Pokud jste se sem dostali skrz vyhledávač, pak vězte, že toto je kopie e-mailu, který jsem rozeslal po návratu z cesty na kole v r.2007.
Nejbližší nadřazená webová stránka: www.adamek.cz/kolo
Čtyřikrát na kole na těžko po Evropě - tisková zpráva, podrobné popříjezdové informace, fotogalerie
Náchod, 8.10.2007
Předmět: Čtyřikrát na kole na těžko po Evropě - 22 zemí z
domu nezávisle po vlastní ose, necelých 14 tisíc km (tisková zpráva + podrobné
popříjezdové informace)
Dobrý den,
před týdnem
jsem úspěšně
dokončil letošní cestu na jízdním
kole.
Jel
jsem sám, natěžko s brašnami,
nezávisle (bez doprovodu, vše
potřebné jsem si vezl s sebou). Bez
využití vlaků či jiných dopravních prostředků, pouze po vlastní ose (kromě
přívozu přes řeku).
Spal jsem převážně nadivoko v přírodě, vezl jsem si výbavu pro spaní a vaření i mimo
místa k tomu upravená.
Touto cestou
jsem završil čtyřletou sérii systematicky navazujících cest na kole po
Evropě.
Omlouvám se
za pozdní zaslání této zprávy, ale snažil jsem se ji sepsat podrobně, což si
vyžádalo pár desítek hodin práce.
U náhledů fotek, vložených
v textu, uvádím webové adresy dotyčných fotek ve větším
rozlišení.
Letošní cesta - základní
informace
Doba
Na cestě jsem
byl 12.8. 13:25 až 30.9.2007
15:45
-
"matematicky": délka cesty 49,1 dní (49,1x
24hod.)
-
"úřednicky": cesta trvala 50 započatých
dní
Trasa
Náchod - Hodonín - Slovensko - Maďarsko - Rumunsko
- lehce Bulharsko - Srbsko - Bosna a Hercegovina - Chorvatsko - Slovinsko -
Rakousko - Znojmo -
Náchod.
Navštívil jsem
10 států.
Z toho 7 pro mne
bylo nových (v ČR, SK a A jsem už byl
dříve).
Rukama
mi prošlo 9 měn
- ve SLO mají Euro stejně
jako v A
- ten kousíček BG jsem projel
bez směny peněz, jen na zásoby v brašnách a na visa kartu
- navíc jsem si vezl i USD, ale
lepší je asi Euro
Kilometry
Najel jsem
3564,8 km.
Průměr
Podle úhlu pohledu to
tedy je buď 71,3 nebo 72,6 km za den. Tj. 72 km za
den.
Při
cestách v předešlých letech jsem sice denně najel více, ale při cestování
je hlavní se občas někam podívat, něco si prohlédnout, někde se zastavit, něco
poznat. Kdybych chtěl jen nahánět kilometry, tak můžu jezdit okolo Náchoda, a
nemusím kvůli tomu ani vytahovat ze skříně spacák a cestovní pas :) .
A pak mi dost
času zabírá focení, natáčení videa, psaní SMSek na web, psaní deníku... A oproti
jednodenním výletům musím navíc stihnout i nákup, přípravu jídla, vybalování a
balení, a občas nějaký internet nebo jiné zařizování.
Takže nakonec
ten malý počet kilometrů za den není tolik dán tím, že jedu pomalu, jako spíš
tím, že jedu jen malou část dne. I když s brašnami samozřejmě jedu pomaleji než
bez brašen - kromě ucpaných center měst -
tam jakmile vidím relativně pomalu jedoucí kolonu automobilů, tak se snažím
držet krok či předjíždět nezávisle na tom, jestli mám brašny nebo jedu na
lehko :).
Další údaje
Od
1.1.2007 mám na kole najeto 5080,7 km (někdo mívá i více, ale doma není čas
jezdit).
Cestou jsem
natočil dvacettisící kilometr na svém stávajícím kole. Od jara 2004, kdy
jsem toto kolo pořídil, na něm mám najeto celkem 22092
km.
Hmotnost kola s nákladem byla proměnlivá, a pohybovala
se řádově okolo 50 kg. Detaily naleznete
níže.
Dokončen projekt čtyř navazujících cest v letech
2004-2007
Letošní cesta
navazovala na předchozí 3 cesty, uskutečněné v letech 2004-2006.
Při první
cestě jsem byl účastník vícečlenné výpravy, a od r. 2005 jezdím sám (sedm lidí
se ukázalo být moc, tak jsem skočil do druhého extrému:) ).
Ale
všechny 4 cesty byly natěžko, s brašnami, bez motorizovaného
doprovodu - i při té první
cestě jsme jeli nezávisle, jen nás tehdy bylo více účastníků.
Celkem za cesty
2004-2007
22 zemí, navštívených na kole přímo z domu, po
vlastní ose
- každý
stát samozřejmě počítám jen jednou, byť jsem některé země navštívil
vícekrát
- z
historicko-zeměpisného pohledu mi k dosažení tohoto čísla trochu pomohly rozpad
Sovětského svazu, rozpad Jugoslávie, a rozdělení Československa - jinak by těch
států bylo o něco méně; a naopak spojení západního a východního Německa mi
jakoby jeden stát ubraly (při čistě teoretickém pohledu na proměnu politické mapy v
čase.... protože v době existence dvou Němecek bych se do toho
Západního asi dostával poněkud obtížněji než dnes...)
13876 km
Nejvyšší bod
byl vrchol nad průsmykem Col de la
Bonette, 2862 m n.mořem (Francie, 2004)
Nejnižším
bodem bylo při každé cestě mořské pobřeží, několikrát
přímo pláž :)
(v
r. 2006 jsem navštívil solné doly, čímž jsem se cestou dostal do podzemí, ale
nevím, jaká tam dole byla nadmořská
výška)
Trasy
jednotlivých cest na sebe systematicky navazovaly, každá cesta
byla po směru hodinových ručiček
-2004: "jihozápad" - ven
Rakouskem, zpět Německem
-2005:
"severozápad" - ven Německem, zpět Polskem
-2006:
"severovýchod" - ven Polskem, zpět Slovenskem
-2007:
"jihovýchod" - ven Slovenskem, zpět Rakouskem
...tím byl
systematický čtyřlístek cest úspěšně uzavřen
Při každé z uvedených cest jsem dojel z Náchoda k
nějakému moři, a poté jinudy zpět. Při cestě v r.2005 jsem navštívil
moře dvě.
V r.2006 a v
r. 2007 jsem překročil hranici časového
pásma.
Mapka s trasami cest
Seznam států
(chronologicky, dle první návštěvy při
těchto cestách na kole natěžko)
ČR - Rakousko - Itálie
- Švýcarsko - Francie - Monako
- Německo
Dánsko - Polsko
Rusko (Kaliningradská oblast) - Litva - Lotyšsko
- Bělorusko - Ukrajina - Slovensko
Maďarsko - Rumunsko - Bulharsko -
Srbsko - Bosna a Hercegovina - Chorvatsko - Slovinsko
celkem
22
Počty km, dní, a států za jednotlivé
cesty
| cesta v roce |
km |
dní |
států |
| 2004 |
3700,9 |
36 |
7 |
| 2005 |
2827,1 |
30 |
4 |
| 2006 |
3783 |
43 |
8 |
| 2007 |
3564,8 |
49 |
10 |
celkem 13876
km 158 dní
(22 států při započítání každého jen jednou)
Seznam moří (v závorce pobřežní
státy)
2004 -
Středozemní (I, F, MC)
2005 -
Severní; Baltské
(D)
2006 - Baltské (RUS, LT,
LV)
2007 -
Středozemní, konkrétně Jaderské (HR)
Navštívená hlavní
města:
2004 -
Monako
2005 -
Berlín
2006 -
Varšava, Vilnius
2007 -
Bratislava, Budapešť, Sarajevo, Záhřeb, Vídeň
Mimochodem,
nedlouho poté, co jsem letos opustil
Vídeň (Wien, A) jsem mezi Velkým Meziříčím a Žďárem n.Sázavou projel vesnicí
"Vídeň".
A hned na
začátku letošní cesty (tuším druhý
den) jsem cestou do Hodonína jel těsně vedle obce "Černá Hora". Ale do Černé
Hory na území bývalé Jugoslávie jsem si nezajel - ze Srbska jsem jel rovnou do
BiH. Navíc na mé před rokem vydané, ale těsně před touto cestou
koupené, mapě jsem ještě měl dnes už neaktuální stát "Srbsko a Černá Hora".
Politika je holt někdy rychlejší než
knihkupectví...
Další
známá, velká nebo pěkná města, která jsem navštívil
(výběr)
2004 - Nice
(F), Ženeva(CH), Ravensburg, Bad Wurzach, Memmingen, Mnichov
(D)
2005 -
Pirna, Drážďany, Chemnitz, Zwickau,
Lipsko, Magdeburg, Wolfsburg, Hamburk, Frankfurt n.Odrou (D), Wroclaw
(PL)
2006 -
Gliwice, Osvětim, Kraków (PL), Kaliningrad (RUS), Klaipéda, Šiauliai, Kaunas
(LT), Lida (BY), Kovel, Lvov (UA), Prešov, Poprad, Liptovský Mikuláš, Žilina
(SK)
2007 -
Komárno/Komárom(SK, H), Kecskemét, Bekéscsaba, Gyula(H), Arad, Timisoara,
Drobeta-Turnu Severin (RO), Mostar (BIH), Makarska, Split, Trogir,
Šibenik (HR), Maribor (SLO), Gleisdorf,
Graz, Wiener Neustadt (A)
Při jednotlivých cestách jsem samozřejmě navštěvoval i
česká města, tuzemsko rozhodně nepřehlížím, ale vytvářet zde seznam českých měst
by asi nemělo smysl.
Seznam měn, které mi prošly
rukama
2004 - Kč, Euro; (ve Švýcarsku jsem hotovost neměnil, platil
jsem kartou)
2005 - Kč, Euro,
polské Zloté; (v Dánsku jsem hotovost neměnil, projel jsem na zásoby v
brašnách)
2006 - polské Zloté, ruské Rubly, litevské Litas,
běloruské Rubly, ukrajinské Hřivny, slovenské Koruny, Kč,
USD; (v Lotyšsku jsem hotovost neměnil, projel jsem na zásoby v
brašnách)
2007 - Kč, slovenské Koruny, maďarské Forinty, rumunské
LEI, srbské Dináry, bosenské Marky, chorvatské Kuny, Euro, USD (v Bulharsku
jsem hotovost neměnil, projel jsem na zásoby v brašnách a
plateb.kartu)
- celkem 14
měn
- Jeden Ruský Rubl je řádově jedna česká Koruna, jeden
Běloruský Rubl je cca. 1,1 českého haléře. Přičemž i 10 běloruských rublů (
tj. 11 českých haléřů) je bankovka - takže všichni chodí s kapsami plnými peněz
(platnost v r.2006, v době cesty).
- Přestože jedna ukrajinská Hřivna je cca, 4,5 ruských
rublů, tak někteří Ukrajinci nazývají svoji měnu ze zvyku
"Rubl".
- Rumunské bankovky mají uprostřed
kousek průhledné fólie.
Snímky k
jednotlivým cestám, "u cedule"
2004
- Monako
2005
- Hamburk
2006
- Kaliningradská oblast Ruska
2007- Bosna a
Hercegovina
Videa, TV reportáž a TV
rozhovor o letošní cestě
Koukatelná videa z mého foťáku (jen
výběr):
Videa
z mého foťáku, co by potřebovala sestříhat (jen výběr, pro
ilustraci):
Pak mám ještě další videa s průjezdy zajímavými místy, ale
ta jsou také bez dalšího
zpracování nezajímavá, točil jsem je tak, aby šla
sestříhat, ne tak, aby šla použít surová.
Takže se pokusím
během následujících týdnů o cestě sestříhat nějaké souhrnné video, a pak ho
umístím na Youtube (nebo na Googlevideo), samozřejmě s odkazem z mého
webu.
Reportáž ve zprávách TV
Prima:
Kdo jste neviděli reportáž v hlavní
zpravodajské relaci 30.9. večer na TV Prima, tak ji
můžete zhlédnout ve webovém archivu:
+malé
upřesnění k obsahu reportáže:
- je mi jen něco přes 24; těch "25 let", co
zaznělo v reportáži, je těsně vedle.
