Hledat na tomto webu

Výslovnost v polštině

Informace o výslovnosti, které zde uvádím, jsou zjednodušené.
Jsou určeny pro lidi, kteří polštinu neovládají nebo s ní teprve začínají.

Souhlásky

(Ne)čtení změkčujícího "-i"

Posloupnost hlásek "ci" se čte

• Někdy jako [či]
  (Dam Ci to [dam či to] = Dám Ti to),
  když hned nenásleduje další samohláska.
• Jindy jako [č] nebo trochu až [čj]
  (Bez Ciebie [bez č(j)ebje] = Bez Tebe),
  když hned následuje ještě další samohláska.

Může to být i např. "cia":
ciało PL [č(j)auo] = tělo CS
Ale může být i "ciu" nebo "cio".
Souhrnně tedy: cie, cia, ciu, cio – zde všude je to "i" ve výslovnosti velmi slabé, resp. posunuté ke slabému [j]; má hlavně roli změkčení.

 
Analogicky "zi":

• zima [žima]
  – "i" se čte jako důležitá samohláska,
  když tam další samohláska není
• zielony [ž(j)elony]
  – "i" je jen změkčení,
  když je tam pak další samohláska

A totéž, co pro "zie", opět platí i pro "zio", …

 
Analogicky "si":

• sirota [širota]
  – "i" se čte jako důležitá samohláska,
  když tam další samohláska není
• siarka [š(j)arka]
  się [še(u)]
  – "i" je jen změkčení,
  když je tam pak další samohláska

 
Podobně se čte také "dzi":

• dzik PL [dik] = divočák, divoké prase (mj.) CS
• działa PL [ďaua] = funguje CS
  dziękuję PL [dě(u)nkuje(u)] = děkuji CS

Souhláska "z" má v sekvenci písmen "dzi" především funkci změkčení, ale někdy je i trochu slyšet. Je v pořádku "dzi" číst jako [ď], ale někdy uslyšíte trošičku [ď(z)].

Souhrnně:
To "-i" ve výše uvedených příkladech vždy znamená změkčení předchozí souhlásky.
Pokud po "i" následuje další samohláska, tak se to "i" jako samohláska nečte, resp. se změní v cosi jako slabé [j].
Zatímco pokud tam hned není další samohláska, tak se to "i" čte naplno, jako samohláska.

Tvrdost č, š, ž

Polák čte "ć" měkčeji než "cz", jsou to různé hlásky.
Coby začátečníci obojí čtěte jako české "č".
 
Výslovnost našeho českého "č" je někde mezi polským tvrdým "cz" a měkkým "ć"; trochu blíže k tvrdému.
Čili – polské tvrdé "cz" je o trochu tvrdší než české "č",
a polské měkké "ć" je o hodně měkčí než české "č".

Vše o rozdílech ve tvrdosti cz/č/ć analogicky platí
i pro souhlásky sz/š/ś
a pro souhlásky rz+ż/ž/ź.

 
Na tvrdosti záleží, a může ovlivnit význam:

• Např. polské "czy" znamená zhruba "jestli", "nebo"
  a používá se na začátku uzavřených otázek
  (Czy przyjdziesz do pracy? = Přijdeš do práce?),
  je to tedy vzdálený příbuzný (staro)českého "či";
• zatímco polské "ci" znamená česky "ti"
  ("Dam Ci to." PL = "Dám Ti to." CS)
  ("tobie" PL = "tobě" CS)
  ("ci panowie" PL = "ti pánové" CS).

Takže polské tvrdé "czy" má jinou výslovnost a jiný význam než polské měkké "ci".
Ale jako začátečníci asi holt budete "cz" i "ć"/"ci" číst jako "č".

