Martin Adamek,
14.9.2007, Chorvatsko (a lehce doplneno 19.9.)
Jen zdivo a zelen,
kam oko dovidi.
Z toho jsem jelen,
vesnice bez lidi?
Bez strech jsou domy,
a taky bez oken,
jen kere a stromy
koukaji za plotem.
Po oknech diry jen,
a za nimi prazdnota.
Koukam skrz pokojem
- neni tam zivota.
Nejsou tu stropy,
nejsou tu nabytky,
a po kulkach stopy
nesou tu omitky.
Kde jsou ty rodiny,
deti i dospeli,
z domu jsou pustiny,
kam lidi se podeli?
Pes tady nesteka,
a deti nekrici,
sirena nehouka,
kdyz nejedou hasici.
Polevka nevoni,
kdyz na stul se nedava,
budiky nezvoni,
kdyz nikdo nevstava.
Uz nejsou to obydli,
uz nejsou to domovy,
uz nepise ukoly
tu nikdo Tomovi.
Vesnice duchu,
co mozna tu zemreli,
skrabu se v uchu,
jestli fakt museli.
Jen zelen zije tu
a taky slunce,
z tohodle vyletu
se mi svira srdce.
Na vjezdu do teto vesnice
pole jsou okolo silnice.
Vsak na techto polich neroste obili,
nejaci silenci miny tam zasili.
Na techto polich roste jen zhouba,
miny tam zasadil nejaky trouba.
Jenze z min neplyne zadneho uzitku,
nenesou ovoce, a nechutnaj dobytku.
Tak tahle vesnice uprostred poli
zeje dal prazdnotou, az oci boli.
Ne zmena klimatu, ne vybuch sopky.
To lidi zmenili vesnici v hrobky.
(c) zari 2007 Martin Adamek, www.adamek.cz, Nachod