Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Jak jsem jel cyklistický ultramaraton K24

 

Vytvořeno
20. a 27.6.
a 12.7. 2010

 

Co, proč, jak?

K24 je cyklistický závod probíhající vždy koncem června, poblíž nejkratší noci v roce. Začíná v pátek ve čtyři odpoledne a končí v sobotu ve stejný čas. Jde tedy o čtyřiadvacetihodinovku, kde se počítá, kolik kdo najel kol, přičemž každé měří 28,4 km. Závod se koná v Újezdu u Brna a jeho obliba stále roste, jak je vidět i z času obsazení startovní listiny po zpřístupnění přihlášek. Už několik let zhruba vím, že K24 existuje, ale pořád chyběla ta poslední kapka k rozhodnutí o účasti.

Až loni na podzim si bývalý spolužák, byv v létě jednou automobilistkou na křižovatce připraven o své jízdní kolo, na můj popud pořídil lehokolo (tedy aniž bych já lehokolo vlastnil… ale několik let po něm pokukuji) a následně chtěl vyzkoušet, co se na něm dá ujet. Že když zařídím dopravu, tak by se přidal a na K24 by jel. A mě to tam lehce pozvolna táhlo už několik let. Tak jsme o K24 tak nějak uvažovali, až jsme se nakonec rozhoupali k tomu, že pojedeme. Spolužák včas zachytil otevření přihlášek a cesta byla volná.

 

Tedy – ještě musím zdůraznit, že nemám rád závody, měnící cyklistiku z něčeho krásného, přátelského a zdravého na něco ošklivého, chemického, komerčního, bojov(n)ého, rivalitního.

Ale tohle je akce pro amatéry, neslibuje žádné odměny a jasně hlásá, že zde nejde o výhru a ocenění, ale o překonání sebe sama. A je to vytrvalostní záležitost. Nejde o to, jak má kdo rychlý spurt na 5 kilometrů. Jde o to, kdo co vydrží. Nebo jak říká jeden můj známý, jestli se člověk „hecne“ a dokáže to.

Takže závody sice nevyhledávám a příliš mě nezajímají, ale tohle je prostě trochu jiná akce. A hlavně jsem si v minulosti párkrát zkusil, kolik ujedu, a rád bych si to zkusil zas. A zatímco můj osobní rekord 353 km za 23,5 hodiny spočíval v jízdě z Rájeckých Teplic u Žiliny domů do Náchoda, přes všechny kopce, které se na té trase staví člověku do cesty, tak tady je trasa optimalizovaná pro snadnou jízdu – vede v podstatě po rovině (na české podmínky). Sice se krouží do kolečka, ale jedno kolečko má skoro 30 km, tak to snad půjde přežít… a člověk nemůže chtít všechno… chci si zkusit K24, tak holt, ač srdcem turista, budu jednou tupě kroužit do kolečka jako křeček, no. A mohlo by být hůř, ještě pořád to není velodrom :)

 

Navíc je pro mě tento závod (narozdíl od jiných) přijatelný i tím, že ho nevnímám jako boj proti ostatním účastníkům, ale jako boj proti sobě samému, svému tělu, své psychice, své lenosti. Popis závodu na webu tento duch či smysl akce naznačuje, a mohu-li soudit z atmosféry při závodě a po něm, vnímá to tak nějak i velká část ostatních závodníků. Záměrně nepoužívám slovo „soupeř“ – protože nechci. Já tak ostatní nevnímám. Nezávodím s nimi. Závodím jen sám se sebou… a se svým tachometrem. Navíc je tu ještě jeden, celkem racionální, důvod, proč je vhodné to tak vnímat :) Zmínil jsem už, že můj osobní rekord (navíc skoro 8 let starý) je 353 km za 23,5 hodiny. A z webu je patrné, že na K24 se celkem běžně najíždí přes 500 km za 24 hodin, rekord je někde okolo 700. Takže fakt nemá smysl tam jezdit soupeřit s ostatními :D

 

Akce je to přístupná pro každého, v přehledech z předchozích let jsou vidět výsledky třeba 560 km (a víc…) jakož i cca. 30 km. Účastnický poplatek, zahrnující i ubytování a něco k jídlu, je rozumný. S dostupným časem si každý může dělat co chce (spát, nebo jet non-stop) a žádný výsledek není špatný. Takže když si někdo chce snadno se zázemím bezpečně vyzkoušet, kolik toho na kole ujede za 24 hodin, tak jde jen o to, aby se stihl včas přihlásit… a pak aby se nějak dopravil na místo. Podle všeho tedy nejde o závod v tom klasickém smyslu slova, ve kterém ho nemám rád a ve kterém ho už kdysi celkem trefně téměř neznámou písní „Cyklistika“ zkritizoval Jarek Nohavica.