- že "příští rok doma nezůstanu, a moje trasa bude ještě delší"
jsem já neřekl (ani to nevyvracím, ale ani nepotvrzuji... mám nějakou
představu o alternativách, ale zatím se mezi nimi nechci závazně rozhodovat ...vizte níže)
Rozhovor v TV Náchod:
Jízda na kole byla jen jedna část
cesty
Každou neděli jsem
prováděl živé telefonické
vstupy do vysílání Českého rozhlasu HK.
Zpravidla se našla nějaká
lavička,
ale někdy se vstup do vysílání musel obejít i bez ní...
Podrobnosti o spolupráci s ČRO HK uvádím níže.
Cestou jsem mnoho času věnoval psaní
deníku. A to nejen na lavičkách či karimatce, ale díky mé "mobilní
kanceláři" na řidítkách v podstatě kdekoliv a kdykoliv.
A samozřejmě jsem hodně fotil a
točil videa (foťákem).
- Chorvatsko, Trogir. Foto: Aldo
Boscaratto, okolojdoucí italský turista (fotil mě sám od sebe, fotku jsem si nechal
poslat)
V Maďarsku jsem napsal cyklocestovatelskou
básničku (nebo chcete-li, tak text k písničce), pojednávající
o mém stylu cyklocestování.
Cyklocestovatelská písnička
sepsáno 17.-20.8.2007
U nohou mi řetěz
chrastí,
předjíždí mě náklaďák,
každý si to někam mastí,
já tu
jedu jenom tak.
Chci zas poznat nový obzor,
nestačí mi to, co
znám,
na bouračku dávám pozor,
těžko bych se křísil sám.
Vítr
fouká jednou do zad,
jindy zase do očí,
nemůže být dobře
pořád,
jó, občas se to
otočí.
Kopec, ten je spravedlivý,
co sis vyjel, to si
sjeď,
člověk se až někdy diví,
jak je dobrej ten náš
svět.
|
Večer koukám ze spacáku,
támhleto je Velkej
vůz,
ukazuje na polárku,
a támhle letí Vzdušný bus.
Pokud
večer fouká vánek,
místo hvězd jsou mraky jen,
tak si stanem jistím
spánek,
abych nebyl promáčen.
Ráno mi pak zvedne víčka
samo
Slunce osobně,
nebo od ptáků písnička,
nebo nějak
podobně.
Jednou třeba vzbudí mě
běhající veverky,
jindy
hlučně ve stromě
hledá datel breberky.
Zamává mi občas
mrně,
či palec k nebi zvedne
chlap,
a to sílu dodává
mně,
to si říkám "makej,
šlap".
|
Hlavní je mít tvrdý
gumy,
tvrdou hlavu,
jasnej
cíl,
prověří se co kdo
umí,
a jestli jsem se
připravil.
Nezávislá
cyklistika,
to je pravá
svoboda,
ač i v sedle čas
utíká,
tak je to celkem
pohoda.
Netrápí tě jízdní
řády,
jseš tam, kam sám
dojedeš,
když máš lahve plný
vody,
tak přespíš tam, kde ty
chceš.
U nohou mi řetěz
chrastí,
předjíždí mě náklaďák,
každý si to někam mastí,
já tu
jedu jenom
tak. |
A v Chorvatsku jsem napsal poněkud
neveselou báseň:
|
Chorvatská vesnice
14.9.2007
(lehce doplněno 19.9.)
Jen zdivo a zeleň,
kam oko dovidí.
Z toho jsem
jelen,
vesnice bez lidí?
Bez střech jsou domy,
a taky bez oken,
jen keře a
stromy
koukají za plotem.
Po oknech díry jen,
a za nimi prázdnota.
Koukám skrz
pokojem
- není tam života.
Nejsou tu stropy,
nejsou tu nábytky,
a po kulkách
stopy
nesou tu omítky.
Kde jsou ty rodiny,
děti i dospělí,
z domů jsou
pustiny,
kam lidi se poděli? |
Pes tady neštěká,
a děti nekřičí,
siréna
nehouká,
když nejedou hasiči.
Polévka nevoní,
když na stůl se nedává,
budíky
nezvoní,
když nikdo nevstává.
Už nejsou to obydlí,
už nejsou to domovy,
už nepíše
úkoly
tu nikdo Tomovi.
Vesnice duchů,
co možná tu zemřeli,
škrábu se v
uchu,
jestli fakt museli.
Jen zeleň žije tu
a taky slunce,
z tohodle
výletu
se mi svírá srdce. |
Na vjezdu do této
vesnice
pole jsou okolo silnice.
Vsak na těchto polích neroste obilí,
nějací šílenci
miny tam zasili.
Na těchto polích roste jen zhouba,
miny tam zasadil
nějaký trouba.
Jenže z min neplyne žádného užitku,
nenesou ovoce, a
nechutnaj dobytku.
Tak tahle vesnice uprostřed polí
zeje dál prázdnotou,
až oči bolí.
Ne změna klimatu, ne výbuch sopky.
To lidi změnili
vesnici v
hrobky. |
 |
 |
 |
Napsal jsem
ji poté, co jsem jel dva kilometry souvislým úsekem minových polí, ve kterém se
člověk musel striktně držet na asfaltce, a po kterém následovala zničená,
úplně prázdná vesnice, a po ní opět 1,5 km minových polí. Něco takového jsem
neviděl ani v Bosně. Tam sice bylo mnoho zničených domů, jenže v každé vesnici
bylo třeba 80% domů opravených a obydlených.
Úplně
zničenou a kompletně opuštěnou vesnicí jsem projížděl až v Chorvatsku.
Docela nepříjemný pocit.
Větší fotky k
básničce:
Na benzínkách tankuji vodu - na některých chorvatských a slovinských
benzínkách se voda dá opravdu doslova tankovat
Důležité je pravidelně doplňovat zásoby
jídla
- aktuální stav zásob je na první pohled patrný podle objemu
předních brašen
Po večerech jsem
vařil
Občas bylo zaptřebí něco
vyprat, a následně za jízdy na kole
usušit
Viděl
jsem
Obecně
Spálené lesy v Chorvatsku
Zničené domy v Bosně a Hercegovině (zničené domy v Chorvatsku vizte výše)
-všimněte si
absence střechy, dveří a oken; díry po oknech jsou zvětšené; omítka je
posetá krátery od střel - typický vzhled neopraveného domu zničeného občanskou
válkou
Poslední
neopravenou místnost v jinak opraveném, obydleném domě v
Chorvatsku
- všimněte
si, že některé střely se dostaly skrz obvodovou zeď až do
místnosti
- na snímku
není vidět jak silně je propadlý strop - zřejmě od promáčení vodou po
zničení střechy
Občas je možné vidět na jednom pozemku v těsném
sousedství zničeného domu dům nový:
(a zpravidla menší, než byl ten
původní...nečekaně)
Zničené domy často kontrastují s nádhernou přírodou
(Hercegovina, okolí města Mostar):
ale viděl jsem i pěknou
architekturu (ve všech zemích)
Nejhezčí centrum města
asi bylo v maďarském městě
Kecskemét:
známý budapešťský
parlament:
...před kterým na Dunaji probíhaly závody v letecké
akrobacii Redbull
Dva snímky z východního
Maďarska
13x rumunská
architektura:
Srbsko:
Bosna a
Hercegovina:
Sarajevo:
Další Bosna a
Hercegovina:
A ve všech
zemích jsem viděl nádhernou přírodu a krajinu
byť někdy byla bohužel zbytečně zaneřáděná
PET lahvemi, plechovkami, a jiným trvanlivým odpadem (zejména v Rumunsku).
Projel jsem kopci a horami (v Rumunsku, Srbsku, Bosně a
Hercegovině, Chorvatsku, trošku i v Rakousku a v ČR) ale také
jsem se vykoupal v Jaderském moři.
- studna s pákovým jeřábem
(Rumunsko) - a to jsem si loni v Rusku myslel, že nejstarobylejší zdroj
vody je studna s rumpálem
Rumunská
krajina:
Rumunské
hory:
Další snímky krajiny z
Rumunska:
Srbská krajina:
Bosna a Hercegovina -
krajina:
2x park západně od Sarajeva:
Údolí řeky Neretva (Hercegovina)
:
Další:
Samozřejmě jsem jako
vždy koukal i po zajímavých
detailech
malba na rakouském
venkovském domě
tato chorvatská tabulka
na stavbě vysvětluje, proč se říká "spadnout z višně"
:)
za povšimnutí stojí i
tento 3D poutač na budapešťském obchodě se
zbraněmi,
stánek s lidovými
výrobky,
či tento artista,
předvádějící nejrůznější kousky na vysokém
kole.
a další
zajímavosti...
- typický rumunský patník - informuje o číslu
silnice, kilometru, a vzdálenosti do nejbližšího většího města každým
směrem
- Cestou do Sarajeva jsem během nejhoršího
počasí, při teplotách ne moc vysoko nad 0°C, doprovázených
deštěm, přemýšlel "proč jsem se dal na cykloturistiku, a ne třeba na šachy?
:)". Sice jsem okamžitě našel odpověď (prostě to cestování za to stojí...), ale
pak jsem s překvapením v Sarajevu zjistil, že i šachy jsou "outdoorový sport",
že i při hraní šachů se dá zmoknout...
Turistické
atrakce
Snažil jsem se také navštěvovat zajímavá místa,
ale bohužel jich letos bylo méně, než v předchozích letech. Zejména pěkných muzeí jsem moc
nepotkal.
Nicméně kromě přírody a architektury jsem navštívil tyto konkrétní
zajímavosti:
(v ČR jsem záměrně Brno
objel z východu, a jel jsem
přes Slavkov, ale bohužel se ukázalo, že k Bitvě tří císařů tam nic není
- kromě jednoho velkého poutače)
Slovensko:
- Bratislavský hrad
- Vodné dielo Gabčíkovo
- halušky jsem sehnal až těsně před opuštěním
Slovenska, a to ještě takové, jako by to bylo v ČR - holt jsou doménou
severnější části Slovenska
Maďarsko:
- malý skanzen
- sýrovo-mléčný
langoš
Srbsko
- Mokra gora: "muzeum"
úzkokolejky (nádraží turistické úzkokolejky v retrostylu, a pár zaparkovaných
vagónů)
Rumunsko
- Rešica: "muzeum"
lokomotiv (cca. 10 parních lokomotiv zaparkovaných venku v
parku)
- krajina, hory (foto
vizte výše)
Bosna a
Hercegovina:
- Sarajevo: muzeum na místě, kde padlo "7 kulí jako v
Sarajevu" - obsahem expozice především atentát na
Ferdinanda
- Jablanica:
muzeum se třemi expozicemi: o místní bitvě v r.1943 (na strženém železničním mostě přes řeku
Neretva); o občanské válce; a model
starého vesnického jugoslávského domku 1:1
- Mostar:
-v
turisticky vytíženém městě Mostar jsem se podíval na ten známý
most, navštívil jsem uvnitř
mešitu, a rozhlédl jsem se
z ochozu na minaretu
- Blagaj: Tekija - muslimský klášter a pramen řeky Buna (hned za pramenem má průtok 43 m3/s ! - což je více,
než obvykle mívá v Orlici v Hradci Králové, těsně než se vlévá do Labe - nicméně
na pohled je to úplně normální říčka)
- "opuštěné" středověké město
Počítelj
Chorvatsko:
- celkem jsem se v Chorvatsku dostal 8x do vody - postupně na třech
plážích Makarské riviéry
- přivézt si na kole foťák se stativem, a
nevyfotit nějaký ten mořský západ slunce nebo noční pobřeží by byl
hřích:
- národní park Plitvická jezera
-
nepopsatelná nádhera - spousty potůčků, jezer, a vodopádů - doporučuji návštěvu
na celý den a to nejen kvůli vstupnému (s ISICem v přepočtu cca. 200 Kč, bez
ISICa dvojnásob)
-
během pozdního odpoledne jsem proběhl Horní i Dolní jezera, ale bylo to dost
těsné (zvlášť, když jsem na každém rohu fotil)
-
přikládám alespoň pár fotek - i když ta atmosféra se stejně nedá foťákem
zachytit
(všimněte si pomalu se
obalujících kmenů spadlých do
jezírek)
- Karlovac: "budoucí
muzeum Občanské války" - nejvíce mě zaujal obrněný traktor, a na něm hlavně
maximální rychlost 100 km/h (vypadal totiž
fakt jako opancéřovaný Zetor)
- Kumrovec (před hranicí
SLO) : Pěkný velký skanzen. Mezi domy patřícími muzeu stojí dosud obývané domy,
což nabízí možnost srovnání (kukuřice se suší stále stejně, jen před domy
přibyly traktory a auta).