Můžete zkusit s tou tvrdostí pracovat:

• Měkké "ć"
  s jazykem nahoře na patře, jako u českého "ť"
  (Zkuste se připravit na "ť",
  a na poslední chvíli místo něho říci měkčí variantu od "č"
  – tak se můžete dostat na polské "ć")
• tvrdé "cz"
  s jazykem níže než u českého "č"

A počítejte s tím, že změnou tvrdosti může výjimečně, bez kontextu, dojít k nedorozumění.
Asi jako když vám Polák česky řekne [chlad], a myslí tím "hlad" :)

Konkrétně „ć” někteří Poláci vyslovují skoro až jako naše „ť”.
Ostatně, „ć” se vyskytuje na konci infinitivů, místo našeho „t” a slovenského „ť”.
Polské "ć" se často objevuje tam, kde je v češtině "ť" nebo "t".

Např. ve tvarech slova "ty":

• "ci" PL = "ti" CS
• "ciebie" PL = "tebe" CS

"Martin" CS ~ "Marcin" PL [Marčin]

Výskyt tvrdé vs. měkké varianty v polských slovech

Často platí, že polské tvrdé ż, sz, cz
je tam, kde je v češtině ž, š, č (s háčkem);
 
zatímco polské měkké ź/zi, ś/si, ć/ci
nebo obyčejné z, s, c
je tam, kde je v češtině z, s, c (bez háčku).

Čárka vs. -i

Pokud hned po polském měkkém ź, ś, ć následuje "i",
tak se čárka nepíše.

Je to úplně stejné jako v češtině u měkkých souhlásek ď, ť, ň.
Také česky píšeme "di"/"dí", "ti"/"tí", "ni"/"ní",
a automaticky tu souhlásku čteme měkce [ď], [ť], [ň],
aniž bychom psali jakýkoliv háček.

Proto se polské "zi", "si", "ci" čte automaticky měkce.
Jako by tam byla čárka (ź, ś, ć).
Pozor, týká se to i slov jako např. "zima" nebo "brzezinka", kde na to z češtiny nejsme zvyklí, kde česky čteme např. "z".

Proto se v polském slově "benzyna" píše tvrdé "y":
Aby se mohlo číst normální "z", aby nedošlo ke změkčení na "ź".
(Česky to znamená "benzín".)

Polské "rz" a české "ř"

Polské "rz" dříve bylo blízko českého "ř", sami si všimnete, že je často tam, kde v češtině máme "ř" (morze PL = moře CS; rzeka PL = řeka CS), ale pak si Poláci výslovnost "rz" zjednodušili a začali ho číst stejně jako "ż" (tedy místo cca [ř] už čtou cca [ž]).
Výslovnost "rz" a "ż" je už natolik blízká, resp. v praxi už stejná, že se Poláci musejí ve škole učit, kde mají psát "rz", a kde "ż" (zatímco Čech rozdíl "ř" vs. "ž" slyší, a tedy ovládá přirozeně).

Souhlásky "h" vs. "ch"

Poláci zapomněli, jak se vyslovuje "h". Zjednodušili si to na "ch", a neumějí ty dvě hlásky foneticky odlišit.
Ani ve výslovnosti, ani v poslechu.

Klidně v polštině čtěte "h" jako "h", jak jste zvyklí v češtiny, ničemu to nevadí,
protože Polák stejně při poslechu nepozná, jestli jste řekli "h", nebo "ch".

Před většími desítkami let Poláci ještě "h" vs. "ch" ve výslovnosti odlišovali, ale pak od toho upustili a zjednodušili si to.

Při diktování osobních údajů nebo webové/mailové adresy počítejte s tím, že typický Polák nepozná, jestli říkáte "h", nebo "ch".
On ten rozdíl prostě neslyší.
Ve výslovnosti cca 90 % Poláků říká téměř trvale "ch" (místo "h" i místo "ch"),
cca 10 % Poláků říká téměř trvale "h" (místo "h" i místo "ch").
Případně náhodně říkají [h] vs. [ch], a ani o tom nevědí.

Stejně jako typický Čech neslyší, jestli Polák říká "i", nebo "y".
A stejně tak Čech náhodně říká "i" vs. "y", aniž by sám věděl, které; a Poláka tím mate, protože Polák vnímá rozdíl [i] vs. [y], zatímco Čech ani neví, že je ve svém projevu střídá.