A ze všeho, co jsem vykoukal na webu, tak nějak souhrnně usuzuji, že by tam mohla být docela dobrá komunita lidí, kteří, ač jedou závod, nemají až tak daleko k pohodové a smysluplné cykloturistice, jen se, podobně jako já, občas odhodlají k něčemu „šílenému“. Jako třeba k čtyřiadvacetihodinovce na kole.

 

Tolik tedy ze všech stran pojatý popis mého postoje, úvah a dění, které předcházely mému přihlášení na Ká dvacetčtyřku. Pro úplnost bych ještě mohl dodat, že letos jde už o jubilejní desátý ročník akce.

 

Nejsem zastáncem nakupování potištěných triček na každé akci, o kterou člověk zavadí, jenom proto, že to tričko existuje (dvousetkoruny běžně na chodníku nenacházím), takže jsem se původně přihlásil s volbou „nechci tričko“. Jenže pak jsem na webu objevil jeho podobu… a na zádech vidím nápis „Neexistuje nedokáži, jen nechci“. Konkrétně v této formulaci tu větu sice vidím poprvé, ale je to výrok téměř synonymní s výroky „Když se chce, všechno jde“ nebo „Kde je vůle, tam je cesta“ (byť tato dvě tvrzení se více týkají možnosti udělat něco pro někoho, ale zas až tak daleko od motta K24 to taky není). Zkrátka, to motto se mi zalíbilo natolik, že jsem si tričko doobjednal.

Tedy za sebe bych jako motto akce viděl spíš něco v duchu „Bojuji proti sobě, ne proti ostatním“, ale i to oficiální motto je pěkné.

Ká dvacetčtyřka ještě nezačala a už mě nutí dělat samé výjimky :) Skousnu kvůli ní to, že budu „závodit“, to, že budu jezdit dokolečka, dokonce i tričko jsem si kvůli mottu objednal… A teď do toho ještě další u mě nevídaná věc…

Auto

Moje kolo jezdí autem nerado. A zrovna nedávno jsem vysvětloval proč, tak to tu zkusím zopakovat: Protože kolo do auta nepatří – je to pro něj zneuctění (neřku-li potupa). Navíc se na něm může něco ohnout, ulomit nebo poškrábat.

Jenže z domu na start K24 to mám asi 170 km. Což samozřejmě není problém ujet na kole, ale abych na K24 ujel zajímavou hodnotu (relativně, v porovnání s mými vlastními maximálními kilometry za den za předchozí roky), tak bych musel jet s předstihem a pak se tam někde rekreovat, což nepřipadá v úvahu… no jo, jede se holt autem, pro jednou udělám výjimku (v souvislosti s K24 už několikátou :) ). A aspoň si při jednom na místě vypůjčím lehokolo k domácímu testování.

Moje původní představa, že když se složené lehokolo vejde do oktávky kombi, tak se do mé dodávky musí vejít jeden trek a dvě lehokola, vzala po přeměření nákladového prostoru za své. Auto mám sice oproti osobáku vyhnané do výšky, ale s délkou je to slabší. Půdorysně je to jako osobák, o něco kratší než oktávka. Všechny přívěsy, které mě napadly, jsou na víkend zadané (nebo krátké jako ložný prostor mého auta), ale nakonec jsem si vypůjčil držák jízdních kol dozadu napříč na kouli. Kola sice budou přečuhovat, ale nebude to tak zlé – jen to musíme dobře označit a pak s tím musím patřičně jet. Když sečtu pořizovací cenu dvou lehokol a držáku na kola… no, radši nepočítat… na kouli povezu (v pořizovacích cenách) několikanásobek stávající hodnoty auta.

Nenainstalovaný držák na tři kola sice zabírá značnou část ložné plochy a další je zabrána bednami s mými věcmi, ale když už doma vyhodím držák ven, tak svého treka dám pohodlně k ostatním věcem dovnitř do auta (svisle a bez demontáže čehokoliv, mám pořádný auto :) ) a z domu tak vyjíždím s držákem sice už nainstalovaným na kouli, ale zatím prázdným.

U spolužáka pak umisťujeme na držák jeho lehokolo (SWB 2x26“), dáváme ho předkem doprava, aby víc vyčuhovalo ke krajnici, kde vyhnutí záleží spíše na mně, a méně do středu vozovky, kde by ho mohl očesat nějaký protijedoucí řidič. Připevněné kolo se svisle vyvázanými pedály (aby nebylo delší o přesah kliky za převodník) ofáborkujeme a můžeme vyrazit. Libuji si v široko uchycených velkých zrcátkách, díky kterým bezpečně vidím na z pedálu visící hadr i za auto, a dávám bacha, jak jedu.

(No jo, ač je to primárně cyklistická akce, připouštím, že jsem to částečně bral i jako logistickou výzvu :) )

Dopadlo to dobře, žádného skutečného cyklistu nevezoucího se autem jsem cestou nenabral.