Rakousko - Vídeň:
klasika: projel jsem si Prater, kouknul jsem
zespoda na obří kolo, projel jsem si centum vč. kostela sv. Štěpána, podíval
jsem se na nádvoří zámku v centru, a do parku
Schönbrunnu
technické muzeum na
Mariahilferstrasse:
- byl jsem tam od
otevření do zavření, 8,5 hodin.
V muzeu jsou
interaktivní exponáty a různé připravené pokusy, na kterých si návštěvníci mohou jednotlivé jevy a
principy sami vyzkoušet a doslova
osahat, tím je spíš pochopit, a lépe si je
zapamatovat.
- na
první pohled je to trivka, ale když si před to stoupnete, a zkusíte si předem
bez pokusu dopočítat, kterým směrem se pohne nějaký prvek úplně na konci, tak to
chvilku bádání dá
Hlavní
turisticko-pouťovou atrakcí muzea je monstrózní stroj, jehož
jedinou funkcí je, že spotřebovává energii...
ale je fakt, že jsou na
něm pěkně názorně použity a předvedeny různé fyzikální principy, jednoduché
stroje, a převody mezi jednotlivými druhy energií (světelná->kinetická).
Takže i když fyzikálně vzato ten stroj nemá žádný výstup, a veškerá vstupní
energie se rozpouští ve ztrátách (to je přesný opak perpeta mobile!), tak se
možná dá mluvit alespoň o jistém pedagogickém
efektu.
Na focení je asi
nejatraktivnější plazmová koule. I když, upřímně řečeno, mě ve
skutečnosti více zaujaly obyčejnější interaktivní exponáty a
pokusy.
Když na kouli položíte
ruku, výboje se do ní soustředí
Na těchto snímcích
"zespoda" je vidět, že výboj směřuje plošně do celé dlaně, byť to tak při
pohledu z boku nevypadá
Nebyl bych to já, abych
nezkusil něco extra :) . Když na kouli přitisknete nespojené prsty, výboj se
rozdělí do jednotlivých prstů - vytvoří se taková trojrozměrná říční
delta.
Technika
Rumunská auta v
Rumunsku:
Potkával jsem spousty Dacií - starých (vycházejících z Renaultu 12), co se dovážely do
ČS; i zbrusu nových
Loganů; a překvapivě i mnoho mezitypů, které v CZ
nejezdí, a které jsem do té doby neznal.
Viděl jsem hodně vozů ARO řady 240, ale z
menší řady10 jsem za celé dny potkal
snad jen jeden kus. Staré ARO, podobné GAZu, jsem viděl také jedno. Oltcitů jsem
potkal úplně minimálně(2?), a to spíš jako
odstavené vraky. Romany se v Rumunsku
oproti ČS/ČR vyskytují navíc i
jako autobusy.
Jugoslávská auta "v
Jugoslávii":
V zemích
bývalé Jugoslávie jsem potkával nejrůznější vozy Zastava (vč. u nás neznámých
modelů) i jejich nástupce pod značkou
Yugo.
Viděl jsem
také velké množství jugoslávských trambusových dodávek "TAM", známých ze seriálu
Sanitka.
Svým designem mě fascinoval starý kloubový autobus
MAN:
A potkal jsem ho i v provedení
trolejbus:
Občas jsem potkal starý Mercedes Unimog v pěkném
stavu:
S ním kontrastuje nejnovější model téhož
vozu:
Zde dokonce ve funkci posunovací
lokomotivy:
Nádherný je i tento Land Rover Defender 110, v jedné z
prvních generací:
Pětidvéřovou Ladu Nivu už sice znám z loňské cesty
"Přes Litvu na Ukrajinu", ale i tak ji nevídám
často...
Měl jsem možnost vidět jak se opravuje/staví starý most
"islámského typu":
Zaujalo mě, že stojany na "special mix" na rakouských
benzínkách vypadají jak z historického filmu:
V Rakousku
jsem vídal malé dvoumístné automobily Aixam
s malým objemem motoru, s max.
rychlostí 45 km/h, a s SPZ jakou má moped. Což mne nepřekvapilo, protože tam
jezdily už v r. 2004, i když od té doby prošly lehkou modernizací. Zaujaly
mne však malé dodávky Aixam, založené na
stejném principu - malý motor, max. 45km/h, dvě sedačky, SPZ jako u mopedu. Zasahují do stejného segmentu trhu, jako klasické
italské užitkové tříkolky.
Ve více městech více zemí byly k
vidění staré "jednooké"
tramvaje, jezdící v běžném
provozu mezi nejmodernějšími i středně starými
modely.
Spal
jsem
-
pokud to šlo, tak pod širákem,
protože je to nejjednodušší, nejpohodlnější, nejrychlejší, a nejpříjemnější. A navíc se člověk při usínání může dívat na hvězdy.
Nicméně kvůli
počasí jsem někdy spal i ve stanu
ale často bylo chladno i ve stanu.
(Zima i ve stanu - nejchladnější období cesty, stavba stanu
zkřehlýma rukama, zima i přes den, doba ledová v noci. Druhý den bylo v
poledne +5
°C. Přičemž když byl můj spacák kdysi nový, byl určen do +10°C, a ve
4 hodiny ráno je jiná teplota než v poledne. Bosna a Hercegovina.)
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/noc/pict4786.jpg
Nicméně ke konci cesty už jsem mnohdy spal pod širákem i
přes nižší teploty, které jsem řešil více vrstvami oblečení.
Zbytky "ze
stolu" sklízejí mravenci
V Chorvatsku
jsem se naučil spát i v autobusové zastávce - je to častý nocleh mnoha
cestovatelů, ale já jsem ho okusil až v zemi, kde není zcela bezpečné
rozeběhnout se kamkoliv do lesa.
Často jsem jel i
za tmy
S
mým půlmetrákovým kolem lze za vhodné
místo k spánku považovat i odstavné parkoviště pro kamiony :) ...
Statistika -
druh
spaní:
pod širákem 21x
ve stanu 19x
pod stříškou, střechou, příp. v bytě 9x
Statistika - místo
spaní:
pole/louka 17x
les 3x
pláž na břehu Jadranu
3x
autobusová zastávka 3x
za benzínkou (se souhlasem obsluhy)
3x
kemp 1x
jinde 19x
Na území býv.Jugoslávie, zejména v BIH a v HR, jsem se
snažil spát uvnitř vesnice nebo těsně na jejím kraji, kde to jen bylo možné.
Zatímco jinak je normální snahou přespat někde dál od lidí, v lese, na louce, v
přírodě, tak v zemích s minovými polemi to není moc rozumný způsob. V
Rakousku to byl docela příjemný
pocit, když jsem si po téměř měsíci jízdy po území bývalé Jugoslávie uvědomil, že opět mohu jít bez
obav kamkoliv do přírody, kamkoliv mimo
silnici.
Samozřejmým předpokladem
pro nocleh na místě, které k tomu není určené, je ohleduplnost k užívanému
místu, nepohazování odpadků, nešlapání po úrodě, apod. Souhlas místních lidí
jsem měl nejen vždy když jsem spal za benzínkou, ale několikrát i když jsem spal
na louce či podobných místech - tam už to záleží na tom, jestli zrovna majitele
pozemku potkáte.
Letošní statistika
zemí
|
stát |
nocí |
km |
| CZ ven |
2 |
239,8 |
| SK |
2 |
221,5 |
| H |
6 |
410,5 |
| RO |
6 |
521,3 |
| BG |
1 |
58,6 |
| SRB |
6 |
471,3 |
| BIH |
5 |
343,7 |
| HR |
10 |
661,7 |
| SLO |
2 |
113,9 |
| A |
6 |
368 |
| CZ zpět |
3 |
254,5 |
- V zemích bývalé Jugoslávie jsem celkem najel 1590,6
km, horami i po pobřeží, a strávil jsem tam 23 nocí. V Srbsku a v Bosně se
mi zpočátku příliš nelíbilo, ale když jsem se rozkoukal, a naučil se s místními
komunikovat (asi 10 slov srbochorvatsky, a pak směsí slovenštiny s ruštinou),
tak se mi nakonec líbilo jak ve zbytku Srbska, a zbytku Bosny, tak potom i v
Chorvatsku a Slovinsku.
- Slovinsko mě "nechtělo pustit" - mezi lepením kola
jsem si v něm užil peripetii s přetrženým a uvázlým zadním lankem. A pak,
když už se nic nerozbilo, a téměř pověrčivě jsem spěchal k rakouským hranicím,
jsem si cestou do Rakouska za tmy alespoň zajel
2x9km.
- 28.9. se
ukázalo, že v noci z 27.9. jsem spal v prostoru mezi rakouskou a českou
pasovou kontrolou - to se mi povedlo poprvé:) (přestože BIH-HR a SLO-AT hranice jsem přejížděl také
večer). Ale bylo to za českou pumpou, takže ve statistice to mám
vykázáno jako noc v ČR
:).
Opravy a další náhodné
vlivy
Opravy
Prvních 14
dní bylo kolo OK (když pominu odlepující se "CZ", a jazykový panel - což jsem
oboje vyřešil koupí kvalitního lepidla).
Pak postupně
přišla dvě lepení předního, a jedno lepení zadního kola.
Během
posledních 11 dní už ale přesluhoval zadní plášť, a 4x jsem lepil zadní duši.
Pak jsem na české hranici plášť trochu opravil, vyměnil jsem duši, a bez dalšího
defektu jsem dojel až domů.
- každou duši v sebelepších pláštích je občas zapotřebí
zalepit
Mezitím mi
ale ve Slovinsku prasklo lanko přehazovačky. A to bohužel tak nešťastně, že
zbytky lanka zůstaly v mechanismu dvojpáčky, takže jsem nemohl lanko vyměnit,
byť jsem měl jak lanko, tak běžně potřebné nářadí. Snažil jsem se najít opravnu,
ale ta nebyla ani ve velkém městě, do
kterého jsem jel 12 km s přetrženým lankem přehazovačky. Protože cestou bylo
jedno 12% stoupání, které se s přetrženým lankem přehazovačky nedá vyjet, tak
kousek došlo i na tlačení. Pak jsem si v obchodě půjčil malinký šroubováček, s
jehož pomocí jsem mohl otevřít pouzdro mechanismu dvojpáčky, které
jsem předtím odmontoval z řidítek.
Sice ani poté nebylo odstranění zbytku lanka snadné, ale podařilo se. Takže
nakonec jsem mohl zavést nové lanko, a řazení bylo opraveno. Byť mi bohužel z
konce bowdenu nenávratně vyskočila
pružinka brzdící seřizovací matku, takže jsem pak musel za jízdy přehazovačku
občas seřídit.
- Mimochodem - ten den se opravdu dařilo - při prvním
pokusu o opravu řazení mi spadla jedna redukce z nářadí do kopřiv vedle
potoka, ale podařilo se mi ji najít.
- Slovinsko,
20.9.2007, vyprošťování zbytků lanka z mechanismu
řazení
Pak už následovala jen
kompletace, montáž zpět na řidítka, zavedení nového lanka, a seřízení
přehazovačky. Nějaká práce to ještě byla, ale už nic
akčního.
A protože se mi ve
Slovinsku přihodily i některé defekty zadního kola, tak jsem poměrně krátký úsek
přes Slovinsko projížděl výrazně déle, než jsem
čekal.
Na výjezdu z
Vídně jsem ztratil jeden šroubek z
pravé poloklipsny - tak jsem ji přidrátoval, a protože jsem do ČR vjel ve státní
svátek, tak jsem to už neřešil, a s napůl přišroubovanou a napůl
přidrátovanou poloklipsnou jsem dojel domů.
Lékárnička
Cestou jsem
využil i lékárničku. Ve Slovinsku jsem se neúspěšně snažil odstranit zbytky
lanka z řazení pinzetou, a na rakousko-českých hranicích jsem použil leukoplast
k zaprotektorování pláště.
