat.
Jinou užitkovou techniku v lese i na parkovišti už jsem fotil i v předchozích úsecích cesty, ale toto byl z celé trasy nejzajímavější exponát, který jsem potkal (nevídaný byl i později potkaný Robur se žebříkem, ale ten byl částečně skryt pod plachtou).

 

Trasa dál krouží z východu okolo Nového Města.

 

Podle itineráře nelze na Pavlátově louce přehlédnout modrý bazén, okolo nějž se má pokračovat dál. Hm. Hm! Tady jsem došel k závěru, že popis trasy je asi připraven od stolu. Věřím, že na leteckých snímcích jde o nepřehlédnutelný modrý bazén. Ale když se k němu přijde tak, jak trasa určuje, tak je bazén nad úrovní příchozího, a nic z jeho modrého betonu není vidět. Vidět je naštěstí jeho červené zábradlí, pod nímž turista, až když k němu, coby jediné naději, přijde, opravdu nalezne modrý bazén, shora jistě nepřehlédnutelný. Aby po chůzi podél něj teprve nalezl ceduli, která ho informuje, že se nachází na Pavlátově louce. V opačném směru by ty propozice byly dobré, v použitém směru je to již trochu navigační výzva. Bazén neviditelný, a cedule „Pavlátova louka“ až za ním. Naštěstí poblíž bazénu byla informační cedule Lesů ČR o tom, jak Lesy upravují koryta vodních toků, a jak mě ta cedule přitáhla, tak jsem se dostal blíž k tomu schovanému bazénu.

 

V následujícím příkrém stoupání se Digina tváří, že jsem se asi zbláznil, a proč jako máme jít zrovna do kopce. Když jsme došli ke zrušeným lázním Rezek, o jejichž existenci jsem neměl tušení, ač se nenacházejí až tak daleko od mého bydliště, Digina se tvářila, že dál už nejde. Ostatně, už teď se za mnou vlekla ve vzdálenosti deseti a více metrů, a to jsem na ni čekal a popoháněl ji.

U lázní potkávám lidi, kteří, aniž by cokoliv takového explicitně říkali nebo i jen naznačovali, na mě celkově působí dojmem, že jsou asi kontrola (desky se zápisem poznámky, když jsme s Diginou přišli; evidentně delší předchozí pobyt na místě, odjezd asi brzy po mém příchodu a verbální hlášení času mého průchodu). Ale měl jsem za to, že kontrola dává razítka do itineráře, a že je označená. No, nevím, Borovskou padesátku jdu poprvé, třeba to tu mají takto. A číslo účastníka ode mě případná kontrola nepotřebuje, když jdu takto nevytíženou trasu, navíc ještě v unikátně pozdní čas. Po krátkém poležení se Digina dala přesvědčit, že by přecejen mohla ještě kousek jít (byli jsme zhruba ve čtvrtině trasy).

Stoupání se zmírnilo, jdeme po rovině, Digina se táhne pár metrů za mnou, když tu náhle významně akceleruje, protože pocítila potřebu seznámit se s ptákem, co stál vedle cesty asi deset metrů přede mnou. Zachoval jsem klid, neboť jsem věděl, že by ho nedostihla ani neunavená, pták podle očekávání odletěl, než se k němu přiřítila, Digina na mě počkala v místech, z nichž vyhnala ptáka, a vysloužila si můj menší proslov na téma, že jsem myslel, že už nemůže.

 

Překračujeme silnici, a od po ní stoupajících cyklistů zjišťuji, že vede na Slavoňov.

Naše trasa dál krouží okolo Nového Města, užívám si krásné lesní stezky, občasný výskyt potůčku, místy upozorňuji Diginu na čistě vypadající a snadno přístupnou vodu.

V tomhle vedení trasy pěknými lesy má tahle akce pro mě smysl (bral bych i nějaký společenský efekt mírnějšího kalibru, ale ten jsem tak trochu nechtěně vyhodil volbou trasy).

Když jdu někam účelově, tak většinou neumím najít vhodnou pěší trasu přírodou. Resp., ono je to tak, že trasa po silnici je obvykle o dost kratší než turistická trasa lesem. Takže při účelové chůzi, kdy se spojuje příjemné s užitečným, není čas jít o polovinu delší trasou. Tady jdu čistě turisticky, super lesním prostředím. Případně lukami, poli, apod.

Napojujeme se na trasu plnou lidí, míjíme obůrku s nepřítomnou nebezpečnou zvěří (měli tam být jeleni, ale nebyli) a okolo druhé obůrky zase stoupáme do kopce.

 

Překračujeme silnici na Zákraví a Ohnišov (čímž ještě zatím pokračujeme v kroužení okolo Nováče).

Tedy, čistě formálně, podle map a čísla silnice, je to i silnice na Brno, což je ale naprostý nesmysl, a naštěstí tudy nevede pozemní značení ani tudy nikdo reálně nejezdí. Ale protože tudy (a přes novoměstské náměstí) formálně hlavní cesta na Brno vede, tak se má zbourat půl Nového Města, aby se postavilo něco, co formálně dostane dopravu dál z centra, ve skutečnosti ale blíže k centru. Asi je to jednodušší než přepsat čísla silnic na mapě tak, aby odpovídala tomu, kudy vede dopravní značení a kudy se reálně jezdí.

Usedám na lavičku u pole nad silnicí,  abych se zase po dvou hodinách chůze napil a najedl. Stejně jako při jiných zastávkách, i zde trvám na tom, aby Digina ležela a regenerovala. Pravda, tady leží tak trochu na šikmém (zatímco já sedím na lavičce), ale hlavní je, že se v lehu nikam neodkutálela. Od mala bydlí ve svahu, tak musí být zvyklá. „No jo, Digino, vždyť ty ses kousek odsud narodila. Asi kilák támhletím směrem.“ U počítače koukám, že max. 500 metrů. Ta okružní turistická trasa vede tak klikatě, že člověk (i pes) nachodí značné kilometry, a přitom se pořád motá na jednom místě.

Směr Ohnišov a Bystré

Pokračujeme přes okraj Spů nádherným údolím Janovského potoka směr Zákraví a Ohnišov.