Ta jízda s lehokolem trčícím z nárysu mého auta ve mně ale zanechává zajímavé následky… během K24 pozoruji, že na kole jezdím podvědomě s větším odstupem od krajnice nebo od předjížděného cyklisty :)

Újezd

Ač jsem normálně sova, noční typ, který v pět ráno mnohem radši ukončuje celonoční práci a jde spát, než vstává, tak na své soukromé pokusy o osobní rekord v ujetých km jsem si vždycky přivstal – vyjížděl jsem ráno. A vždy, kromě jedné jízdy, jsem byl v cíli ještě týž den. Z těch mých jízd se čtyřiadvacetihodinovce blížila jen ta jedna nejlepší – v pět ráno jsem vyjel a o půl páté ráno druhého dne jsem byl v cíli. Zajímavé na tom bylo, že za první hodinu jsem ujel 30 kilometrů a za posledních 4,5 hodin 45 kilometrů :) Bylo to sice částečně dáno i tím, že prvních 30 km bylo podél Váhu, zatímco posledních 45 km bylo podhůřím Orlických hor, ale samozřejmě v tom rozdílu 29,24 vs. 10,52 km za hrubou hodinu hrála největší roli únava.

Mé dřívější pokusy o hodně kilometrů za den tedy vždy byly naplánované jako jízda odněkud někam – a pak to člověk buď dá, nebo ne. Nastaví se laťka, a hop … nebo trop :)

Čtyřiadvacetihodinovka, kde je daný čas a krouží se dokolečka, je tedy v tomhle směru něco úplně jiného. Teoreticky člověk může najet víc, není omezen dojetím do cíle… ale prakticky ho nic nenutí někam dojet. Pohled na mapu (a absence spacáku) je po psychologické stránce ten nejsilnější doping, přinejmenším pro tvrdohlavé bytosti, jako jsem já… „prostě tam musím dojet !“. Tak to na okruhu bohužel nefunguje, toho se na ká dvacetčtyřce docela bojím.

 

Ale abych se vrátil k tomu časovému harmonogramu, který jsem naťukl. U svých pokusů jsem se vždy vyspal, pak jsem vyjel, dojel, padl. Tady se ale začíná odpoledne (takže se spí přes den?) a navíc potřebuji dojet s autem tam a zpět. Nemám úplně jasno, jak s tím vším naložit. Nicméně se mi na tom odpoledním startu a konci (v porovnání s ranním) líbí alespoň to, že v noci, kdy se teoreticky usíná nejvíc, bude člověk ještě odpočatý; nejvíc unavený bude zase až za bílého dne, tak to se snad nějak udrží na nohách.

 

Z napsaného asi vyplynulo, že jsem měl v úmyslu jet non-stop a neplýtvat běžícím závodním časem na spánek, na který je dost času před závodem a po něm. Z mého pohledu by čtyřiadvacetihodinovka měla vypadat tak, že člověk se probudí, vyrazí, jede 24 hodin, a pak padne a usne. Cokoliv jiného je neefektivní. Bdění před akcí je plýtvání energií, bdění po akci je důkaz, že člověk ze sebe nedal všechno (příp. během akce spal zbytečně dlouho).

Rozhodl jsem se tedy v noci na pátek vyspat jen symbolicky – abych bezpečně dořídil auto na místo, ale abych pak neměl problém usnout a spát přes den, před začátkem závodu – abych nebyl vzhůru zbytečně brzo před startem a vzbudil se co nejpozději. „Nocleh“ už v pátek přes den jsem si domluvil předem mailem.

Zezačátku šel plán dobře, v noci ze čtvrtka jsem opravdu spal jen dvě hodiny, aby se mi pak v Újezdě snadno usnulo a vytrvale spalo. Ale pak jsme vlivem různých okolností přijeli do Újezda asi o 2-2,5 hod. později oproti plánu (v 9:55) a pak mě hlasité tlachání několika později přibyvších závodníků vzbudilo o hodinu dřív, takže jsem po čtvrtku, trvajícím do téměř ranních hodin, spal asi 1,5 hodiny ve vaně, půl hodiny v posteli a pak (po pár hodinách za volantem) tři hodiny v Újezdě… takže jsem na start K24 nastoupil s trochu bolavou hlavou a hlavně znatelně nevyspalý… což není do čtyřiadvacetihodinového závodu dobrý začátek :)

Pro příště tedy asi zkusím prosadit strategii, která mě napadla jako první, ale neprošla u spolujezdce – vyjet z Náchoda úplně před spaním, asi tak v jednu v noci, a pak se pořádně v jednom kuse vyspat někde v lese poblíž Újezda (pokud tam přes den nepřijde někdo těžit dříví…).