Úrazy i
nehody se mi úplně vyhnuly (z hlavy tuším, že během všech čtyř cest), a kromě
pár drobností, jako např. že mi v Bosně hrozilo nastydnutí, mne nezchvátila
ani žádná nemoc.
Velice dobře
se letos držela kolena, která se za celou dobu ozvala jen asi dvakrát, a to
nijak zvlášť intenzivně.
Web
Web,
ač věc nehmatatelná, se může rozbít. V Srbsku
jsem zjistil, že se už několik dní nezpracovávají SMSky, které posílám do SMS
deníku, takže jsem musel zajistit nouzové
řešení přidávání zpráv na web - strojovou SMS/web bránu jsem nahradil
lidským rozhraním. V Chorvatsku jsem zjistil, že provozovatelé služby, na které
"SMS deník" běží, už chybu ve skriptu opravili, a vrátil jsem se ke standadnímu
způsobu zasílání zpráv. Pak tato služba lehce zakolísala, když jsem byl ve
Vídni, ale během pár hodin se sama rozběhla.
Někdy
mezitím, když jsem byl v Chorvatsku, mi přestal běžet celý web, když se na
něj přistupovalo přes standardní adresu www.adamek.cz . Přístupný byl pouze bez
subdomény "www.", protože
adresa http://adamek.cz byla a je na fyzické URL
webu nasměrována jinudy. Nakonec se ukázalo, že příčinou byla změna IP adresy
serveru, o které provozovatel hostingu nepovažoval za nutné uživatele
informovat. Nicméně po několika přístupech k
mailu přes GPRS/EDGE připojení z mobilu pod roamingem, po dvou návštěvách místního internetu,
a po dvou zásazích kamaráda z
Náchoda, se podařilo web rozběhnout.
Takže dnes už
bohužel na cestách nemusím řešit jen to kde bude spát, a co budu jíst -
některých civilizačních povinností se zkrátka nezbavím nikde, a cestou už
je potřeba řešit i jiné problémy, než jsou píchlá duše či prasklé
lanko. Protože během pár týdnů
může běžící a nastavená internetová služba přestat fungovat, a vyžádat si zásah
uživatele.
Fakt, že "doteď všechno už měsíce běží" bohužel
neznamená jistotu, že něco v příštích týdnech
nespadne.
Počasí
Celou cestu do Rumunska mne trápily velmi vysoké
teploty, které se v Rumunsku několikrát
vyšplhaly až na
45 °C.
Nejvyšší hodnota, kterou
jsem si vyfotil, byla 40°C:
Naopak v Srbsku se začalo ochlazovat, a nejníže teploty
spadly v Bosně a Hercegovině, kde jsem se jeden den od místních dozvěděl, že
"teď právě" (v poledne) je 5°C.
Vzhledem k tomu, že můj spacák byl stavěn pro teplotu
+10°C (když byl nový... a že se za ty 4 roky provozu trochu ztenčil), a ve čtyři
ráno bývá o něco chladněji než v poledne, asi nemusím popisovat, jaké mi v noci
bylo teplo.
Noční zimu jsem přežil díky částečné sadě náhradního
oblečení, kterou jsem v noci vrstvil současně se sadou standardní, a na spaní
jsem musel používat i oblečení k tomu původně neurčené. Nejvíce jsem měl
ve spacáku oblečeno 6 vrstev (2 mikiny, tenká bunda proti
větru, tenká nepromokavá bunda, ...).
Silná zima byla navíc provázena středně silným deštěm,
což navozovalo velmi zajímavou atmosféru pro jízdu na kole a kempování. Nebudu
zastírat, že ač to piktogram ve stanu výslovně zakazuje, jsem několikrát
přesunul vaření do stanu. Jednak abych vařil relativně "v teple", a mohl při
vaření alespoň hýbat prsty, a pak také abych měl pocit, že tepelná energie z
vařiče zůstává ve stanu - byť musela zjevně utéct dříve, než přišla největší
ranní zima. Důležité také bylo se večer pořádně najíst, aby tělo mělo v noci co
spalovat.
Sice by asi bylo pohodlnější, kdyby se rumunské a
bosenské počasí zprůměrovaly, ale takto jsem aspoň měl cestu pestřejší. A
zatímco v Rumunsku jsem si říkal, proč sebou vezu tolik oblečení, které
nevyužiji, tak v Srbsku a Bosně jsem si děkoval za každý kus oblečením, který
jsem si s sebou zabalil. Ale ještě mi v brašně zbývaly další dvě teoretické
vrstvy, takže jsem měl rezervu - jen nevím, jestli by se na mě tolik oblečení
vešlo, a jestli bychse v takovém obalu mohl hýbat :)
.
A oproti loňsku jsem měl v jednom velké štěstí - když
jsem přijel k moři, bylo právě teplo. Takže jsem si mohl užít dlouho očekávané
moře, s nádherně průzračnou vodou. Druhý den sice přišel déšť a takový vichr, že
jsem měl co dělat, abych na kole jel relativně bezpečně, a abych nebyl sfouknut,
ale třetí den u pobřeží se opět oteplilo a ještě jsem si mohl zaplavat, byť nás
už v té vodě neplavalo tolik, patrně kvůli prý nízké teplotě.
Zajímavé je, že narozdíl od předchozích dvou cest, jsem
v žádném vichru nepotkal strom spadlý přes cestu - už jsem to považoval za
samozřejmou součást cest :).
Občas samozřejmě přišla
nějaká bouřka:
Letos jsem trochu změnil ochranu proti dešti. Dříve
jsem používal cyklistickou pláštěnku střihu pončo, ale pro její nevýhody
zejména za větrného počasí (které jde často s deštivým počasím ruku v ruce),
jsem si letos kromě ní vzal i novou nepromokavou bundu. Bunda se celkem
osvědčila, a pláštěnku jsem letos vůbec nepoužil, proti dešti jsem se chránil
jen bundou. Bohužel se mi před odjezdem nepodařilo sehnat nepromokavé kalhoty -
někdo mě od nich odrazoval, že by mi v nich bylo teplo, ale jsem přesvědčen, že
v Bosně by mi to rozhodně nevadilo :).
Elektrická energie
Malou ochranu před deštěm a nedostupnost elektřiny pro
provoz mobilu a foťáku považuji za
dvě hlavní (nebo jediné) nevýhody cestování na kole.
Mobil jsem
při letošní cestě nabíjel 14x. Ale přístup k nabíjení byl nepravidelný, a v
Rumunsku jsem využil i druhý akumulátor, který jsem si s sebou vezl. Navíc jsem
akumulátory nabíjel kde a jak se dalo, a zdaleka ne každé nabíjení bylo úplné -
někdy jsem mobil jen podráždil pár miliampérhodinami, a jelo se dál. Vezl jsem
si 1150 + 1050 mAh (při 3,7V).
K fotoaparátu
jsem si vezl 4 sady akumulátorů, o kapacitách 1,8 ; 2,3 ; 2,3 ; a 2,5 Ah (při
4,8V). A v tomto případě došlo i na další, alkalické baterie, protože odběr
energie z akumulátorů byl někdy rychlejší než nabíjení...
Binárně uložené
vzpomínky
Fotky a videa
jsem z foťáku vypálil jednou v Srbsku a jednou v severním
Chorvatsku.
Přestože jsem na cestu vyjížděl s přesvědčením, že budu
fotit "už konečně víc na kvalitu než na kvantitu", a přestože se mi zpočátku ani
moc fotit nechtělo, tak jsem nakonec přivezl přes 10 tisíc souborů
(1 soubor = 1 fotka nebo 1 video).
Celkem jsem přivezl 10,8
GB fotek a videí z foťáku, plus necelých
100MB samotného zvuku z diktafonu.
Navigace
Že jsem u té digitální
techniky - občas se mě někdo zeptá, jestli mám GPS. Nemám, a na cestování ho
zatím ani k navigaci používat nechci. Hodilo by se na záznam trasy, že by mi
samo nakreslilo kudy jsem projel (pokud by jeho nepřetržitý provoz utáhly
baterky...), hodilo by se do auta na účelové ježdění a zařizování, ale nehodí se
pro můj styl cestování. Protože i když jsem zvyklý se orientovat i bez satelitů,
tak to samozřejmě občas také někde "zakufruju", zvlášť když nemám dostatečně
podrobnou mapu, nebo když nesvítí slunce.
A díky tomu, že se občas
podívám i někam, kam jsem se neplánoval podívat, občas objevím nějaká zajímavá
místa nebo alespoň získám zajímavé zážitky. A to k cestování patří. Zkrátka -
byť uznávám, že ve služebním autě může GPS šetřit čas a peníze (ať už
při cestě se zbožím nebo na jednání), tak k cestování se mi GPS nehodí. Nebylo
by to ono. Před dvěma lety jsem se rozhodl provést modernizaci, a koupil jsem si
kompas (takový obyčejný, žádná spešl buzola), jenže se potvrdilo, že vedle
kovového rámu kola nefunguje, takže dál jezdím podle automapy, slunce, a
hodinek. Jediná významná "změna vyznání", která u mě proběhla, byl přechod od
autoatlasu k rozkládací automapě. Ale ač informatik, stále jsem neopustil papír,
a nepřešel jsem od velké přehledné plachty k malému LC displeji, který zhasne,
jakmile mu dojde energie.
Ale připouštím, že by se
mi GPS hodila ke zmíněnému záznamu trasy, a také pro případ, že by se mi
něco stalo, kdy bych mohl jednoduše a přesně sdělit svoji polohu. Každopádně, až
jednou někdy budu pořizovat nový mobil, tak už v něm pravděpodobně ta GPSka
bude, kvůli běžnému životu v civilizaci a také kvůli ostatním parametru toho
mobilu. Ale to bude až někdy v budoucnu. Pak se uvidí, jestli odolám, a budu se
dál navigovat klasicky bez satelitů. Ostatně, i přes dostupnost kalkulačky,
mobilu či počítače, se snažím si občas něco spočítat z hlavy, abych to
ještě uměl... jenže "občas" neznamená
vždycky...
Ale zatím tedy určuji
správný směr podle Slunce, po setmění příp. podle Velkého vozu a Polárky (i když
ve chvíli kdy vykouknou už obvykle koukám, kde bych
přespal).
Rizika?
Lidé
Přesně jak jsem předpokládal, s lidmi nebyl nikde
žádný bezpečnostní problém, nikdo mě neokradl, nikdo mi nic neudělal. Byť mě pár
lidí strašilo v souvislosti s Rumunskem - a úplně stejně bezdůvodně, jako loni v
souvislosti s Ukrajinou.
Občas se mě někdo na cestě ptal, jestli se nebojím,
když jsem sám. Jestli se nebojím, že mě třeba někdo zabije nebo tak. Na to jsem
odpovídal "Jak by si tím pomohl? Proč by to dělal? K čemu by mu to
bylo?".
I když jsem třeba občas potkal někoho, kdo vypadal
"podezřele", tak jsem ten "podezřelý vzhled" nijak neřešil. Když člověk na
temném místě někoho potká, a mohl by se třeba i opravdu oprávněně bát, tak je
lepší se tvářit úplně normálně a zůstat klidný.
Protože pokud by si opravdu chtěl někdo vytipovat oběť
přepadení, tak předpokládám, že nepřepadne někoho klidného - kdo je klidný, ten
buď u sebe nemá nic o co by se bál, anebo ví, že je schopen se ubránit. To
je vzdáleně podobné principu, že kdo se bojí, nemá čisté svědomí,
který s oblibou aplikují hlídací psi při odhadu, kdo je nebezpečný. Kdo je
klidný, ten se asi nemá proč bát, a tudíž není důvod ho
přepadat...
Navíc nemám rád, když jsou lidé posuzováni podle
zevnějšku, protože je to dost nevypovýdající způsob. Ostatně i já při cestování
vypadám nestandardně :) .
Výjimkou je samozřejmě případ, kdy člověk potká
někoho, hlásícího se svým zevnějškem k nějaké agresivní názorové skupině - tam
už je asi vhodné se mít na pozoru, ale opět jsem přesvědčen, že i v takové
situaci je nejlepší se chovat jako by se nechumelilo, a
potenciálního útočníka nijak neprovokovat, eventuelně ho držet v
přesvědčení, že "se nemám proč bát, protože bych si s ním v případě potřeby
poradil".