Historie vs. současnost, teorie vs. praxe

Výše uvedené, že Polák nerozlišuje výslovnost "rz" vs. "ż", a že nerozlišuje výslovnost "h" vs. "ch",
platí v praxi pro drtivou většinu dnešních Poláků, pro něž je polština mateřský jazyk, nikoliv obor/profese.
A je to už správná výslovnost, už nejde o chybu.

Dříve se tyto hlásky rozlišovaly zodpovědněji, a to především v ústech profesionálních polonistů (polštinářů, učitelů polštiny).
Starší učitelé polštiny tak ještě byli ve své precizní profesionální výslovnosti zvyklí vyslovovat "h" jinak než "ch", a "rz" jinak než "ż".
Ale to už v praxi odnesl čas.

Oficiální zdroj (PWN) ještě v roce 2005 v poradně na něčí dotaz uvedl, že regionálně, hlavně u hranic se slovanskými sousedy, se "h" může v Polsku vyslovovat jinak než "ch".
Já jako učitel češtiny pro Poláky bydlící v Česku u polských hranic mohu říci, že u nás (Náchodsko a Broumovsko – okolí měst Kłodzko a Wałbrzych) to tak není, a že i místní pohraniční Poláci [h] vs. [ch] ve výslovnosti nerozlišují.
Týž zdroj v též odpovědi potvrdil, že nerozlišování výslovnosti [h] vs. [ch] už je v polštině považováno za správné.

Samohlásky

„Čárkované u” (tedy „ó”) se často vyskytuje tam, kde má čeština „ů” nebo slovenština „ô”.

Polština vůbec nemá dlouhé samohlásky, ale dlouhou samohlásku českému uchu trochu připomíná přízvuk.
Přízvuk je vždy na předposlední slabice každého slova.

Poláci ve výslovnosti rozlišují "i" vs. "y".
A ten rozdíl na rozdíl od nás, Čechů, i slyší.
Zatímco české "bít" zní stejně jako "být",
tak polské "bić" zní jinak než "być".
Rozdíl "i" vs. "y" v polštině je pro Čecha něco jako pro Poláka rozdíl "h" vs. "ch" v češtině.

Nosovky "ę" a "ą"

Samohlásky "ę" a "ą" jsou nosovky,
trochu podobné nosovkám ve francouzštině.

Z praktického hlediska pro dorozumění stačí pracovat s tím,
že uvnitř slova se obvykle přidá [-n] a na konci [-u].

I když ono to trošičku směrem k [-u-] někdy jde i uvnitř slova,
a dokonce to tak dává smysl z hlediska významu v češtině:
- "dęby" PL [denby, de(u)nby] = "duby" CS
- "mąka" PL [monka, mo(u)nka] = "mouka" CS

Jak číst "-ę" na konci slova

Slyšel jsem i upozornění od jedné polonistky,
která Poláky informovala,
že "-ę" na konci slova nemají číst jako "-eu",
že tam to "-u" nepatří,
že to má být jen "-e", ale nosové.

Z praktického hlediska se asi držme toho, že:

• Mnoho Poláků tam to "-u" říká a funguje to tak.
• Běžný Čech tu nosovku neřekne, a tudíž mu přidání "-u" zbývá jako jediná možnost, jak ten ocásek pod "ę" vyslovit.

Rozdíl "-ę" vs. "-e" přitom může mít fatální dopad:
- (ja) pracuję = (já) pracuji
- (on) pracuje = (on) pracuje

Výslovnost [-eu] pro vyjádření "-ę" s ocáskem na konci slova dle polonistky, jíž věřím, prý není správná.
Ale zato v praxi funguje, a tak může zachránit sdělení.
Aby se vědělo, kdo tam vlastně pracuje, a kdo to asi udělá.