Ani to samozřejmě není ideální, přece jen, i když mi noční práce u počítače jde extrémně dobře (nebo pomalu), tak v rámci nějaké hygieny to nejpozději v šest ráno zabalím a jdu spát… a v jedenáct mi to nedá a už jsem zase na nohách. Takže si denní spánek moc představit nedokážu… ale nic lepšího už nevymyslím, když je start odpoledne a chci jet non stop.

 

Před startem proběhly různé organizační věci, jako převzetí plánku trasy, startovních čísel, objednaných triček a kupónů na stravu. Závodníci se během té doby převlékají, stresují se kvůli počasí, případně montují pro přepravu rozložená kola. Z webu jsem už kdysi vykoukal, že startovní číslo se má přivázat tak, aby bylo čitelné zleva, tak jsem počítal s tím, že ho umístím z levé strany na zadní nosič – pro jízdu nalehko používám z velkých brašen jen pravou: pro převoz lékárny, nepropro oblečení, jídla, nářadí, které se nevejde pod sedlo, dokladů a dalších základních věcí – prostě nejnutnější stálá základní výbava kola pro klid duše :) Přítomností depa a kroužením po okruhu bych sice část výbavy nemusel mít nutně u sebe, ale jsem zvyklý na jakousi soběstačnost, neříkám si „jó kdybych teď byl v garáži“ a mám u sebe vždycky kompletní vercajk včetně základních dílů, jako jsou lanka, brzdové špalky, kolečko do přehazovačky a pár drátů do kola. Zrovna na K24 bych mohl leccos z toho odložit (když jsem před závodem oboje špalky vyměnil), ale zvyk je železná košile a K24 se jezdí v podstatě po rovině, takže hmotnost kola nehraje roli.

Na místě jsem se v instrukcích dočetl, že startovní číslo má být nejen čitelné zleva, ale současně v přední části kola… takže nakonec přišlo na přední dolní nosič, na úchyt pro levou přední brašnu.

Start

Jak podrobně jsem popsal přípravu, tak stručně popíšu jízdu. Však ono to celé je jen otázka přípravy… být ve správný čas na správném místě …a ve správném stavu bdělosti či spánku. A hlavně správně včas určit, jaký je kdy ten správný stav. Po odstartování už se prostě jede, to není nic až tak zajímavého, to všichni známe z našeho civilního cyklistického života :)

 

Jelikož jsme se spolužákem byli na K24 poprvé, neznali jsme nazpaměť trasu závodu. Po startu jsme jeli prostě za davem, někde na křižovatce byli i pořadatelé nebo policie. Ale už v prvním kole se mi podařilo jednu odbočku o pár metrů přejet. Pak jsem teprve zjistil, že značky, z nichž jsem pořád žádnou neviděl, mám hledat na asfaltu – ze všech organizovaných akcí, na kterých jsem kdy jel po někým připravené trase, jsem byl zvyklý na svislé značení fáborky nebo papírovými cedulkami – takže na asfalt jsem si nevzpomněl (navíc už trochu omokl a při jízdě v davu na něj zezačátku ani nebylo vidět :) ), takže když se dav trošku roztrhal, tak mi chvilku trvalo, než jsem značky našel :)

 

Už asi na začátku třetího kola jsem si všiml, že si nejsem jistý, jestli mám potřebu jet do dalšího kola. „Proč to děláš, když už jsme po tý trase dvakrát jeli? (z toho jednou s výhledem, bez davu před sebou)“, ptá se mé turistické já. „Je to sice závod, to nemáme rádi, ale vytrvalostní, holt se tu musí kroužit do kolečka, jinak to nejde, tak když už jsme tady…“ odpovídá moje většinové já, v čele s egem… (teda takhle exaktně to formuluji a dialogy konstruuji až zpětně u klávesnice, tak si ten rozhovor nepředstavujte příliš živě, aby to nevypadalo, že mám nějakou rozparcelovanou osobnost :) ).

Ale dobré na tom je, že nejistota „Proč to dělám?“, resp. „Mám to zapotřebí?“ se objevuje jen ve startu/cíli. Na trase už je důvod pro jízdu jasný – přece nezůstanu tady v polích, je logické, že musím dojet do cíle (a pak do dalšího kola… :) ). A samozřejmě… natočit na pozici DST tachometru nějaké přijatelné číslo.

 

V průběhu závodu mi bylo sympatické, že mnozí účastníci při předjíždění ostatní zdravili (hlavně trvale se usmívající kluci čalouníci, ale i jiní) – s běžnými závody sice zkušenost nemám, ale dovolím si předpokládat, že to tam tak nefunguje, vždyť tam na to asi není čas, možná ani plicní kapacita a možná ani potřeba.