Ale to je jen taková moje psychologická teorie pro
případ reálného ohrožení, které nastává mnohem méně často, než si většina
lidí myslí. Běžně se lidé bojí každého, kdo nemá kravatu, a koho
potkají za tmy v postranní ulici... Přitom i člověk bez společenského
obleku potřebuje v noci odněkud někam dojít, a přitom zkrátka občas někoho
potká, aniž by ho chtěl zavraždit. Lidé se zbytečně stresují, paranoidně se bojí
všeho a všech koho/co neznají, a dá se říci, že jsou až
egocentricky přesvědčeni, že "támhleten mě teď přepadne". Lepší je zachovat
klid, normálně existovat, nekombinovat paranoiu se sebestředností ("někdo chce
přepadnout právě mě") a nestresovat se zbytečně vykonstruovanými
obavami.
Lidé jsou všude v podstatě dobří, a nikde nečeká vrah
za každým rohem... - a i kdyby čekal, tak ne na mě,
protože jak by si tím pomohl :) ...
Silnice
Dalším obvyklým důvodem obav je můj výskyt na silnici,
mezi auty. Je sice pravda, že konkrétně rumunské silnice jsou nepříjemně
nekvalitní, úzké, a přetížené; a že rumunští řidiči kamionů, stejně jako jejich
polští kolegové, obvykle místo volantu používají při předjíždění cyklisty pouze
klakson. Ale obecně se mi může cokoliv stát i cestou do školy, a ani při tom
nemusím sedět na kole. Navíc chodec narozdíl od cyklisty nemá přilbu, a auto
může srazit kohokoliv z nich... takže co je na cyklistice nebezpečnějšího, než
na chození do školy či do práce?
Jedině snad, že při této cestě trávím na silnici více
hodin, takže roste teoretická pravděpodobnost, že se mi na silnici něco stane.
Ale zase o to méně chodím po chodníku, takže moje šance na přežití jsou vyšší,
protože ve srovnání s docházkou do školy mám menší pravděpodobnost, že mi na
hlavu spadne květináč. Takže ani z pohledu dopravních nehod nepovažuji mé cesty
za nebezpečné.
A letos jsem se sice pohyboval na poválečném území, ale
když si člověk uvědomuje, že nesmí do volné přírody, tak se zase nic zvláštního
neděje.
Rizikům je zapotřebí předcházet konkrétním
chováním v konkrétních situacích (přemýšlet na silnici o tom co dělám
nebo co asi udělá někdo jiný, nechodit do minových polí, ...),
ale není potřeba se zbytečně stresovat kvůli
samotnému faktu něčí přítomnosti někde, nebo něčí jízdy na kole
někudy.
Český
rozhlas HK
Během cesty a
po ní proběhlo 9
telefonických vstupů do vysílání Českého rozhlasu Hradec
Králové. Všechny vstupy byly naživo.
Poslední,
souhrnný, vstup proběhl výjimečně už v sobotu 6.10. (prvních 8 vstupů přímo z
cesty bylo každou neděli).
Oproti loňské cestě jsem už měl o něco lepší
ceník roamingu, takže všechny vstupy
všude probíhaly přímo přes můj mobil, zatímco loni jsem v některých zemích
sháněl místní telefon. Konkrétně jednou v Litvě to bylo dost na poslední chvíli,
po jízdě proti větru neznámo kam... Navíc jsem už letos v jednotlivých
zemích nemusel rozlišovat mezi konkrétními sítěmi, stačil mi
signál kterékoliv místní sítě -
zatímco loni jsem musel vybírat partnerské sítě mého operátora, a na
Slovensku jsem krátce před vstupem hnal proti větru do města, protože partnerský
operátor neměl v místě mého výskytu dobrý
signál.
Takže oproti loňsku pro mne byly vstupy
organizačně jednodušší, a pořádný předvstupový adrenalin jsem zažil pouze v
Rumunsku, kde v konkrétní části tamních hor nebyl vůbec žádný signál
GSM. Do města to bylo sice z kopce
(sjížděl jsem z průsmyku, do kterého jsem předtím
pracně nastoupal), jenže po cestě s hlubokým štěrkem, kde jsem při
rychlosti 8-10 km/h měl téměř v očích
hrůzu, jestli kolo v tom terénu uřídím... Nicméně i tento vstup jsem stihl včas
:)
Na vlnách ČRO si budete moci
poslechnout i podrobnější povídání o cestě, v pořadu "Všude dobře".
Počítám, že konkrétní datum během pár dní uvedu na webu.
A časem také ve studiu ČRO HK volně navážeme
na "cykloporadnu", která proběhla v červnu letošního roku. Tématem budou další
doporučení pro bezpečnou cyklistiku, cykloturistiku, či cestování (většinu prvního dílu zabraly cyklistické
přilby). Ale to zatím není ještě tak aktuální.
Letošní cesta - kolo a
náklad
Kolo
Letos jsem kolo přesně
nezvážil, ale na základě zkušeností z předchozích let se hmotnost naloženého
kola mohla pohybovat okolo 50 kg.
A ona se opravdu
pohybovala. Průběžně jsem ujídal a dokupoval jídlo - jeden
konkrétní nákup potravin vážil cca. 4,5kg (sečetl jsem čisté hmotnosti
uvedené na potravinách při jednom konkrétním nákupu, a dostal jsem součet 4,3
kg + zaokrouhlení a obaly).
A jen voda při
plných lahvích vážila 4,4 kg - sice nebyly vždy plné, ale uhlídal jsem
si, aby nikdy nebyly úplně
prázdné.
Takže hmotnost kola byla
opravdu proměnlivá.
Pokud jde o kolo jako
takové, je to běžný sériový model průměrné ceny a kvality, pořízený na jaře 2004
před první cestou na těžko, protože předchozí kolo by už takovou cestu bývalo
nezvládlo.
Kolo je samozřejmě navíc osazeno výbavou pro bezpečný pohyb na
silnici i v noci, a pro cestování. Tj. blatníky, dobrým
osvětlením, pořádnými nosiči, a různými
doplňky.
Například klaksonem, ale ten jsem téměř nepoužil,
protože na auta není příliš hlasitý; a když hrozilo, že mi před kolo vstoupí
nějaký chodec, tak bylo jednodušší a rychlejší krátce zapískat. A
hlavně takové pseudomelodické zapískání nevyděsí tolik jako monotónní
klakson.
Protože hodně jezdím za
tmy (a letos obzvlášť, když jsem jel srpen-září, místo červen-červenec), mám
kolo vybavené pro noční
jízdu
- zezadu: 8 reflexních
ploch na kole, červená odrazka, blikačka, 3 reflexní plošky na přilbě,
2 reflexní plošky na dresu nebo bundě; k tomu oranžové odrazky na pedálech a
docela dobře je po nasvícení vidět i tříbarevná česká vlajka 20x30 cm http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/kolo/pict1147.jpg
Pláště
Jel jsem na 37 mm
širokých pláštích se silničním vzorkem,
protiprůrazovým systémem, a bočním reflexním proužkem. I když kombinace
kilometrů a kilogramů znamená pro pláště velký nápor, zejména pro ten
zadní, tak se podařilo dojet domů na pláštích, na kterých jsem
vyjel.
Za zmínku stojí tlak, na
který se takové pláště hustí. Osobní auta mívají kola nahuštěná cca. na 2 bary
(i méně), pláště co mám na kole je možné nahustit na 6 barů, a kamiony mívají
třeba 8 barů.
Malou pumpičkou bez
větší námahy nafoukám kola cca. na 2,5 baru, použitelných pro
běžnou jízdu, a protože používám zásadně duše s motoventilky, tak si pak
na benzínce mohu kola dohustit. Tedy pokud tam je kompresor pro
náklaďáky...
Ale letos jsem žádný
kompresor jen pro osobní auta neviděl, maximum
obvykle mívaly 10, výjimečně i 16 barů. I když občas v tlakové nádobě nějakého kompresoru stejně byl příliš malý aktuální tlak, a pak jsem hadici předával
dalšímu řidiči se slovy "není tam moc velký tlak, ale pro auto stačí...". Přední kolo jsem
foukal cca. na 5 barů, abych měl rezervu kvůli slunci, a zadní kolo cca. o půl
baru méně, aby nebyly nárazy na hrboly pro namáhaný zadní ráfek tak
tvrdé.
Brašny
Brašny jsem měl ve
stejném složení jako loni, ve vyzkoušené sestavě, a neměnil jsem ani rozložení
nákladu v brašnách a na nosiči. Věci byly uloženy tak, abych v případě, že
v místě noclehu není vhodný strom k opření kola, mohl kolo položit na pravou
stranu (díky brašnám není ohrožena přehazovačka) a většinu věcí potřebných
na noc najít vlevo.
Na zadním nosiči byly z
boku dvě velkoobjemové brašny s vodotěsnými vaky, a nahoře na nosiči byl stan, a
za ním karimatka. Hmotnost věcí v zadních brašnách se cestou téměř neměnila,
takže jsem náklad ze zadního nosiče po příjezdu zvážil: levá
zadní brašna 6,4 kg; pravá zadní brašna 9,1 kg;
stan+karimatka 3,3kg. Celkem tedy na zadním nosiči
letos bylo 18,8 kg výbavy. Takže opět dostával velice zabrat zadní
ráfek (cestou napraskl, ale dojel domů), který navíc nesl velkou část mé
hmotnosti, a podsedlovou brašničku s nelehkým nářadím. Před každým hrbolem,
který jsem včas viděl, jsem samozřejmě brzdil, a přenášel těžiště.
Další dvě velkoobjemové dešťotěsné brašny
byly zavěšeny na speciálním nosiči po stranách předního kola. Jejich objem i
hmotnost se v průběhu cesty neustále měnily, podle toho, jak jsem jedl a nakupoval (i když
obsahovaly i stálou výbavu - kuchyňské náčiní vč. propan-butanu, a cca. 2 kusy oblečení, co se nevešly dozadu). Z dlouhodobého hlediska
pak jejich hmotnost klesala, protože ke konci cesty nebyl důvod dělat dlouhodobé
zásoby, a navíc jsem cestou vyhodil dvě bomby od propan-butanu (z toho jednu jsem ale vezl z domu skoro
prázdnou, jen na dobrání).
Další dešťuvzdorná
brašna byla nahoře na řidítkách, obsahovala věci
"kancelářského" a příručního charakteru, a zejména pak věci s velkým poměrem
důležitost/velikost. Po sejmutí z hliníkového nosiče jsem ji pěšky nosil na
rameni. Hmotnost této brašny byla
5,4 kg, což je o něco více, než na kolik jsou brašna a nosič
stavěny, ale oboje bez problémů
vydrželo.
Hmotnost brašničky v rámu byla víceméně zanedbatelná.
Celkem tedy mám
3nosiče, 5 brašen, a 2 brašničky
(+stan a karimatka byly přímo na nosiči, mimo
brašny).
Celkový objem brašen vč.vnějších kapes je cca. 75
litrů.
Letošní cesta
- postřehy
Hraniční
přechody
V dosud nepoužitém
cestovním pasu se mi objevilo 15 razítek z hraničních přechodů
(na polovině přechodů jsem získal razítka obou států).
Celníci sice zpravidla
kladli malý odpor, že v EU se razítka nedávají, ale většinou se nechali
přesvědčit, a razítko mi nakonec dali. Pro vysvětlení důvodu, proč
razítko chci, se ukázalo být nejúčinnější nadnárodní slovo "suvenýr". A jak to
tak bývá, někteří celníci by mne nechali projet i bez ukázání dokladu, nebýt
toho, že jsem jim ho sám vnutil.
Přibližně v oblasti
Srbska a Bosny mi zase celníci razítko dali automaticky, pečlivě k ostatním
razítkům, protože sami pochopili, že razítka sbírám, a jako nečlenové EU
neviděli v otisknutí razítka problém.
"Zlatou střední cestou"
pak šli Rumuni na bulharských hranicích, kteří sice sami od sebe chtěli vidět
pas, ale rezolutně odmítli dát mi do něj razítko, protože jsou v EU...
Na SLO-AT hranicích,
které jsem přejížděl v noci, jsem vůbec nenašel žádného Slovince v
uniformě. Slovinci si patrně po večerce vyhlásili "Schengen", zvedli závory, a šli domů.