Potkáváme vysněnou studánku. V ideální dobu, kdy horko začíná polevovat, a kdy má tedy omytí největší efekt. Nabírám do obou vypitých lahví celkem 2 litry vody, myju se, a i když tuším, že přijde bouřka, tak ještě máčím a peru náhlavní šátek. Sice ještě asi potkám více vody, než se mi bude líbit, ale aspoň ten šátek bude vypraný. A teď se ještě jeho chlazení na čele i na zátylku bude hodit. A Digina se aspoň pořádně napila. Schladit povrchově zjevně nechce. Při psaní u počítače z fotek s úžasem zjišťuji, že z rozcestí Nad Táborem poblíž místa svačiny, kde jsme opustili okruh okolo Nového Města, jsme ke studánce Na Husím krku došli za 20 minut. Myslel jsem, že to bylo dál. Přitom jinde jsem během cesty myslel, že tam musím dojít rychleji, než jaká pak byla realita.

Údolí je osazeno lávkami přes potok, na něž se šplhá po žebříčku, takže vzhledem k Diginině únavě ji z jedné vyšší lávky radši snáším, aby se při dopadu po seskoku nevyrakvila. Dojíždějí nás dva lidi na horských kolech. Tedy… dojíždějí… no, značný úsek přenášejí kola přes lávky ve zhruba stejné vzdálenosti za námi. Předjíždějí nás, až když lávky skončily. Nicméně i při tom si jeden z nich lehl v hlubokém blátě. Kdyby sem s kolem či koloběžkou někdo vytáhl mě, tak budu prskat jako křeček a nadávat jako špaček. Ale na pěší chůzi se zdravýma nohama je to super údolí.

V dálce se začíná ozývat bouřka. Norové hlásili, že odpoledne bude pršet, tak asi měli pravdu.

 

V Zákraví se turistická značka napojuje na silnici a vede po ní až do Ohnišova. Pro nás, kdo nemáme odpor k malým silničkám, je to hlavní cesta z Náchoda do Orlických hor. Pokud ovšem není výhodnější do daného místa jet přes Polsko. A ti, kdo se malých silnic bojí, jezdí nemalou zajížďkou přes Dobrušku. Takže tady až takový provoz není.

V Ohnišově přesunuji phablet z kalhot do batohu, mobil uzavírám do vodotěsného obalu a itinerář vkládám do mikrotenového sáčku. Až to přijde, tak si jen vezmu pláštěnku. Pláštěnku jsem si oblékl už na východu z Ohnišova. Zatím se to zdálo být předčasné, ač pončo dobře větrá, tak pod ním bylo teplo, a voda padala zatím řídce a pomalu. Na samém konci Ohnišova potkávám lidi, kteří zde evidentně nějakou dobu byli, a jen jsem přišel, dali se na útěk. Patrně další kontrola, co tu čekala na posledního účastníka padesátkové trasy. Protože nikoho označeného s razítkem jsem pořád nepotkal.

I přes počínající déšť přišla pro moje řízené opláchnutí a Diginino napití vhod Koutecká studánka. Přicházíme k rybníku v Koutech u Bystrého, odbočujeme na Bystré, stoupáme do kopce. Digině se jednak nechce do kopce, jednak vypadá, že nerada chodí v bouřce. Když procházíme okolo jakési samoty, tak mi důrazně naznačuje, že bychom se tam mohli ubytovat, což ignoruji. Já to říkám pořád, že ti psi mají víc rozumu než lidi. Ale čas pauzy ještě nenastal, musíme jít; a zhruba ve vhodném čase pauzy (po dvou hodinách od konce pauzy předchozí) bychom mohli dojít do Bystrého, kde by mohla být autobusová zastávka.

Před Bystrým déšť přidává. Na začátku Bystrého mizí turistická značka, ale jednak stejně chci najít zastávku, kde se budu moci pod střechou najíst, a jednak z Bystrého máme jít po asfaltu, tak to najdu. Jdeme tedy do centra Bystrého (shodou okolností správně po značce, jak jsem později zjistil) a na návsi vcházíme do luxusní zděné autobusové zastávky, kde už jsou dva cykloturisté. Vzhledem k počasí pauzu protahuji na půl hodiny, během níž prošel velmi intenzivní slejvák. Něco nás zastihlo už cestou, já jsem byl mokrý i přes pláštěnku, a Digina vypadala jako totálně zmáchaný pes i poté, co se oklepala. Během pauzy se na návsi objevila nejdříve jakási oktávka, jež tam chvíli stála, aby následně někoho nabrala a odjela. Pak se objevil černý Jeep Cherokee se dvěma lidmi, jenž nějakou dobu stál na návsi, aby odjel zlomek sekundy předtím, než jsem s hrníčkem od termosky vykoukl ze dveří, abych vyhodnotil situaci. Vzhledem k tomu, že jsem od té doby nepotkal už nic, co by vypadalo jako kontrola, a že posádka auta jen přijela, nevystoupila a odjela, se mi hypotéza, že šlo o kontrolu, která se blížila naproti, jestli mě potká, aby to mohla sbalit, jeví jako neparanoidní. Nicméně, od takové dodatečně přijedší kontroly za deště bych čekal, že zajímá-li se o místo výskytu pěšího turisty, podívá se nejdříve do autobusové zastávky. No, nevím. Každopádně označenou kontrolu jsem na celé trase nepotkal žádnou, neoznačené ty zmíněné dvě až tři; a pak už nic. Tady jsme asi těsně za polovinou trasy.

Druhá polovina trasy

Za slabšího deště vyrážíme dál na východ. Digina jde o několik poznání ochotněji, než když jsme šli sem. Jednak měla dvojnásobnou pauzu, jednak déšť značně upravil klima.

Mimochodem – dáte-li psovi v kryté autobusové zastávce odložení (tedy povel „lehni“), odepněte z něj předem vodítko. Když se totiž takový pes rozhodne popojít za vámi k oknu, spoluvyhodnotit situaci, tak neodepnutým z deště mokrým vodítkem, které chcete držet v ruce, vytře celou autobusovou zastávku. Do níž nemá přístup déšť, tedy absolutně neudržovanou. Během cesty jsem pak vodítko otíral v mokré trávě, pak dokonce i v čerstvé čisté kaluži (déšť byl hodně vydatný), než jsme potkali potůček s hrází, kde jsem ho omyl definitivně (a pak ještě večer doma).