Pokud člověk stál, hlavně v noci, obdržel mnohdy místo pozdravu dotaz, jestli je v pohodě, má všechno nebo jestli nic nepotřebuje. Což se stávalo obzvlášť mně, protože coby turista nejsem zvyklý na depo a tak si svačím, kde se mi chce :)

Pokud se nepletu, je ochota soutěžících vzájemně si pomáhat jednou z dobrých stránek legendárního motoristického závodu Rallye Paris-Dakar. A možná to není jediná společná vlastnost Dakaru a Ká dvacetčtyřky – možná mají společnou i jistou dávku extrémnosti, jedinečnosti atmosféry prostředí i mentality účastníků. Byť Dakar je samozřejmě ve všech těch ohledech poněkud dál.

 

Díky nezvládnuté spací přípravě na závod jsem bohužel nebyl schopen splnit svůj plán non-stop jízdy a podlehl jsem možnosti jít si lehnout. To je to zatracený depo, kdyby tam nebylo, tak by mě nemohlo zlákat :)

Že nevydržím jízdu non-stop, jsem díky citelnému nevyspání tušil už na startu. A věděl nějak okolo půlnoci. Dal jsem ještě jedno kolo a po druhé hodině jsem si šel lehnout… na hodinku až hodinku a půl, abych nejpozději ve čtyři (v půlce závodu) zase vyrazil na trať. Ale nějak se to zvrtlo… vzbudil jsem se asi nějak hluboce po sedmé (po víc jak třech týdnech už si to nepamatuji přesně) a ještě v osm jsem se teprve chystal vyrazit.

V souvislosti s noční pauzou jsem se předem bál hlavně toho, aby mi neztuhly nohy. To se naštěstí nestalo, ale zato mi ta noc udělala čáru přes časový rozpočet. I se zagarážováním kola do auta, dvojím převlíkáním a taháním kola z auta mě ten spánek stál více než 6 hodin. Což je v celkově dostupných 24 hodinách nezanedbatelná čtvrtina času. U kohosi jsem pak četl, že si pospal jen nalehko na chodbě na karimatce bez spacáku – to se mi zdá být rozumné řešení, protože třeba i dnes moderně doporučovaný a v japonských ředitelnách praktikovaný poobědový dvacetiminutový osvěžující spánek se praktikuje na lehátku bez přikrývky, aby se člověk nerozespal příliš. Já jsem tedy to převlíknutí skloubil s opuštěním mokrého dresu a ráno přechodem do dresu suchého, tak to mělo smysl, ale jinak je asi pro krátký osvěžovací spánek ta varianta v dresu bez spacáku (navíc na chodbě, kde člověka spíš něco vzbudí) hodně rozumná. I když ten spacák možná zabránil ztuhnutí nohou. Každopádně, pokud příště zase nezvládnu spánkovou přípravu a závod nedám v kuse, tak se asi sejdem na chodbě bez spacáku :)

Nejrůznější (jízdní) kola

Závod pro mě byl zajímavý mj. tím, že jsem při něm byl obklopen neobvyklými jízdními koly. To prostě takhle jedete čtyři jízdní kola pohromadě a v té skupině je kromě vás tandem, lehokolo a low racer (hodně nízké lehokolo). Což se vám v běžném provozu patrně nestane.

A do toho se okolo prožene velomobil. Čili nízká ležatá tříkolka s karosérií. Nebo, chcete li, šlapací autíčko pro dospělé… které díky výborné aerodynamice jezdí po rovině běžně přes 40 km/h.

Velomobily okolo nás jezdí 3 kusy, dva typy (během deště se snad připojil ještě 4. kus, třetí typ, ale já jsem si ho na trati nevšiml, tak nevím). Na ten typ, který není zcela zakryt (přes vstupní otvor je natažená špricdeka jako na kajaku a z díry vykukuje hlava se „stavební“ přilbou s dlouhým kšiltem) je vtipné se dívat zezadu (k tomu máte příležitost vždy, když vás předjede), protože vidíte vzdalující se velomobil, na jehož vršku se v rytmu šlapajících nohou vesele zleva doprava kývá jezdcova hlava.

 

Kromě toho jsou mnohá účastnící se kola nejrůzněji upravená. Takže pohled na ně může být inspirativní či nabídnout konkrétní hledané řešení.

Navíc člověk zvyklý být vždy něčím divný je tady najednou mezi svými, mezi spoustou různě vylepšených a naprosto netradičních kol… jestliže normálně lidi šokuji tím, že mám na kole „celej bejvák“ (jak kdysi poznamenal kdosi, kdo mě viděl při jednodenním výletu, kdy jsem ani neměl brašny… a tehdy ještě ani hudbu, řidítkový nosič a zrcátko), tak tady si mezi nejrůznějšími typy lehokol vč. jednoho zcela kapotovaného (ponorka) a jednoho s tailboxem a čtyřmi velomobily a asi třemi tandemy, z toho jednoho s přívěsem, nepřipadám nijak výstředně.