Dunaj
Během letošní cesty jsem
4x přejel Dunaj
-na SK-H hranicích, kde dělí město na Komárno (SK) a Komárom
(H)
-v Budapešti (tam jsem
přejel několikrát tam a zpět, ale počítám to jako 1 přejezd z pravého břehu na
levý), kde kdysi před spojením dvou měst v jedno
odděloval města Buda a
Pešť
-na RO-BG
hranicích (přívozem, za mě a za
kolo stál 113
Kč)
-západně od
Vídně jsem po mostu přejel zpět na
levý břeh
V r. 2004 jsem Dunaj
přejel 3x (liché číslo je to proto, že v jihozápadním Německu jsem se "na levý břeh"
Dunaje dostal západně od
jeho pramene, u
Freiburgu), což mne tehdy inspirovalo k cestě podél
Labe v r.2005, a pak už jsem
pokračoval systematicky k dokončení čtyřlístku
cest.
Jízda podél Dunaje na
Slovensku z Gabčíkova do Komárna bohužel nebyla moc příjemná, protože jsem
chytil kvalitní protivítr, a navíc pak bez varování zmizel z cyklostezky asfalt
(i se značením, a vlastně i s cyklostezkou...), takže jsem se několikrát vracel
na silnici dál od řeky.
V Dunaji jsem si jednou
zaplaval - v Maďarsku, na kraji slepého ramene
nebo
zátoky.
Jugoslávie...
S Dunajem
souvisí i zeměpisná zmínka o Bosně a Hercegovině. Bosna je na severovýchodě
země, Hercegovina na jihozápadě. Hlavní město Sarajevo se nachází v Bosně, ale
nedaleko "hranic" Hercegoviny. A teď ta souvislost s Dunajem - "hranice"
mezi Bosnou a Hercegovinou je dána hranicí povodí. Veškerá voda z Bosny teče do
Dunaje, zatímco všechna voda z Hercegoviny teče do Jaderského
moře.
Jednu noc
jsem přespal v muslimské rodině asi 2 km za začátkem Hercegoviny, a na učebnici
zeměpisu, ve které mi místní ukazovali bosenské zajímavosti, mě zaujalo, že byla
psána částečně latinkou, a částečně cyrilicí ("azbukou"). V Srbsku a v BiH se
zkrátka latinka s cyrilicí míchá hlava nehlava, jak se komu líbí. Oproti
klasické ruské abecedě má srbochorvatská cyrilice "J" převzaté z latinky, a pak
má asi dva znaky navíc. V Chorvatsku se píše výhradně latinkou. Na
srbochorvatštině je vidět, že slovanské jazyky byly navrženy spíš pro cyrilici
než pro latinku (cca. dvě konkrétní srbochorvatská písmena se píší v latince
dvěma znaky, a v cyrilici jednodušeji
jedním). Takže mistr Jan Hus, některými
informatiky proklínaný za zavedení diakritiky, je v tom vlastně nevinně - jen se
snažil latinku upravit pro slovanský jazyk. Navíc, jak jsem tak už viděl pár
klávesnic v různých evropských zemích, tak nejsme zdaleka jediný národ, který se
musí vypořádat s širší znakovou sadou. A třeba Němci mají přeložený i popis funkčních kláves,
což může být matoucí.
Ale abych se
vrátil k té Jugoslávii...
V Srbsku, v
BiH, i v Chorvatsku se mluví srbochorvatsky, i když místní o tom nevědí -
srbochorvatština se oficiálně rozpadla na čtyři jazyky (před časem se od Srbska
oddělila Černá Hora). Postoj většiny obyvatel je takový, že sousední země má
jiný jazyk, ale že ty jazyky jsou podobné.
Slovinština
je opravdu jiná než srbochorvatština, ale je
podobná. Zde bych vzdálenost slovinštiny od srbochorvatštiny přirovnal ke
vzdálenosti slovenštiny od češtiny.
V Srbsku mě
zaujal výskyt tří různých MPZ na automobilech. Kromě aktuální MPZ "SRB"
(Srbsko) bylo k vidění i značné množství starších MPZ ve znění "SCG" (Srbsko a
Černá Gora).
A občas jsem
dokonce viděl i označení "YU", jako Jugoslávie. Uvážíme-li, že jednotlivé
ex-jugoslávské národy jsou do jisté míry stále rozhádané, nebo přinejmenším, že
příslušníci jednotlivých národů jsou vesměs nacionalisté, tak považuji výskyt
neodstraněných jugoslávských mezinárodních poznávacích značek za
fascinující.
Identifikace státu: MPZ versus
topdoména?
Ve Slovinsku
mne zaujal zmatek v tom, kdy se má pro označení státu používat automobilová
Mezinárodní Poznávací Značka (tj. "SLO"), a kdy internetová doména prvního řádu
(tj. ".si").
V ČR jsme
tohoto dilematu ušetřeni, protože na autech i na webech máme "CZ". Stejně na tom
jsou i Slováci (SK/.sk), Poláci (PL), Litevci (LT), Lotyši(LV),
Bělorusové (BY), Ukrajinci (UA), Rumuni (RO), či
Bulhaři (BG).
Ale jelikož
MPZ jsou jedno až tří písmenné (i čtyř, ale ne v Evropě), zatímco topdomény mají
dva znaky, tak mnoho zemí logicky musí mít dvě různá
označení.
Některé země
mají jednopísmennou MPZ, a topdoménu tudíž mají delší: D x .de; A x .at; H x
.hu; E x .es; S x .se .
A jiné země
naopak mají MPZ třípísmennou, a topdoménu tudíž mají kratší: RUS x .ru; SLO x
.si; BIH x .ba;
Přičemž
unikátem je Velká Británie, která na autech vystupuje jako Velká Británie (GB),
zatímco na internetu si říká "Spojené království" (.uk) - oba kódy jsou
dvouznakové, ale každý je vtipně úplně jiný.
Resp. v praxi
se na internetu objevují spíše adresy ".co.uk" (dokonce i Google má v UK adresu
třetího řádu!), ale to už je jiná věc.
Ale abych se
vrátil k tomu Slovinsku - zaujalo mě, že na razítku v pasu mám kód "SI". Přitom
všechny ostatní země, které mají topdómenu různou od MPZ, do pasu otiskují svoji
MPZ. Jen Slovinsko má na hraničním razítku svoji topdómenu - ale uvedenou tak,
jako by to byla MPZ ! (tj. "SI", ne ".si")
I když
nakonec to ani my nemáme úplně jednoduché - topdoména se nám sice shoduje s MPZ
(.cz a CZ), ale označení češtiny, jako jazyka obsahu webových stránek, je
"cs".
Přičemž pokud
jde o MPZ, je trochu výstřední i Bosna a Hercegovina. Zatímco všechny státy
uznávají to, že MPZ se píše zásadně hůlkovým písmem, tak polovina aut v Bosně a
Hercegovině je označena "BiH" - a druhá polovina správně
"BIH".
Zajímavé pak
je i to, že třeba chorvatská, německá, či bosenská MPZ vycházejí z místního
názvu ("Hrvatska", ne "Croatia"; "Bosna i Hercegovina", ne "and"; "Deutschland",
ne "Germany"), zatímco například česká či rakouská MPZ (i topdoména) vycházejí z
názvu anglického (Czech republic; Austria). Což je ale dáno asi hlavně tím, že
některé MPZ už byly obsazené.
Okolo roku
1993, když se ještě nevědělo, jakou budeme mít MPZ, se na mnoha českých autech
začala objevovat MPZ "ČR" nebo "CR". Přičemž česká diakritika samozřejmě v MPZ
být nemůže, a "CR" je Kostarika (takže v rodící se ČR se tehdy vesele tiskly,
prodávaly, a na auta lepily kostarické MPZ).
Vlajky (Rakousko)
A za zmínku
stojí i přístup k vlajkám. Když jsem před 2,5 rokem poměrně pracně sháněl na
kolo české vlajky, které "stačilo" sešít ze tří barevných látek, tak jsem
si uvědomil, jakou máme výhodu oproti Slovensku a jiným zemím, které mají na své
vlajce loga, znaky, a složité obrázky. A jak to máme složité ve srovnání s
Polskem nebo Ukrajinou:). A říkal jsem si, jak to asi cestovatelé ze zemí
s pomalovanými vlajkami řeší? Jak si ty vlajky fyzicky
vyrábějí?
Letos v
Rakousku jsem na to přišel.
Při letošním
vjezdu do Rakouska jsem na hranicích viděl červeno-bílo-červenou vlajku s orlem.
A úplně stejná je i v encyklopedii Rozum do kapsy z r. 1988.
Jenže všude v
Rakousku jsem pak viděl pouze červený, bílý, a červený pruh. Například v látkové
podobě, vlající na cestovních motocyklech. Což vypadalo, jako že místní
obyvatelé si vlajku zjednodušují, a od orla abstrahují, protože je těžké ho na
látku dostat. Případně, že podobně jako my máme malý a velký státní znak, by
třeba Rakousko mohlo mít oficielně jednoduchou a složitou
vlajku.
Jenže teď ve
všech internetových zdrojích, vč. oficiálního webu EU, vidím pouze tu verzi bez
orla. Což by naznačovalo, že došlo spíš ke změně vlajky, protože si ji Rakousko
chtělo zjednodušit... jenže to koliduje s faktem, že rakouské úřady
mají na hranicích vystavené vlajky s orly.
Jisté je, že
rakouská vlajka přinejmenším měla orla (a možná ještě má), a že se velice hojně
vyskytuje bez orla (a to i jako obrázek na internetu, kde by orel nepřinášel
žádné komplikace - což naznačuje, že verze bez orla je oficiální a
platná).
Podle stránky http://eu.geograf.cz/eu_s/eu_vlajky/vl_rakousko.html (web
katedry geografie Přír.fakulty UJEP) ale orel z rakouské vlajky zmizel v roce
1934. Tak proč je tedy v encyklopedii z r.1988, a proč je v září 2007 na
rakouských státních hranicích? Když se všechny aktuální zdroje (mj. web EU)
shodují v tom, že oficiální vlajka toho orla nemá?
Zkrátka,
kolem rakouské vlajky je poměrně zajímavá situace
- buď jsou dvě platné verze, z
nichž ta složitější se používá málo, a téměř se
neuvádí
- anebo se kromě jediné platné verze
stále ještě používá stará složitější varianta - a to i na oficiálních místech
rakouských úřadů
Takto
chaotický přístup k vlajce si ale samozřejmě nemůže dovolit každá země - protože
kdyby Slováci byli líní si na vlajku kreslit erb s křížem, podobně jako Rakušané
někdy abstrahují od orla, tak by pak ta nekompletní slovenská vlajka byla k
nerozeznání od ruské. A úplně stejně jsou na tom i Slovinci - ti také mají
"ruskou" vlajku, a na ní svůj obrázek.
Takže dělat
šachy se svojí vlajkou si mohou dovolit jen lidé v Rakousku.
Výhodnější platba kartou nebyla vždy
jednoduchá
Kde to šlo, jsem se snažil místo
hotovosti používat platební kartu (pro výhodnou přímou platbu v obchodech). V několika obchodech (vč.
Rakouska) ale nepřijímali u nás asi nejběžnější VISA karty, takže se potvrdila
moje stará zkušenost, že jako doplněk hotovosti je na cesty po Evropě ideální
kombinace Visa karta + Maestro karta (kterou už bohužel pár let
nemám).
V Srbsku jsem také jednou narazil na
nepoužitelnost karty čistě z toho důvodu, že početný personál
obchodu neuměl používat platební terminál (a navíc byl přesvědčen o opaku,
a nedal si poradit), ani nechápal krásně srozumitelné piktogramy nalepené na
terminálu, ba neuměl ani anglicky, ani německy, ani nerozuměl rusky. Prodavačky
po prolistování návodu k terminálu strkaly kartu do slotu pro karty s
magnetickým proužkem. A terminál jim srbsky psal, že "hledá čip", protože se
zřejmě z magnetického pásku dozvěděl, že moje karta má i čip (což je
lepší, novější, a bezpečnější technologie než magnetický pásek). Takže
terminál se dožadoval zasunutí karty do vedlejšího slotu, který byl osazen
čtečkou čipu. Přestože terminál srbsky psal, že si chce přečíst čip, přestože na
terminálu byly krásné obrázky, ze kterých bylo zjevné kam patří karta s čipem a
kam karta s magnetickým páskem, a přestože jsem se to snažil prodavačkám
vysvětlit několika jazyky i rukama, tak si stály za svým, že ty karty vždycky (a
ani to zjevně není moc často) strkají do toho předního slotu, a nebudou to dělat
jinak. Ignorovaly nápis na displej, obrázky na přístroji, mé instrukce, a
dokonce odmítaly se znovu podívat do svého manuálu, který před pokusem o platbu
prolistovaly... Zkrátka, to že je někde funkční terminál, a vy máte funkční kompatibilní platební kartu,
ještě neznamená, že nebudete muset sáhnout na hotovost...