 

Pokračujeme na Bysterské doly (dolů), Nedvězí (nahoru), Šediviny a ke kostelu sv. Josefa v Šedivinách (nahoru). Jsme v nejvýchodnějším bodě trasy, zhruba ve dvou třetinách vzdálenosti. Zhruba teď nebo zanedlouho by mi vyhovoval konec, můj odhad ideálu 35 – 40 km byl správný, ale ještě tedy holt zbývá ten zbytek. Sundávám pláštěnku a pokračujeme lesem do kopce. V lese už začíná být šero, dělám si obavy o navigaci v závěru cesty.

Jdeme do Plasnice, cestou mi přijde, že jdu nějak pomalu.

U chaty Radost před Plasnicí zkoumám za světla trasu až do cíle, fotím si pro jistotu turistickou mapu (nevyužil jsem), a zase oblékám pláštěnku.

 

Z Plasnice jdu na Sedloňov přesně podle itineráře. Když přesně uprostřed mezi Plasnicí a Sedloňovem (jak zjišťuji teď při pohledu na Mapy) vprostřed luk končí žlutá turistická značka. Nikde po ní nebylo ani stopy, tak jsem se vydal po zarostlé cestě vhodným směrem, doufaje, že neskončí vprostřed lesa. Dokonce jsem za šera s vidinou nejnáročnějšího úseku před sebou tak vyměkl, že jsem za asistence GPS jednotky koukl do Google map v telefonu. Turistické značky ani polní cesty tam nebyly, ale aspoň jsem si ověřil, že mám zhruba správný azimut, jdu na Sedloňov. Sice více doleva, než jsem potřeboval, ale na kritickém rozcestí, kde skončila značka, jsem šel vpravo, takže víc vpravo už jsem nemohl. Došel jsem na silnici západně od Sedloňova. Boty dávno durch.

Doma jsem pak na mapy.cz vykoukal, že na tom rozcestí, kde žlutá skončila, podle map už vůbec žlutá být neměla. Že jsem z ní sešel doleva dříve. Ale přitom tam fyzicky byla vyznačená. V místě, kde už podle Map být neměla. Vypadá to na nějakou přeložku trasy s neodstraněním starých značek.

 

Ač proškolen, že navigace uprostřed luk může být nesnadná, rozhodl jsem se pokračovat po pořadateli zamýšlené trase, protože zrovna tady, jako na potvoru, je turistická značka oproti asfaltce významná zkratka. Kdybych šel ze Sedloňova do Dlouhého po silnici přes Olešnici, tak bych spolehlivě trefil, ale přidal bych si nejméně 5 km. A nohy už hlásily jakousi únavu. A asfalt by to nevylepšil. A čas už jsem neměl dobrý.

 

Ze Sedloňova, kam jsme si z místa výpadu na asfaltku poctivě na východ zašli, jsme se tedy zase kousek rovnoběžně severněji vraceli na západ, a pak dál po modré a zelené ke Skutině.

Cestou jsme za začínajícího soumraku po modré došli na rozcestí uprostřed lesů, luk a polí, kde nebyla žádná turistická značka. Vzhledem k okolnostem a k tomu, že přestávalo pršet, jsem sundal pláštěnku a batoh, a vylovil jsem z batohu androidí phablet s GPS (bohužel bez kompasu, takže člověk musí chvíli jít, aby si ověřil orientaci) a s aplikací mapy.cz s offline turistickou mapou. Slunce nesvítilo, hvězdy ještě také ne, takže sever jsem neurčil.

V aplikaci mapy.cz jsem viděl o jednu cestu méně než ve skutečnosti, a zjistil jsem, že musím jít po jedné ze dvou cest. Protože i ta cesta, po níž modrá nevede, se pak hned napojuje na zelenou, na kterou mám z té modré přejít – a vzdálenost do místa spoje obou možností je podobná. Vydal jsem se tedy jedním z možných směrů. Pak jsem se napojil na asfaltku, kde podle aplikace mapy.cz vedla požadovaná zelená, a pokračoval jsem směr Skutina. A značku jsem fyzicky potkával, šel jsem dobře.

Až doma u počítače jsem zjistil, že zelená turistická značka vede jinak v androidí aplikaci mapy.cz a jinak na webu www.mapy.cz. Na webu dost možná podle nové skutečnosti (a sedělo by to s itinerářem), ale to nevím, protože jsem šel podle mobilní aplikace. A není to hnutí paměti, koukám na to doma, maje oba displeje vedle sebe.

Když jsem minul Skutinu (po cestě, po níž podle aplikace vede turistická značka, a fyzicky také), tak cesta i značka skončily. Nastal okamžik, kdy jsem nasadil čelovku. Stovky metrů jsem se po louce s čelovkou a phabletem brodil mokrou trávou nad kolena, až po pás, Digina se ztrácela někde dole v trávě, ale alespoň jsem jí prošlapoval cestu. Značnou část dnešní trasy šla na volno bez vodítka za mnou jak arabská žena, asi vlivem únavy, ale za šera jsem ji už nepouštěl, abych ji potmě v neznámém terénu s bolavýma nohama někde nenaháněl.

V mapě na webu doma vidím, že zelená, po níž trasa vedla, vede přímo okolo Skutiny. V aplikaci ale vede úplně jinudy. A jelikož značky fyzicky zmizely, sledoval jsem tedy chybnou zelenou čáru v aplikaci. Po nějakém tom brodění trávou se mi podařilo najít méně zarostlou cestu, a nakonec i cestu nezarostlou. V botách enormně čvachtalo, a pokud jde o kalhoty, byl jsem rád, že jsem spodní část nohavic už večer doma uložil do batohu a šel jsem v režimu kraťasů.

Došel jsem na kýžený orientační bod (konec asfaltky, po níž jsem se ale vydat nemohl, protože bych si zašel moc na severovýchod), na němž navíc phablet ladil s realitou.