Ale naštěstí se mi podařilo uchovat si raritnost aspoň v jedné věci :) – jsem jediný, komu hudba hraje z reproduktoru (podobně, jako to mají luxusní cestovatelské motorky Honda Gold Wing) – pár lidí má sluchátka v uších, ale reprák na představci mám asi jen já – je to dobrý, daří se mi být něčím unikátní i v týhle skupině exotů :)

 

Až po skončení závodu jsem si všiml dvou lehokol s pohonem předního kola – jedno bylo s kloubem uprostřed a zatáčením nohama; druhé bylo s pevným rámem a křížením řetězu při zatáčení – to druhé jsem si ze závodu pamatoval díky tailboxu, ale toho pohonu jsem si všiml až zpětně, protože při závodu jsem z toho kola viděl vždy jen tu ocasní kapotáž :)

 

Z úprav mě nejvíc zaujala pevná úložná schránka pod dolními řidítky jednoho lehokola – vypadá to trochu jako parní kotel a efektivně to využívá plonkové místo mezi koly. Při úvahách o lehokole jsem pořád koukal na tu díru mezi koly a přemýšlel, jak tam dostat nějakou brašnu – a tady to vidím vyřešené. Konečně tedy vidím něco, co u lehokola dokáže vykompenzovat nemožnost použití řidítkové brašny (případně podsedlové a rámové, i když ty na lehokolo svým způsobem umístit jdou).

Počasí

Ještě bych asi měl zmínit, že jsme všichni měli velké obavy ohledně počasí. Loňský ročník podle webových záznamů kompletně celý propršel a velmi mokře to vypadalo i letos… cestou jsme zažili průtrž, při které stěrače musely lítat na nejvyšší rychlost (naštěstí už jsme seděli v autě – nechytlo nás to při uvazování kámošova lehokola na kouli mého vozu), pak pršelo před závodem a částečně i během závodu, ale ne dlouho. Liják mě zastihl ve čtvrtém kole – zvolil jsem svou obvyklou taktiku – nejdřív jsem déšť ignoroval, čekaje, jestli náhodou nepřejde, a až když jsem byl opravdu mokrý, že mi z toho bylo neteplo, tak jsem si oblíknul nepropro bundu a pak v podloubí, kde se schovávala jedna závodnice, i nepropro kalhoty a neprofukavé návleky na boty. Protože někdy se déšť přežene tak rychle, že člověk lituje, že se oblíkal… tak v poslední době provozuji opačnou taktiku… oblíkám se, až když je mi z mokra zima. Jak konstatoval můj háček, když jsme letos na jaře v šusťákových soupravách pod splavem neplánovaně vystoupili z Pálavy a zaplavali si v ledové Úpě: „zapaříš se a pak ti bude teplo“.

Jen mě, coby člověka proškoleného v oblasti bezpečnosti letních dětských táborů, při jízdě na kole a probíhající bouřce napadalo něco v souvislosti s vyčníváním nad krajinu, s rychlým pohybem a s blízkostí kovových předmětů. Ale bouřka byla daleko, zblízka jsme se nepotkali, takže jsem mohl dál jet, sleduje průběžně přibližnou vzdálenost bouřky. Kdybychom se s bouřkou potkali natěsno, tak bych samozřejmě z kola slezl a zalezl opodál asi do příkopu nebo někam podle aktuálních možností, nehodlám se zabít, ale ta situace nenastala.

A že jsem u té bouřky – občas se jí někdo lekl, když slyšel přijíždět velomobil. Všechny tři zde přítomné holandské velomobily měly vnitřní rám a laminátovou karoserii (nikoliv samonosnou kovovou karoserii), takže za jízdy vydávaly zvuk trochu podobný bouřce – asi podobně, jako když se v zákulisí divadla vytváří zvukový efekt bouřky vlněním nějaké desky.

Výsledky

Poslední kolo jsem dokončil v 15:21, další bych už samozřejmě nestihl (čímž vlastně padá výhoda kroužení oproti jízdě odněkud někam – stejně mi zbylo plonkových 40 minut, které jsem už nemohl využít pro najetí dalších km). Po odečtení spánkové pauzy to dělá necelých 17,5 hodin – což by asi fakt bylo rozumnější realizovat od pěti ráno do půl jedenácté večer a nemusí se to dramatizovat jako čtyřiadvacetihodinovka.

Ujel jsem deset kol, což je oficiálně najetých 284 km. Tachometr napočítal 286 km, což je rozdíl 200 metrů na jedno kolo – to může z části udělat depo a z části je to asi chyba měření.
Sice jsem si místo plánované non stop jízdy nakonec udělal ze čtvrtiny závodu noc, ale i tak to byl můj druhý nejlepší životní výkon.
A nejlepší za posledních osm let. Že bych zase konečně chytal zlepšující se tendenci? :)

Vítěz závodu, Martin Kerekeš ze Slovenska, najel 710 km na klasickém silničním kole.
Na druhém místě se umístil nizozemský velomobilista, který najel 653,2 – a mezi účastníky se šeptalo, že kdyby kvůli nějakému problému nedal neplánovanou pauzu, tak by najel víc než těch 710 a zvítězil by.