Nicméně v jiných obchodech s terminály
probíhalo placení kartou celkem bez problémů, byť právě v Srbsku jsem si zvykl
na to, že klávesnice pro zadávání PINu není vždy umístěna tak diskrétně, jak by měla.
A když jsem PIN jednou zadával v kleče pod
pokladnou, kde se na mě kromě historického terminálu pro visa karty usmívaly
další asi tři soudobé terminály pro platbu kartami jiných systémů, tak už mě v souvislosti s platbou
kartou nic dalšího nepřekvapilo...
Pouze jsem se
i nadále snažil trvat na tom, aby prodavačky s kartami nezacházely hrubě, a aby
mi na magnetickém proužku nenechávaly otisky svých palců.
Kromě jedné zmíněné prodejny si ale méně
zkušení prodavači nechali v případě
potřeby s obsluhou terminálu poradit, a pokud platba selhala, tak to bylo
opravdu technickou příčinou, ne lidskou neschopností.
Pro zajímavost jen mohu dodat, že autorizace
jedné a té samé karty probíhá v různých terminálech různě - někde se zadává PIN,
a někde u té samé karty stačí podpis. Čímž se vyvrací některé názory, že způsob
autorizace závisí jen na konkrétní kartě. Přičemž v některých obchodech
prodavači autorizaci doplnili o shlédnutí pasu či občanky, příp. chtěli
PIN a pak k němu ještě podpis.
Rumunsko bylo trochu
zklamáním
Nejhůř se mi
jelo v Rumunsku. Nejen kvůli teplotám okolo 45°C, ale zejména kvůli nekvalitním
a úzkým silnicím s velkým provozem, a vůbec díky stavu celého Rumunska jako
takového.
Jiní cestovatelé a dobrodružněji zaměření
turisté přijíždějí z Rumunska nadšeni a spokojeni, ale ve mně dobrý dojem
nezanechalo.
Kromě velkého očekávání (na základě
spokojenosi jiných lidí) je asi hlavním důvodem mého zklamání i to, že zatímco
ostatní profičeli po špatných rumunských silnicích a okolo odpadků ve městech
rychle autem, a pak se dlouho kochali nádhernou přírodou, tak já jsem si naopak
dlouho "užíval" špínu a nepřívětivost rumunských silnic a měst, a v té
pohádkové krajině, krásné pro oko i objektiv, jsem byl příliš krátkou dobu, než
aby mohla vyvážit špatný dojem ze zbytku Rumuska. Nadšení z rumunské přírody se rozplynulo ve znechucení
z Rumunska jako takového.
Navíc se
dá v Rumunsku často domluvit jen rukama. Mladší
lidé ve velkých městech umí anglicky, a občas někdo umí italsky nebo
maďarsky, ale jinak je to hrůza. Ruština i základ němčiny mi v Rumunsku byly na
nic, jednou jsem s místním mluvil slovensky.
Velice podobná je situace v Maďarsku, jen s tím
rozdílem, že občas potkáte někoho staršího, kdo má základy němčiny (stejně bídné
jako já, takže to pak je veselá komunikace). Jinak se v Maďarsku domluvíte anglicky jen s mladšími (a
zdaleka ne se všemi) nebo třeba s místním bývalým
cestovatelem.
V Rumunsku mě překvapily také poměrně vysoké ceny
potravin. V Chorvatsku a Rakousku sice bylo jídlo o trochu dražší než v
Rumunsku, ale ne o moc, a hlavně jsem to tam
čekal. Oproti ČR a Slovensku je v Rumunsku jídlo drahé. Když budu
předpokládat, že příjmy v Rumunsku nejsou zas až tak velké, tak nevím z čeho
místní žijí.
Ale nakonec jsem si jak
z Maďarska tak z Rumunska alespoň přivezl CD s tamějšími říznými
lidovkami.
- mezinárodní silnice "E" v Rumunsku
- nejdrsnější úsek
- i 10 minut po průjezdu
posledního auta zůstávala oblaka prachu viset ve vzduchu do výše 4 až 5
metrů...
Rumunští ovčáčtí psi
V Rumunsku
jsem si jednoho večera dal noční orientační jízdu a chůzi - asi 15 km po
traktorových cestách, širými lány, i lesem. Nejprve si místní nebyli jisti, kde
je silnice do další vesnice, kterou jsem měl v mapě, a poslali mě na takovou
polní cestu. Byla sice velmi polní, ale řekněme že to byla ještě pořád cesta...
pomalu a opatrně se tam dalo jet i na mém kole, vybaveném pro jízdu po silnicích
první třídy...
Jenže pak přišlo zpestření. Na "cestě" z
vesnice do vesnice byla farma, a okolo ní psi. Velcí, ostří ovčáci, naprosto
nezvyklí na přítomnost cizích lidí, a tvrdě si bránící své území - včetně té
mezivesnické cesty.
Na kontakt se
psy jsem zvyklý od narození, s cizími psy se
často dokáži dohodnout, a párkrát se stalo, že jsem bezpečně pohladil
cizího psa, a jeho majitel se následně vyděsil co to dělám, že ten pes je zlý a
nedá se hladit, a také se divil jaktože mě
ten pes nekousl. Jenže s těmito
ovčáky se fakt dohodnout nedalo. Přicházeli postupně blíž a blíž, a přibíhali
další, co do té doby polehávali okolo farmy. Takže jich tam bylo asi deset,
všichni volně, všichni se ke mně dost výhružně přibližovali, a každý z nich měl
asi tak 50 kg a 60-70 cm v kohoutku...
Postupoval
jsem klasickým způsobem - předklonil jsem
se, přidřepl, mluvil jsem na ně. Ale
potíž byla v tom, že tohle nebyli psi, co by štěkali ze strachu, že se k nim
přibližuje cizí člověk. Tohle byli psi, co se rozhodně nebáli, a aktivně
postupovali dopředu, aby mi ukázali, čí je tohle území.
Takže jsem
pomalu a "klidně" (v rámci možností) zvedl položené kolo ze země, a za stálého
mluvení a uklidňování poctivých hlídačů jsem se pomalu vzdaloval od farmy.
Veškeré mé pso-vyjednávací schopnosti mi tedy byly
dobré "jen" k tomu, že mě ti psi nechali v
klidu odejít.
Na ústupu od
farmy jsem potkal traktoristu, který se po naší pantomimické domluvě pokusil psy rozehnat
traktorem. Jenže se mu to nepovedlo, a tak mi aspoň naznačil cestu, kudy se mám
vydat. V noci jsem došel a dojel k cestě a k domu u ní (svítilo se tam, ale
nedalo se na nikoho dobouchat), tak jsem přespal u té cesty, a ráno jsem se od
lovce vyrazivšího z toho domu na lov dozvěděl kudy se dostanu kam potřebuji.
Tolik mé poznávání rumunské krajiny :).
Ta krajina
jako taková byla fakt pěkná (při pohledu na krajinu a ovce v dálce, ne při
pohledu na PET lahve pod nohama), a jak se ukázalo, tak můj původní směr byl
správný, ale přes ty psy bych zkrátka neprojel. Nikde u té farmy nebyl nikdo,
kdo by si psy odvolal, byli tam volně vypuštění naprosto bez dozoru. Ostatní
místní tam jezdili traktory, takže jim psi nevadili. Ale kdyby šli pěšky, tak by
asi dopadli špatně.
Po této
zkušenosti jsem získal určitý respekt ke stádům ovcí, protože jsem si vždy kladl
otázku, jestli je neprovází nějaký ten ostrý pejsek. Sice je setkání s ostrým
psem bezpečnější "venku", kde nebrání svůj pozemek, jenže pokud by to bylo
setkání u jeho ovcí, tak by to asi bylo stejné, jako u jeho
farmy...
S aktivními
hlídacími psy jsem se pak setkal ještě v Srbsku. Utábořil jsem se na louce pod
širákem, a když už jsem ležel, tak se začali přibližovat asi tři psi, naštěstí
podle hlasu byli malého až středního vzrůstu. A jejich větší kolega byl podle
zvuku asi uvázaný u domu, od kterého přišli (300 m?). Tito psi se naštěstí báli
přijít až ke mně, i nejodvážnější z nich přišel jen asi na 3 metry, a jeho
kamarádi o něco dál. V tomto případě obvyklé vyjednávání pomohlo, a po nějaké
době se psi stáhli, takže jsem zalezl zpátky do spacáku, a snažil se usnout. A
pak se asi za hodinu celá situace
opakovala, takže když jsem je podruhé uklidnil, a podruhé odešli, tak jsem za
tmy postavil stan, abych je tak nerozptyloval - a pak už nepřišli (nebo pokud
přišli, tak mě to nevzbudilo :) ).
Jazyky
O jazycích jsem se
už zmiňoval výše - v Maďarsku a zejména v Rumunsku je obtížné se nějak domluvit.
Ale ještě se vrátím ke konkrétním jazykům:
Překvapilo mě, že
ruštinu jsem cestou využil méně, než jsem čekal. Resp. v Maďarsku a Rumunsku
vůbec. Pak jsem z ní používal hlavně nějaké úlomky, když jsem ji na území býv.
Jugoslávie kombinoval s pár srbochorvatskými slůvky a slovenštinou. A někdy byla
i ta slovenština účinnější. Ale přestože moje ruština je na nevalné úrovni, jen
takový ten základ pro nejnutnější komunikaci a navigaci, tak musím konstatovat,
že jsem snad nepotkal nikoho, kdo by uměl rusky lépe než já... tj., rusky se v
dané oblasti moc domluvit nedá.
Výjimkou bylo Bulharsko,
kde jsem se rusky domluvil - nicméně, nebyl jsem tam natolik dlouho, abych mohl
dělat závěry.
Čekal jsem, že třeba v
Maďarsku bych mohl využít slovenštinu. Ale bylo to spíš naopak - i na Slovensku,
na venkově kousek před Komárnem, umí někteří místní maďarští obyvatelé
slovensky velice špatně (pletou si i nejzákladnější číslovky,
apod.).
Slovenštinu jsem využil
jednou na východě Maďarska, a pak mi jednou docela pomohla v rumunských horách,
kde jeden místní obyvatel, od kterého jsem potřeboval nějaké navigační
informace, uměl jen rumunsky a slovensky. Nejdřív to vypadalo, že se
nedomluvíme, ale jak jsme našli společnou slovenštinu, tak to už bylo v pohodě,
a dozvěděl jsem se co jsem potřeboval. Když pak ten místní člověk startoval svůj
skútr, a odjížděl, tak prohlásil "Dobre že si vediel po
slovensky".
Ale byl to pro mě trochu
nezvyk - vždy jsem byl zvyklý slovensky jen číst a poslouchat, a najednou jsem
měl aktivně mluvit. Takže jsem něco řekl, pak jsem si uvědomil, co z toho bylo
česky a rozhodně ne slovensky, vybavil jsem si jak to asi je přibližně
slovensky, a opravil jsem se :) . A to jsem v dětství nejen konzumoval federální
televizi, ale přečetl jsem ve slovenštině i několik knížek. Jsem zvědavý, jak na
tom se slovenštinou budou mladé generace za takových deset
let...
Angličtina je použitelná
obecně ve větších městech, při komunikaci s mladšími lidmi. Což platí dokonce i
v Rumunsku a Maďarsku. Ověřeno ve všech státech kromě Slovenska, kde jsem mluvil
česky :), a kromě Bulharska, kde jsem se moc nezdržel, a mluvil jsem tam jen s
pár lidmi, z nichž jeden uměl česky, jeden rusky a anglicky, a
ostatní rusky nebo jinak nebo nijak.
Takže z toho, jakož
i ze zkušeností z loňské cesty na severovýchod, předpokládám, že v příštích
letech se bude možnost komunikace v angličtině v těchto východních státech
zlepšovat, jak bude obyvatelstvo stárnout. Ale samozřejmě se najdou výjimky
- mnozí mladší anglicky neumí, a někteří starší
umí.