Abych nezapomněl – ten phablet jsem tehdy při ztrátě značení modré trasy vylovil hlavně proto, že jsem byl v prekérní oblasti, která neodpouští: Potřeboval jsem úhlopříčně na severozápad, nejkratší cestou na Dlouhé; odbočka moc vpravo by mi mohla vytvořit zacházku na Olešnici, odbočka moc vlevo na Sněžné. Často je to třeba tak, že vím, že nesmím příliš doleva; ale že když příliš brzo uhnu doprava, tak to nevadí, protože tam narazím na silnici, na kterou stejně chci. Ale tady to tak nebylo, protože ta silnice vpravo, která by mě v případě chyby zachytila, vede značnou oklikou.

Ale teď tedy už vím, kde jsem. Bohužel je zataženo, takže ani přes kvalitní tmu nevidím Polárku. Dokonce ani když podle mapy ve phabletu a fyzické orientace asfaltu koukám určitě na sever. Naštěstí se zde zase objevuje turistické značení (příruční čelovku, bez níž nejdu ani na nákup, mám na hlavě už od luk u Skutiny; hlavní čelovku jsem nechal doma, protože přece dorazím za světla – což ale souvisí i s tím, že pro chůzi je příruční čelovka dostačující, zatímco na koloběžku si kvůli spolehlivějšímu úchytu na přilbu beru hlavní čelovku pro jistotu často i tehdy, kdy dorazím dvě hodiny před setměním, a to i přes stálou přítomnost světlometu na řidítkách).

A teď to se mnou teprve půjde z kopce

Teď přijde úsek, kterého se nejvíc bojím. Brutální klesání k silnici, která spojuje Rzy s rekreačním střediskem PČR. Nechápu, jak je možné, že se v itineráři u jednoho stoupání psalo „Ach! Zase kopec!“. Jako chodec nemám žádného problému se stoupáním. Nechápu ani to, že si někdo zaplatí lanovku, aby ho vyvezla na Černou horu, a pak jde dolů pěšky.

Jako chodec vylezu kamkoliv, a pak trpím cestou dolů. Vždy jsem měl za to, že cestou dolů trpí hlavně kolena, ale teď u počítače, kdy si během psaní musím hlídat, jak mám na zemi položené chodidlo, abych se holým masem nepřilepil k parketám a abych si nestrhl zbytek nehtu, už to vidím jinak. Každopádně jsem se nemýlil, že problém je v klesání.

I v tom je geniální koloběžka: Dolů se vezete (ideální), nahoru se projdete (ideální). Koloběžka je dokonalá. Rozhodně jsem si na ni vzpomněl na posledním kilometru trasy, kde jsem opatrně v bolestech šel z mírného kopce po krásném asfaltu. Ale tam teď ještě nejsme.

 

V závěrečné části cesty to bylo zhruba tak, že do kopce jsem já táhl Diginu, z kopce táhla ona mě. Jelikož ani jednomu taženému nebylo tažení nijak zvlášť příjemné, rozhodl jsem, že ve stoupání půjdu tak pomalu, jak bude potřebovat ona, a v klesání ona půjde tak pomalu, jak budu potřebovat já. Chtěl jsem napsat „domluvili jsme se, že“, ale šlo spíše o moje rozhodnutí.

 

Naštěstí se nenaplnila moje obava z neschůdného a navigačně obtížného terénu. Šlo o cestu, po níž by zkušený odvážný řidič v létě projel i s normálním autem, pokud by neprorazil olejovou vanu, takže navigace byla v pohodě, nemusel jsem váhat, do které díry mezi stromy chci. Navíc byly krásně vidět turistické značky.

Baterie „Ready 2 use“ s minimálním samovybíjením jsou do příruční čelovky, jejíž použití se neplánuje, a tak zůstává třeba půl roku netknuta, opravdu super. S normálními baterkami a jejich samovybíjením bych mohl mít v běžně nepoužívané čelovce problém.
Sice má tahle čelovka jen čelenkový popruh bez horního popruhu, popruh je volnější, a čelovka nemá nastavitelný úhel, ale i tak jsem byl rád, že ji mám. Bez ní (a tam, kde nebyly značky i bez phabletu), bych byl takhle za tmy uprostřed horské krajiny docela v pytli.
Nechápu, jak se za války malé skupiny vojáků či odbojářů přesunovaly v noci bez čelovek a bez elektroniky lesem v neznámém terénu, když se ve válečné situaci nemohly ptát lidí na cestu, a ještě se musely vyhýbat některým objektům či skupinám osob. Považuji se za navigačně celkem zdatného (alespoň na silnici s automapou a sluncem či Severkou), ale tohle bych asi nedal.

Na kamenité cestě sice v případě nepozornosti hrozilo vymknutí kotníku, ale aspoň tam nebyly kořeny.

V čem jsem ale byl oprávněně skeptický, to bylo klesání. Strašný masakr. Chvílemi jsem opatrně sestupoval snad rychlostí 1 km/h. Ujít 100 metrů byla věčnost a utrpení.

Nohy mi důrazně dávaly najevo, že se jim to nelíbí.

Vlivem po dobu už několika hodin zmáchaných bot jsem asi měl sedřenou kůži na chodidlech.

A vlivem chladu z mokrých nohou a krátkých nohavic (a vlhkého vršku nohavic) jsem měl tak ztuhlá lýtka, že i klouby dostávaly došlapové rány tvrději, než byly zvyklé. Takže jsem trpěl a pomalu jsem sestupoval.

 

Přišli jsme k vysněné silnici, odkud jsem věděl, že trefím po paměti, resp. podle silničního značení. Phablet, ač ráno plně nabit, měl ve chvíli, kdy jsem ho poprvé použil, stav baterie 75 %. Asi proto, že většinu dne marně hledal signál pro polskou datovou SIM kartu, již jsem nedeaktivoval (teď už si to budu pamatovat). Takže jsem pak sledoval, jak na tom je, a jestli mě dovede až k silnici, odkud trefím. Ačkoliv, měl jsem i malou powerbanku, z níž GPS logger příliš neodebral, a kdyžtak by se našla i jakási papírová mapa.  

Nasadil jsem na batoh zadní 0,5W blikačku (standardní výbava batohu, např. pro večerní zimní chůzi ze zahraničí domů); a ze zádi batohu jsem na pravé lýtko přesunul smršťovací reflexní pásek. Zezadu a z boku mám reflexní boty, zepředu mám reflexní bundu (naštěstí nepršelo; pončo by situaci zkomplikovalo). Digina standardně nosí z boku viditelný reflexní obojek, jenž jsem jí ušil.