V kategorii žen s výsledkem 511,2 km zvítězila velomobilistka Eva Navrátilová (jedna ze dvou velomobilistů viditelně kývajících hlavou nad kokpitem zleva doprava),
za ní následovala závodnice s výsledkem 426,0 km (nevím na jakém kole – ale rozhodně bez karosérie).

Podrobné výsledky (a další texty a fotky) jsou na http://k24.signaly.cz (jiný web, nový panel) .

Doběh, postřehy a dojmy

Doběh

Je mi líto, že odjíždíme už 4,75 h po konci závodu, když nejvěrnější z účastníků a organizátorů ještě sedí u stolu a povídají si – tedy 90% účastníků už je dávno v trapu, ale tenhle doběh shledávám být velice příjemným. Takže i přes původní plán ujet s autem s nákladem v nárysu přesahujícím obrys vozidla co největší část cesty za světla, i přes pozdější plán posadit se symbolicky na 3-5 minut, jsme se v příjemné společnosti rozseděli na asi hodinku… no, blikačky jsme na kola na nosiči připevnili už při odjezdu… sice bychom tudíž už z pohledu tmy mohli skoro zůstat, ale jednak jsem stihnul dobrou půlku trasy ujet za šera, nikoliv absolutní tmy, a jednak nechci příliš důvěřovat autopilotovi, takže jsem se snažil vyjet tak, abych cestou neusnul. Takže jsme vyjeli ve 20:45, osm minut po půlnoci jsem byl doma.

Tedy původní plán byl úplně jiný – původně jsem měl v úmyslu se po závodě vyspat a pak vyrazit třeba v jednu nebo ve dvě v noci, ale pak jsem díky té neplánované spací pauze byl po skončení závodu výrazně živější a čilejší, než jsem původně očekával (ano, během závodu jsem spal zbytečně dlouho).

Postřehy

Po závodu mi zbyla spousta jídla – nejsem zvyklý na takový luxus a takové zázemí – ale těm tácům s namazanými chleby na startu nešlo odolat.

 

Celkem všech 144 závodníků během závodu na té 28,4 km dlouhé trase najelo 40 120,4 km, což je o 45 km více, než obvod Země na rovníku.

Napadá mě, že organizátoři by se možná měli modlit, aby se to číslo nedostalo k někomu z Ředitelství silnic a dálnic nebo Správy a údržby silnic :)

Dojmy

Sice je to kroužení do kolečka, což mojí turisticko-cestovatelsko-poznávací duši, která šlape hlavně proto, aby viděla něco nového, nemůže apriori moc vyhovovat, ale je to bezpečný způsob, jak si vyzkoušet, co dokážu, jak překonat sám sebe (nikdy nejsem dál jak 15 km od depa, tzn. narozdíl od mých předchozích jízd nehrozí, že zůstanu viset 200 km od domova). I když ta možnost „kdykoliv“ (každých 28,4 km) skončit je samozřejmě trochu na škodu v tom směru, že člověk nemusí vyjet do dalšího kola a může to zabalit… zatímco pokud je na nějaké trase z A do B (příp. kdyby byl ve druhé části nějakého velkého okruhu, který chtěl projet jednou), tak prostě musí dojet, což je z psychologického hlediska zajímavější pro dosažení lepšího výsledku. Ale je to ulehčené jednak tím, že se jezdí skoro po rovině, do cesty se narozdíl od normální přirozené jízdy odněkud někam v ČR nestaví kopce; jednak tím, že se člověk může aerodynamicky nebo i jen psychicky chytnout jiných závodníků (v případě psychiky i těch za sebou, zvlášť když má člověk zrcátko :) ) a pak i tím, že člověk má pořád k dispozici depo… teda zrovna to depo není pro mě to nejpřínosnější, víc mi vyhovuje si vše narvat do brašen a cestou jen případně dokoupit nějaké rohlíky a na benzínkách či u lidí dobírat vodu. Ale je fakt, že namazané chleby nebo rohlíky a várnice s čajem nebo šťávou přijdou vhod. I když se s tím moje po nezávislosti prahnoucí turistická duše musí trochu vyrovnávat, protože to prostě je poněkud mastňácký způsob :)

Příště?

Jet příště? Asi jo. Budu muset lépe vymyslet a zrealizovat spánkovou přípravu, abych čtvrtinu závodu neprochrápal, najel aspoň přes 300 km a ideálně abych najel 13 (a více :) ) kol a udělal si tak nový životní rekord :)

A hlavně se mi chce zase zažít tu zvláštní atmosféru

– během závodu, kdy se závodníci v různém stavu opotřebení potkávají v depu, pojídají namazané chleby, pijí šťávu nebo čaj, chodí se koukat do stanu na tabuli s mezivýsledky a případně si sdělují postřehy (pokud na to mají sílu);

i potom po závodu, kdy si účastníci vyměňují postřehy (už mohou plýtvat energií) a prohlížejí jízdní kola, jejich příslušenství a technické úpravy a na závěr zasednou u hranatého stolu na příjemně tvrdých a širokých dřevěných židlích.