Oproti tomu v případě "-ą" na konci slova nejsou žádné pochyby,
tam se to [-ou] opravdu vždy povinně čte.
Což opět dává smysl při porovnání s češtinou:
Vidím malou louku. = Widzę małą łąkę.
[Vidze(u) mauou uo(u)nke(u)]

Pozor na zrádná slova

I když jsem tu nastínil některé analogie, které umožní odhadnout význam neznámého slova,
tak buďte stále ve střehu a počítejte s tím, že pokud to slovo důvěrně neznáte, tak nemůžete na jeho význam spoléhat.

Např. v polském slově "kwiecień" sice správně vycítíte,
že to "ci" odpovídá významově českému "t",
a v některých pádech se tam to "t" dokonce objeví i v polštině,
jenže polský "kwiecień" je český "duben".
Je tedy fatální rozdíl setkat se
"w kwietniu" [f kvjetňu] (polsky; 4. měsíc),
vs. "v květnu" [f kvjetnu] (česky; 5. měsíc).

Koukněte na můj česko-polský slovník zrádných slov;
ale počítejte s tím, že ani tam nejsou uvedeny všechny kombinace.

Psaní polských znaků na české klávesnici

Česká klávesnice ve Windows je připravena pro psaní diakritiky jiných jazyků.
Asi každý umí napsat přehlásku, kterou na klávesnici snadno najdeme, obvykle někde poblíž enteru nebo backspacu.

Ale možné je psát i jiná diakritická znaménka: V kombinaci s pravým altem.
Konkrétně polštiny se pak týká:

• „ocásek” (nosovka), např. „ą” – napíšeme ho kombinací pravý_Alt(Alt Gr) + 6 (nahoře, v alfanumerické části klávesnice)
• tečka nad z, pro napsání tvrdého ž, tedy „ż” – napíšeme ji kombinací pravý_Alt(Alt Gr) + 8 (nahoře, v alfanumerické části klávesnice)
• pro diaktritická znaménka dalších jazyků si v kombinaci s pravým altem projděte ostatní číslice
• čárka nad písmeny, nad kterými se v češtině nepíše (např. „ń”, „ś” ) se píše úplně normálně, jako v češtině, pomocí stejné klávesy
• „ł” – pravý_Alt(Alt Gr) + K
• „Ł” – pravý_Alt(Alt Gr) + L

Diakritická znaménka se na PC píší stejně jako v případě češtiny – tedy nejdříve stisknete patřičnou klávesovou kombinaci pro požadované znaménko, pak stisknete písmeno, nad kterým se má objevit a pak teprve se znaménko i s písmenem objeví.

Pokud byste se pustili do psaní rukou a narazili byste na znak „ł” , tak v psacím písmu se malé „L” neškrtá, místo toho se nad ním píše vlnovka (v podstatě stejná jako u španělského „ñ”).

Kompletní mapu znaků, které lze psát pomocí pravého Alt (Alt Gr) nebo pomocí Ctrl+Alt, naleznete na webu Dušana Janovského .

Kompletní mapa znaků
na české a anglické klávesnici

Doplnění leden 2024:

Sestavil jsem mapu anglické a české klávesnice.

• Vč. znaků psaných na anglické klávesnici pomocí Alt Gr (Ctrl + Alt).
• Vč. znaků psaných na české klávesnici bez Alt Gr (bez Ctrl + Alt),
  tedy psaných buď jen tak bez ničeho, nebo se shiftem.

Vytvořil jsem 3 verze.
Každá z nich je k dispozici jako obrázek a v pdf:

1. Základní ( 437 KiB)
   + pdf ( 128 KiB)
2. Se zvýrazněním znaků pro polštinu (na české klávesnici) ( 442 KiB)
   + pdf ( 128 KiB)
3. Se zvýrazněním znaků pro polštinu (na české klávesnici), pro programování na české klávesnici a pro běžný život ( 453 KiB)
   + pdf ( 129 KiB)

Obrázkové verze jsou k dispozici i v článku č. 260 na blogu .