Byl jsem odhodlán, že když potkám nějaké sezení, tak zuji boty, nasadím spodní části nohavic a odvážně bazény zase obuji, ale žádné sezení jsem nepotkal, tak jsem akci dokončil v krátkých nohavicích.
Stačilo dojít kousek k tomu policejnímu rekreačnímu středisku (Zelinkův mlýn), a byli jsme na trase, po které jsme s Diginou asi loni na jaře šli pěšky z Olešnice přes Borovou do Náchoda.

 

Ve stoupání jsem Diginu celkem úspěšně povzbuzoval větami, do nichž jsem vhodně komponoval slovo „domů“, neboť to je jí známý povel. A nutno uznat, že zde byl pozorovatelný efekt. Digina pochopila, že nejsem takový magor, že bych se ještě pořád vzdaloval od baráku, resp. od auta zaparkovaného na Borové, a že už se asi konečně vracíme.

Vylepšoval jsem to ještě užitím slov „auto“ a „Combo“, protože je možné, že zná i jejich význam. Nicméně, když se jí nechtělo, tak jsem na ni čekal, jak potřebovala. Ona také byla natolik kolegiální, že v sestupu reagovala na povel „pomalu“.

 

Na silnici od PČR, přes Dlouhé až před Borovou potkáváme mnoho žab. Živých, nepřejetých.

Výborné je, že když je potkáte, tak používají taktiku „já nic, já jsem socha“. Takže není problém si je prohlédnout a vyfotit.

 

Při chůzi občas pociťuji pekelnou bolest. Ač šla od zmasakrovaných nohou ve čvachtajících botách, byla natolik intenzivní, že se mi z ní až dělalo špatně od žaludku. Asi podobně, jako když se rozsekáte na kole, odplazíte se do nory, a tam si ten úraz v bezpečí uvědomíte. Tak podobný pocit od žaludku jsem při chůzi pociťoval. A zatímco se říká „zatni zuby“, já jsem chvílemi zatínal pěsti. Ale pak jsem se na to vybod', protože to stejně moc nepomáhalo.

Prošli jsme Dlouhé, pak mezipolní a lesní rovinku, a jsme na křižovatce. Už jen kilometr!

Ovšem jaký. Bylo to jen z mírného kopce, velmi mírného. Ale nohy si ho uvědomovaly.

Automobilový provoz zde zhoustl. Tzn. projelo pár aut. Což jsem ocenil – alespoň jsem se s blikačkou a reflexním páskem neinstaloval zbytečně.

V cíli

K hostinci na Borové jsme dorazili cca před 23:45. Tzn. po cca 13:45 hrubého času.

(No jo, kdybych byl vyrazil v 6:00, tak jsem moh' být před osmou v cíli. Dvě hodiny před soumrakem. Ale kdybych vyrazil v 6:00, tak bych to nebyl já. A neviděl bych v lukách mezi lesy vysokou na večerní procházce, a neslyšel bych zpívat hosty horských chat lidové písně, a prostě žádné kdyby.)

Něco z toho času udělaly pauzy, hodně pak ty poslední hororové kilometry.

 

Dle zkušenosti cykloturistů, jež jsem potkal v dešti v Bystrém, je pravděpodobné, že by pořadatelé mohli v cíli po skončení akce dojídat maso z rožně. A vůbec je předpokladatelné, že po akci bude probíhat něco, co se dnes moderně nazývá after party, přinejmenším pro pořadatele. I pokud vstávali ve 4, tak být 20 hodin na nohách není nic nezvládnutelného. A pořadatelů byly mraky, čímž roste pravděpodobnost, že jeden či dva budou ještě bdít. Krátce před cílem mě napadlo, že bych mohl po příchodu pogratulovat pořadatelům, kteří se vsadili, že dorazím; a konstatovat, že to patří těm, kteří se vsadili, že nedorazím.

 

V cíli ale už byla jen hostinská,
jež mi sdělila, že pořadatelé už jsou podnapilí a spí.

Ukázalo se tedy, že pořadatelům je úplně šumák, že mají někoho na trase (z číslování účastníků musejí vědět, že jsem nedorazil do cíle)
a že na dočasném parkovišti, zřízeném pro účastníky akce, stojí jedno dost nepřehlédnutelné auto.
Z nějž mě dva parkování organizující pořadatelé, jichž by se zájemce o informaci ohledně přiřazení vozu k člověku logicky ptal jako prvních, viděli vystupovat (přičemž u sebe dlouhodobě pozoruji vysoký koeficient zapamatovatelnosti, rostoucí s přítomností psa či auta).
Auto s kontaktním údajem vyvedeným z pěti stran maximálním možným písmem, jež by pořadateli se zcela minimálním zájmem umožnil si oproti tříminutové investici alespoň e‑mailem ověřit, zda jsem naživu a doma, pokud by se domníval, že jsem se třeba kvůli dešti dopravil z trasy rovnou domů autobusem. Což by mi umožnilo odpovědět, kde jsem a kdy odhaduji, že asi dorazím. Jelikož lepší kontakt na mě pořadatelé neměli, a jelikož mě kontrola e-mailu v telefonu nijak nezpomaluje v chůzi, občas jsem do imapu hodil okem.

 

Ostatně, u celé akce vůbec není jasné, kdo ji pořádá. Na plakátech i na itinerářích je uvedeno „TJ Sokol Borová“, ale nikde není jméno žádného člověka, hlavního pořadatele, náčelníka, nikoho. Žádné telefonní číslo, žádný e‑mail, nic. A žádný web. Jediná telefonní čísla na plakátech a v itineráři jsou na sponzory akce.
Oproti tomu třeba u vyjížděk klubu historických vozidel je v itinerářích uveden mobil přinejmenším na jednoho pořadatele, spíše ale pro jistotu na dva. Nikdo toho nezneužívá, že by si z pořadatele chtěl dělat infolinku nebo asistenčku. Ale to číslo je k dispozici pro případ nějakého závažnějšího problému; když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, aby posádka vozu, který by se pro nějaké neřešitelné potíže nedokázal dostat do cíle, mohla dát pořadateli vědět, že nedojede, ale je OK.