Příloha: Statistika

Podrobná statistika mé jízdy (Formát .xls 30 KiB)

Komentáře návštěvníků

Pokud máte účet na Facebooku

(nebo jiném z několika podporovaných serverů)

Chovejte se tady jako doma, ať vidíme, jak to u vás vypadá.
[nápis v linkovém autobusu]

A priori upřímně doufám, že mě obsah a forma příspěvků nedonutí k žádným moderátorským zásahům,
ale právo zásahu si vyhrazuji, protože tyto komentáře jsou přístupné komukoliv, kdo se zaregistroval na FB, a já netuším, co se tu může objevit.

V souvislosti s vkládáním odkazů na Vaše weby do komentářů nejsem hysterický. Odkaz na nekomerční web s relevantním obsahem, který může pomoci ostatním návštěvníkům, uvítám.

 
Načíst sem facebookové komentáře
pro čtení (aktuální počet: 0)
nebo přidání vlastního

(vyžadován javascript)
 
Komentáře se záměrně nenačítají samy, aby až do jejich načtení:
Facebook nevěděl, že jste tady právě vy,
nezkazila se přizpůsobivost webu a kvalita kódu
a nezvyšoval se datový tok.
 
Facebook ví, že tuto stránku teď někdo navštívil, ale na rozdíl od řešení obvyklého na drtivé většině jiných webů s FB pluginy tady díky mému způsobu realizace nepoznal, že jste to byli právě vy.

 

Pokud nemáte účet na Facebooku

Komentářový plugin Facebooku umožňuje vkládat komentáře i prostřednictvím účtů na několika dalších serverech (i když u nás nejsou moc používané).

Pokud nemáte žádný účet, prostřednictvím kterého byste sem mohli napsat komentář, neberte to jako diskriminaci. Zkrátka jsou tu komentáře alespoň pro uživatele FB a pár dalších serverů, což je lepší, než kdyby tu nebyly vůbec.

Kromě zjevné nevýhody má toto řešení i své výhody:

  • Při použití své FB identity by se většina uživatelů mohla zamyslet, co vypouští z prstů.
  • Odkaz na komentovanou stránku se může šířít Facebookem.
  • Ve výchozím nastavení se přednostně zobrazují komentáře zanechané návštěvníkovými facebookovými známými, což v důsledku podporuje obě předchozí výhody.

Navíc většina neuživatelů FB zůstává mimo FB ze svého vlastního rozhodnutí, takže jim neužívání Facebooku přináší různé pro ně důležité výhody (soukromí, čas), které snad vykompenzují nemožnost sem něco napsat.
Případně je možné jako náhradní možnost použít návštěvní knihu společnou pro celý web.
Časem třeba napíšu nebo nasadím nějaký jiný komentářový systém, který bude mít menší omezení pro komentátory, ale teď je tu alespoň toto.

Ale i tak si můžete alespoň přečíst komentáře od ostatních.

Strukturovaný opis komentářů

Pro:

  • paranoidní jedince, kteří nechtějí, aby FB věděl, že právě oni navštívili tuto stránku,
  • programátory, kterým se ta struktura vnořených polí bude líbit,
  • uživatele mobilních zařízení, kteří nechtějí, aby FB pokazil přizpůsobivost webu,
  • případný prohlížeč bez javascriptu
  • webový archiv, který si je takto uloží jako statický text dostupný v budoucnu i bez spolupráce Facebooku.
Array
(
    [http://www.adamek.cz/clanky/prihody/cyklomaraton-k24/] => Array
        (
            [comments] => Array
                (
                    [data] => Array
                        (
                        )

                )

        )

)

Skok nahoru na: Navigační menu (klávesová zkratka „5”)

Jste tu opakovaně?
Novinky na webu

RSS výstup zatím není

Nabízím

 

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Jak jsem jel cyklistický ultramaraton K24. Martin Adámek [online]. Náchod [cit. 2014-09-02]. Dostupné z: http://www.adamek.cz/clanky/prihody/cyklomaraton-k24

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod [cit. 2014-09-02]. Dostupné z: http://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

486tka sa pýta Pentia:
 - „Koľko je 2+2?”
Pentáč bez váhania odpovie:
 - „Päť.”
486 sa zamyslí a povie:
 - „Hmmmm... mne sa to akosi nezdá...”
A Pentáč:
 - „To nič, ale tá rýchlosť...”

 

Pro zamyšlení

Jestliže máš pravdu o čtyřiadvacet hodin dříve než jiní, jsi přesně oněch čtyřiadvacet hodin považován za blázna.
[Antoin Rivarel]