Nikdo nenutí pořadatele zveřejňovat své soukromé číslo – není přece problém si pro účely takové periodické akce držet jednu předplacenou kartu s udržovacím nákladem 200 Kč/rok, spočívajícím v provolatelném kreditu.

Pokud jsou kontaktní údaje tajeny proto, že akce už je masovější, než by si pořadatelé přáli (což asi není pravděpodobné, vzhledem k rozsahu plakátové propagace), tak mohli nějaké telefonní číslo uvést alespoň na itinerářích nejdelší pěší trasy, pro těch pár lidí, kteří ji jdou.

 

U auta vypínám GPS logger, nastupujeme (už to nevypadalo, ale Digina se vzchopila a do auta vyskočila sama), startuji, topím, píšu si pár poznámek, rozsvěcím, jedeme. Kupodivu dokážu i řadit a brzdit, ač jsem se domníval, že domů pojedu na trojku a rychlost budu ovlivňovat jen plynem…

Doma

I nejhornější část ponožek, nejdál od bot, a stále ještě nezakrytou nohavicemi, mám stále vlhkou – i po cca půlhodině jízdy autem s naplno zapnutým topením. To pro představu, že boty jsem měl (vlastně i při dokončování článku stále ještě mám) opravdu durch.

 

Jestli vám někdy jednou nohou stoupl na špičku zlínské kožené boty pes těžký zhruba 20 kg, tak se asi shodneme, že jediná potíž, která z toho plyne, je, že vám tu botu zašpiní.

Při příchodu domů mi takto stoupla na nohu Digina. A já jsem zavyl. Což mě překvapilo. Doma jsem to po stažení ponožky pochopil. Mám na palci částečně slezlý nehet. Asi z toho brždění z kopce, kde se hmota těla opírala o špičku boty, navíc v kombinaci s kvalitním mnohahodinovým rozmácháním nohy.
Palec mi tuto skutečnost jistým tlakem, chvílemi až lehčí bolestí připomíná i další desítky hodin, a to i při sezení u stolu.

Krom toho druhý den při bosém sezení u stolu zjišťuji, že se mi (umytý) palec přilepil k parketám. Aha, ono na něm dole kouká holé maso, nějak tam chybí kůže. I to vysvětluje nepřehlédnutelnou bolest na posledních cca 10 kilometrech.

 

Mít boty durch několik hodin či dní jsem zvyklý, ale obvykle jsem při tom jel na kole (stálý rovnoměrný tlak zdola, bez tření, bez nárazů) nebo na koloběžce (odraz takovým směrem, že noha v botě couve, a tak se tlačí k nehtu) nebo šel pěšky nějak normálně bez více než dvoukilometrového (měřeno svisle) klesání. Tahle částečná demontáž nehtu a kůže v důsledku chůze z kopce v rozmáchané botě je pro mě nová zkušenost.

 

Večer (tedy asi 0:15, nebo tak nějak jsem mohl přijet domů) jsem napojil udržovačku v autě k elektřině, napojil jsem Diginu vodou, dal jsem jí krmivo, omyl jsem a dal schnout vodítko, dal jsem sušit pláštěnku, omyl jsem pořádně boty (když už budou schnout, tak ať schnou čisté a můžu je pak nakrémovat), postahoval jsem záznam z loggeru a fotky, dal jsem nabít nejrůznější baterie všeho možného, co jsem měl s sebou, a i s návštěvou sprchy jsem byl už v nevídané dvě hodiny večer v posteli. Spal jsem lehce přes 9 hodin.

 

V kontextu chůze 42 km před deseti lety je příjemné, že nejen že jsem si ji zopakoval, ale že jsem se dokonce posunul ještě dál. Z hlediska klesání pak významně. Být to v podobném terénu jako tehdy, byl bych teď asi v pohodě. I když tehdy to zas vše bylo po tvrdém povrchu.

GPS logger

Podle GPS loggeru jsme ušli 51,2 km. Ale dvakrát ukázal nesmyslně vysokou rychlost, tedy poskoky mezi místy – jednou na startu, a jednou asi v Bystrém v zastávce, ač jsem ho hned po příchodu vypnul, a pak zapnul zase před odchodem. Takže vzdálenost bude o nějaké drobné menší, prostě něco těsně přes 50 km.

 

Průměrná rychlost pohybu 4,99 km/h,

čas zastavení 3 h : 42 min,

tedy čas chůze 10 h : 15 min (vypočteno odečtem od hrubého času dle GPS loggeru).

 

To jsem tolik dělal pauzy? Plán byl po dvou hodinách chůze (tedy po dvou hodinách od konce minulé pauzy, nikoliv začátku) dát pauzu na 15 minut. Ale k tomu tady fotka, támhle studánka, tady navigace, tady instalace pláštěnky či stěhování výbavy, a jsou z toho skoro 4 hodiny bez pohybu. To je zajímavý údaj, který by mě bez loggeru nenapadl. Je fakt, že jsem cestou pár fotek pořídil.

 

Celkové stoupání 2271 m, celkové klesání 2255 m.

Šlo o okruh, takže průměr: Převýšení 2263 m.

 

Hrubý čas je cca 13 h : 45 min nebo chlup míň. GPS logger ukazuje více, ale to je včetně registrace na startu.

Záznam z loggeru – download

 

Snědeno a vypito

Doma jsem vypil:

  • možná nějakou vodu
  • k snídani cca 1 l kakaa
  • před odjezdem z domu nějaké deci minerálky

 

Doma jsem si sbalil a ze startu jsem si nesl:

  • 1,5 l minerálky
  • 0,5 l vody z vodovodu
  • cca 1 litr horkého černého čaje v termosce

 

Cestou jsem nabral vodu:

  • 2,0 l ze studánky Na Husím krku

 

Do cíle jsem donesl:

  • cca 0,4 l čaje (rozhodně bych ho dokázal na trase vypít, a rád; ale tlačil mě čas, nezastavujeme, máme zpoždění)
  • cca 1,2 l vody ze studánky (i tu bych si rád dal, ale byla zahrabaná v batohu, to je nevýhoda chůze proti kolu či koloběžce – máloco je po ruce; nebrzdila mě dehydratace, brzdil mě zrasovaný povrch nohou)

 

Takže jsem cestou vypil cca

  • 1,5 + 0,5 + 0,5 + 0,3 = 2,8 l vody
  • cca 0,6 l čaje
  • k tomu velmi cca 1,2 l tekutin ráno doma
  • souhrnně od rána do příjezdu domů tedy velmi cca 4,6 l tekutin
  • a vypil bych více, kdyby mě netlačil čas

 

Digině jsem do misky odlívat nemusel, byl pro ni dostatek místních přírodních zdrojů vody.

Ale v případě potřeby by nepohrdla ani čajem, to jsem zjistil před pár týdny, když jsem si odlil čaj z termosky, aby vystydl, a vzdálil jsem se.

 

Doma jsem snědl 4 housky.

 

Na trase jsem snědl:

  • 3 obložené housky
  • 1 střední okurku
  • 1 tatranku s malým „t“
  • cca 0,5 balení čokoládou lepených sušenek (258 g / 2) – zbytek není problém sníst během dvou minut, ale nebylo kdy, když při chůzi na rozdíl od koloběžky nevisí u předního kola brašna s kapsou na sušenky
  • 2 polské Slezské klobásy (v Polsku vyrobené a koupené; Slezské se jmenují, resp. „Śląskie“; 2/6 × 550 g; a je řeč o hmotnosti poctivé polské klobásy, ne vody z českého ministerstva financí);
    Klobásy jsem v batohu měl od nejbližší stěny oddělené zmuchlanou bundou (tenkou promokavou neprofučkou), díky tomu zůstávaly chladné i za vysoké teploty okolního vzduchu, prospěla jim i blízkost PET lahve s vodou nabranou ze studánky. Žádný hliník, polystyren, žádná izolační taška. Oblečení funguje skvěle. Vyzkoušeno na cestách na kole, jídlo zarovnané v brašnách (černých!) vydrží hodně.
  • 2 rohlíky
  • Kdyby ergonomie zavazadel umožnila jíst za chůze nebo kdyby bylo více času, podíval bych se na zoubek i zbylým 4 klobásám a  8 rohlíkům, které jsem pronesl celou trasou. A to jsem ještě kvůli omezené kapacitě 25l batohu nechal doma dalších cca deset rohlíků.

Poznatky pro příště

Na vytrvalostní orientační závody se doporučuje přivézt si průhlednou izolepu pro zpevnění okrajů map proti potrhání. Já jsem pro ochranu itineráře před deštěm použil mikrotenový sáček, ale pro rozložení a pohled na mapu na druhé straně jsem itinerář musel ze sáčku vyjmout.

Jako vhodné se mi zdá vzít si euroobal A4 (tenké U desky).

Nějaký sáček se případně může hodit i na další části výbavy.

Hodil se i vodotěsný obal na mobil (dřív jsem býval drsný, mé telefony si deště užily dost, ale pak to ten nejlepší nepřežil, a jelikož už se dnes nevyrábí, tak si jeho nástupce stejného typu pro jeho nevyčíslitelnou hodnotu a nenahraditelnost docela vážím).

 

Na mnou propocený papír propisky odmítají psát. Hlavně ty dražší. Řešením by asi mohlo být vzít si na poznámky krajón (mechanickou tužku, versatilku). Případně se pro stavy, kdy propiska funguje, hodí propiska – pro ty, kdož ji u sebe nemívají běžně.

 

Skvělé se ukázaly být kalhoty s odepínacími spodky nohavic. Spodky nohavic jsem nesl s sebou; na silnici, když byla jistota, že už se nebudu brodit vysokou vlhkou trávou, a když už nepršelo, bych si je byl rád oblékl, ale nebylo kde si sednout, tak jsem to došel s holými lýtky.

 

Pro snížení rizika odchýlení nehtu od palce na noze v prudkém sestupu z kopce by se mohlo hodit nehty těsně před akcí maximálně ostříhat.

 

Nikdy jsem nezkoušel trekové hole, ale slyšel jsem o nich mnoho dobrého, a asi by se hodily. Jako prevence, i jako částečná kompenzace nastalých potíží. Ostatně, naši předkové chodili s holí. A vzhledem k tomu, jak radikálně se lidé ve 20. století splašili, považuji za dobré se občas ohlédnout, co se jak dělalo dříve.

 

Pro situace, kdy není vidět slunce ani polárka, by se asi hodil kompas.

 

Dělám dobře, že u sebe standardně mám výbavu pro noční pohyb. A powerbanku – použil jsem ji jen pro GPS logger, ale může se hodit i pro zásadnější použití.

Měl jsem dostatek jídla a pití, i to bylo dobře.

 

„Z týhle akce nic psát nebudu. Tenkrát jsem z chůze z Hradce do Náchoda sepsal reportáž, ale to bylo proto, že jsem nebyl zvyklej chodit delší trasy, a tak jsem se cestou nudil. Navíc jsem si přímo na trase při odchodu z Hradce koupil diktafon, tak jsem ho rovnou testoval. Teď jsem zvyklej chodit delší trasy, a už si za chůze ani nepouštím hudbu z telefonu, protože jsem rád, že mám chvíli klid, nebo si rovnám myšlenky.“

No, a výsledek vidíte. Nedalo mi to. Ale to až doma. Cestou jsem počítal max. s fotkou a jednou větou na Facebook. Člověk míní, grafomanie mění. A hudbu z telefonu jsem si opravdu nepouštěl (ač jeho baterka byla ok, a měl jsem i powerbanku, a ještě mám baterku v KPZ).

 

Pro své cesty na kole i autem jsem si vždy do itineráře psal kilometry. Je to dost přínosné i u toho auta, kvůli navigaci; a ještě přínosnější u pomalejšího pohybu vlastními silami, aby člověk věděl, jak na tom je, v jaké části trasy je.

Při účasti na někým jiným organizované akci to nejde, ale píšu to sem jako připomínku pro případ, že se někdo bude chtít někam vydat sám. Anebo pro pořadatele podobných akcí.

Případně by dost pomohly alespoň kvartily a medián: Abych věděl, že tady v tom místě je čtvrtina trasy, tady polovina a tady tři čtvrtiny. Byl by to velký přínos pro rozhodování, informaci, klid a svým způsobem i navigaci pocestného.

Sice jsem si psal kilometry, které jsem vyčetl na rozcestích, ale kontinuitu od startu jsem ztratil už okolo desátého kilometru. Stačí odbočka z jedné turistické značky na jinou v místě, kde není rozcestník, a veškeré uživatelské počítání kilometrů je v tahu. Ano, během trasy jsem si zase psal a zapamatovával, jak daleko to mám tam či onam, ale už jsem nemohl jistě vědět, jak daleko jsem od startu, potažmo cíle. Na kole a koloběžce jsem zvyklý s hodnotou DST pracovat dost přesně a je to pro mě významná součást navigace a rozhodování.

Fotky

Fotky krajiny a užitkových vozidel, které jsem na trase pořídil,
sem dám až za pár let,
až si naprogramuji svoji vysněnou fotogalerii se vztahy fotka:galerie M:N.

Zatím jen něco zážitkově-formálního, na téma samotné chůze:

 

Pozn.: U nohy byla Digina jen na exponovaných místech (silnice, lidi, psi, …) a pro expozici fotografickou (abychom se vešli do záběru).
Jinak měla volno (tu bez vodítka, tu na vodítku).

 

Komentáře návštěvníků

Poskytovatelé diskusních služeb (Facebook, Disqus) si do cookies ve vašem prohlížeči ukládají různé údaje, čímž mohou narušit vaše soukromí. Načtením diskusí na vaši žádost s tím souhlasíte.
Na drtivé většině webů se plug-iny Facebooku, Googlu, Disqusu a jiných třetích stran načítají automaticky; a že u mě se to děje až na vaše výslovné přání (tedy většinou neděje), je moje specialitka pro ochranu vašeho soukromí.
Discussion plugins from 3rd parties (Facebook, Disqus) provide information about you to theirs providers, saving some information into cookies in your browser. If you will load discussion on your request, it means you agree with it.

Pokud máte účet na Facebooku

(nebo jiném z několika podporovaných serverů)

Chovejte se tady jako doma, ať vidíme, jak to u vás vypadá.
[nápis v linkovém autobusu]

A priori upřímně doufám, že mě obsah a forma příspěvků nedonutí k žádným moderátorským zásahům,
ale právo zásahu si vyhrazuji, protože tyto komentáře jsou přístupné komukoliv, kdo se zaregistroval na FB, a já netuším, co se tu může objevit.

V souvislosti s vkládáním odkazů na Vaše weby do komentářů nejsem hysterický. Odkaz na nekomerční web s relevantním obsahem, který může pomoci ostatním návštěvníkům, uvítám.

 
Načíst sem facebookové komentáře
pro čtení (aktuální počet: 0)
nebo přidání vlastního

(vyžadován javascript)
 
Komentáře se záměrně nenačítají samy, aby až do jejich načtení:
Facebook nevěděl, že jste tady právě vy,
nezkazila se přizpůsobivost webu a kvalita kódu
a nezvyšoval se datový tok.
 
Facebook ví, že tuto stránku teď někdo navštívil, ale na rozdíl od řešení obvyklého na drtivé většině jiných webů s FB pluginy tady díky mému způsobu realizace nepoznal, že jste to byli právě vy.

 

Pokud nemáte účet na Facebooku

Komentářový plugin Facebooku umožňuje vkládat komentáře i prostřednictvím účtů na několika dalších serverech (i když u nás nejsou moc používané).

Pokud nemáte žádný účet, prostřednictvím kterého byste sem mohli napsat komentář, neberte to jako diskriminaci. Zkrátka jsou tu komentáře alespoň pro uživatele FB a pár dalších serverů, což je lepší, než kdyby tu nebyly vůbec.

Kromě zjevné nevýhody má toto řešení i své výhody:

  • Při použití své FB identity by se většina uživatelů mohla zamyslet, co vypouští z prstů.
  • Odkaz na komentovanou stránku se může šířít Facebookem.
  • Ve výchozím nastavení se přednostně zobrazují komentáře zanechané návštěvníkovými facebookovými známými, což v důsledku podporuje obě předchozí výhody.

Navíc většina neuživatelů FB zůstává mimo FB ze svého vlastního rozhodnutí, takže jim neužívání Facebooku přináší různé pro ně důležité výhody (soukromí, čas), které snad vykompenzují nemožnost sem něco napsat.
Případně je možné jako náhradní možnost použít návštěvní knihu společnou pro celý web.
Časem třeba napíšu nebo nasadím nějaký jiný komentářový systém, který bude mít menší omezení pro komentátory, ale teď je tu alespoň toto.

Ale i tak si můžete alespoň přečíst komentáře od ostatních.

Strukturovaný opis komentářů

Pro:

  • paranoidní jedince, kteří nechtějí, aby FB věděl, že právě oni navštívili tuto stránku,
  • programátory, kterým se ta struktura vnořených polí bude líbit,
  • uživatele mobilních zařízení, kteří nechtějí, aby FB pokazil přizpůsobivost webu,
  • případný prohlížeč bez javascriptu
  • webový archiv, který si je takto uloží jako statický text dostupný v budoucnu i bez spolupráce Facebooku.
Array
(
    [error] => Array
        (
            [message] => (#4) Application request limit reached
            [type] => OAuthException
            [is_transient] => 1
            [code] => 4
            [fbtrace_id] => B0WW7CnfDN4
        )

)

Komentáře Disqus

Sem se javascriptem vkládají komentáře Disqus, teď Vám ale asi javascript nefunguje.
System for comments Disqus doesn't work without javascript.

Skok nahoru na: Navigační menu (klávesová zkratka „5”)

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Borovská padesátka. Martin Adámek [online]. Náchod [cit. 2017-10-19]. Dostupné z: http://www.adamek.cz/clanky/prihody/borovska-50

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod [cit. 2017-10-19]. Dostupné z: http://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

Jede Pepíček s babičkou vlakem a povídá:
„Babi, koukni se na tu množinu kraviček, co se pase na louce!”
„Ať koukám, jak koukám, žádné kravičky nevidím?”
„Však to taky je prázdná množina, babičko…”

 

Pro zamyšlení

Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek.
[p. Wisley (potažmo J.Rowlingová)]