Základní střípky němčiny
se mi několikrát hodily v Maďarsku (u starší generace jediná šance - spíš než
angličtina), pak podobně v Bosně a okolí, a pak samozřejmě v Rakousku
:).
Polština několikrát
přišla vhod v Chorvatsku, když jsem mluvil s polskými turisty. A že Chorvatským
plážím vládne čeština (doplněna slovenštinou, polštinou, ale i maďarštinou,
němčinou, francouzštinou a italštinou, příp. rumunštinou - přibližně v
tomto pořadí), to asi nemusím zdůrazňovat.
Pro případ potřeby jsem
si s sebou vezl ruský, německý, a chorvatský slovník, a elektronický překladač
pro jazyky střední a západní Evropy. Ruský slovník jsem vůbec nepoužil, ostatní
jmenované prostředky se několikrát hodily. Byť bohužel až v Bosně jsem se
dozvěděl, že "chorvatsky" se mluví i v Srbsku a v Bosně, takže v Srbsku, kde by
se mi slovník při vjezdu do srbochorvatské jazykové oblasti nejvíce hodil, ležel
"chorvatský" slovník v brašně, a já jsem se se srbochorvatštinou pral jak jsem
dovedl. Což mj. znamená, že když jsem nalezl někoho, kdo uměl anglicky nebo
rusky, příp. německy, tak jsem se snažil si s jeho pomocí vytvořit základní
slovníček předem vybraných cca. dvaceti slov, z nichž jsem si pak cca. pět
až deset slov zapamatoval.
Časové měřítko
Přestože v druhé části Maďarska a po většinu
Rumunska jsem se už víceméně těšil až přijedu na státní hranice, protože mě už
Maďarsko/Rumunsko nebavilo, a nepříjemná byla i doba ledová v Srbsku a Bosně,
tak přibližně na území býv. Jugoslávie jsem přestal intenzivně vnímat čas, dny
plynuly, já jsem jel, koukal po okolí, a ke konci jsem ztrácel přehled o tom,
kolikátý den jsem přesně na cestě.
A když jsem přijel domů, tak jsem měl pocit,
jako kdybych vyjel včera, jako bych doma nebyl jednu noc, a ne skoro dva měsíce.
Přesně se mi vybavilo co jsem kde nestihl dodělat, nebo s kým jsem v Náchodě
před odjezdem mluvil. Podobně jako v pověsti o Blaníku, podle které člověku
uteče rok jako den. Přijel jsem domů, a měl jsem pocit, že ta letošní cesta
proběhla tak nějak mimochodem, jako by to bylo už hrozně dávno, nebo jako bych u
toho ani nebyl - přitom když bylo 45°C nebo naopak když jsem se ve 4 hodiny
ráno opakovaně budil zimou, tak jsem
svoji přítomnost na daném místě vnímal velice intenzivně :).
A přestože se během některých (méně
příjemných) částí cesty čas vlekl dost pomalu, tak po příjezdu domů jsem měl
pocit jako kdybych se odpoledne vrátil ze školy, kam jsem jel ráno.
A teď už začíná běžný civilizační stres, kdy
místo abych se staral o takové ty normální věci, jako kde budu spát, jestli mám
stavět stan nebo můžu spát pod širákem, kudy pojedu, a do kolika ještě pojedu,
příp. jak se ochránit před deštěm a bouřkou, tak se budu starat o to kdy mám co
odevzdat, a co že jsem to ještě měl nebo chtěl zařídit. Ale musím přiznat, že
úplným duševním odpočinkem pro mne nebyla ani ta cesta - v deníku jsem měl mj.
sekce "udělat hned po příjezdu", "udělat doma", a "zkontrolovat v
kalendáři/úkolech" - a během cesty jsem vyhrazené stránky velice hustě popsal,
takže ani cestou jsem si úplně neodpočnul od celoročních povinností. Ale aspoň
jsem si stihl některé věci lépe promyslet, rozebrat, a teoreticky přichystat a
vyladit, protože jsem na to měl klid - jen teď zase nemám čas si ty
poznámky z deníku přepsat do PC :)... .
Teď jsem tedy
doma, a jen dokončím nejnutnější "popříjezdové" úkoly, tak se začnu intenzivně
věnovat škole (UHK), a dalším povinnostem.
Při výjezdu z
Vídně...
Při výjezdu z Vídně mne v centru zaujala
pouliční pianistka. Pouličních hudebníků jsem už v turistických centrech měst
viděl hodně, ale klavír stojící uprostřed pěší zóny, to bylo poměrně
originální.
A chvilku na to jsem potkal
cyklocestovatelku, která je současně bezdomovkyní. Na dotaz, z jaké je země, odpověděla, že se narodila v neexistující
zemi... Cestuje už 12 let, a z domu tehdy vyjela s východoněmeckým pasem.
Její výbava byla poněkud improvizovaná - kolo ověšené taškami, na nosiči
přepravka a balík dek, na nohách sandále, přes rameno kytara, prý lehce
poškozená agresivními plzeňskými policisty.
Ve srovnání s ní jsem si připadal jako
rozmazlený mastňák, a podle jejích slov ve srovnání s ní vypadám futuristicky
- a prý "celý modrý". No, celý... jen
elasťáky, dres, návleky na kolenech,
bunda, přilba, a rám :)
Protože už se stmívalo a každý jsme spěchali
svým směrem, najít včas nocleh, tak jsme se bavili jen asi hodinku, ale i tak to
bylo dost zajímavé setkání. Z Vídně teď míří do Afriky, aby se ohřála, a také
proto že jistou část Evropy už projela, a
chce se kouknout i jinam. Přivydělává si příležitostnou sezónní prací (sběr
ovoce, cirkus, apod), a hlavně se snaží moc peněz nepotřebovat. Zimy tráví např.
ve squotech. Prostě opravdu kombinace bezdomovce a cestovatele, tulák jak ze
starých časů. Do budoucna by prý ráda sehnala tříkolku, protože je stabilnější,
a "vypadá legračně". Kromě plnohodnotné němčiny a angličtiny umí asi 10 slovíček
česky a polsky, a prý snad umí něco i maďarsky, a učila se turecky. Veze si
vodu, něco na psaní, něco ke čtení, a to jí stačí, víc nepotřebuje - byť také bojuje s noční zimou, a v
přírodě ji řeší spaním v lese, kde je tepleji. Nicméně právě ve Vídni už měla
domluvený nocleh, a hledala konkrétní adresu.
Za těch 12 let na evropských cestách toho musela vidět hodně,
ale zas tak extrémní přístup by mě přeci jen nebavil...
Finanční
náklady
V Čechách jsou peníze poměrně častou otázkou. Podobně
jako třeba v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině, a v Rumunsku
...
Takže se na ni pokusím alespoň přibližně odpovědět, byť
ne tak konkrétně, jak obvykle tazatel očekává:
Přestože jsem si vařil sám na propanbutanovém vařiči, a
nějaké suroviny jsem si vezl s sebou, tak hlavní finanční položkou byly
potraviny.
S jistým odstupem pak následovaly služby
(odhadem přibližně sestupně: roaming, poštovné, vstupné, cestovní pojištění,
několikrát internetová kavárna, několikrát poplatek za použití bankomatu,
dvakrát vypálení fotek, ...).
Oproti jiným formám cestování (např. autem) jsem značně
ušetřil zejména
-za dopravu (platil jsem jen jeden přívoz - a vodu mám
na benzínkách zdarma)
-za ubytování (jen jednou jedinkrát jsem zajel do
kempu, a to ještě za cenu, která by byla dobrá i v českém kempu nižší kvality,
než byl ten dotyčný kemp)
-za korupci (v rozporu s tím, co se o některých zemích
vypráví, po mně nikdy nikdo na hranicích ani jinde nechtěl žádný úplatek - snad
proto, že jedu na kole)
-za pokuty (letos jsem neměl žádný problém s dopravní
policií, ačkoliv mne opět místní značení dovedlo na silnici, na kterou by mne
dovést nemělo ...; a v předchozích letech jsem z diskuzí s dopraváky
nakonec vyvázl bez sankce - patrně díky tomu, že jsem jel na
kole...)
-za kriminalitu (turisté nebo jejich auta se občas
stanou obětí krádeže - ale kdo by kradl kolo vážící 50 kg, když by měl problém
se na něm rozjet, a když by na něm rozhodně nejel nenápadně
?)
Oproti loňské cestě jsem ušetřil za víza. Zatímco letos
jsem projížděl pouze zeměmi s bezvízovým stykem, tak loni jsem zaplatil značnou
částku za víza do Ruska a Běloruska.
A ten konkrétní součet? Řekněme, že náklady na 50 denní
cestu byly nižší, než bývají náklady běžných turistů na leckterou několikadenní
automobilovou dovolenou.
Po
příjezdu - jsou i jiné způsoby dopravy
Ve středu
jsem vyrazil pěšky do města. Po týdnech jízdy v neomezujícím dresu a pohodlných
elasťákách, s věcmi uloženými v brašnách a brašničkách na kole, je trochu
nezvyk, že mám opět na sobě těžké kapsáče se škrtícím páskem, a jsem ověšěný
různými věcmi (mobil, klíče, doklady, ...), které do té doby byly uložené jinde.
Chůze jako taková je bez problémů, a to i při mé obvyklé rychlosti, kdy
předcházím ostatní chodce. Až ve čtvrtek jsem tu středeční rychou chůzi pocítil
v nártech. Chodím sice rád, hodně, a docela i rychle, ale necelé dva měsíce v
sedle kola jsou znát - během té doby jsem se výrazněji prošel jen v
N.P.Plitvická jezera v Chorvatsku.
Ve čtvrtek
jsem usedl za volant auta. Při rozjezdu mi pořád bylo divné, že nemám na hlavě
přilbu, ale za chvíli jsem si zvykl :) . Pak jsem jel o něco klidněji, než běžně
s autem jezdím - jednak jsem z bezpečnostních důvodů nechtěl po takové pauze
hned bláznit, a pak mi také připadalo, že 60km/h po rovině (bez předchozího
rozjezdu z kopce) je i na kraji obce docela slušná rychlost. Asi se mi za tu
dobu jízdy na kole trochu posunula časová a rychlostní měřítka. Navíc jsem
oproti dřívějšku ani neměl tak těžkou nohu, protože při dlouhé jízdě
na naloženém kole se člověk naučí přestat šlapat už dříve před zastavením,
dojíždět "zadarmo" na setrvačnost, a "netočit to" až do poslední chvíle těsně
před zastavením. Tak jsem zvědavý, jak dlouho mi ten úsporný cyklistický návyk
vydrží :) .
Od volantu
jsem přesedl na sedačku autobusu (opět jsem rozjel klasickou mimoprázdninovou
kombinaci práce+škola...), a s potěšením jsem zjistil, že i když je to od června
trochu nezvyk, tak ještě pořád umím jezdit autobusem, a za jízdy jako obvykle
číst a psát :).
Sice jsem se
takto po několikatýdenní pauze vracel domů už počtvrté, přičemž podruhé a
potřetí mi ten návrat za volant nepřipadal být nějak zvláštní, ale na druhou
stranu, letošní cesta byla ze všech mých cest nejdelší, takže jsem se od volantu
vzdálil na delší dobu než kdykoliv dříve.
I když
nejznatelnější byl ten pocit "nezvyku za volantem" určitě v r.2004, když jsem se
vracel z první cesty - částečně proto, že jednomu z aut, se kterými jsem občas
jezdil, a které do té doby mělo výbornou převodovku, tehdy v době mé
nepřítomnosti odešly synchrony. To si pak člověk uvědomí, že čas běží, a jak
všechno stárne. A že i po pár týdnech může být najednou spousta věcí úplně
jinak.
Příště?
Tentokrát na obvyklou otázku "kam příště"
neodpovím moc přesně. Dokončil jsem čtyřletou sérii systematicky navazujících
cest, která mne v posledních dvou letech tak trochu zavazovala, a předem
určovala kam pojedu příště.
Ale cyklocestování v mém pojetí je pro mne
hlavně symbol maximální svobody. Jedu kam to půjde, a až to nepůjde, tak
rozbalím karimatku, spacák, a vařič... a nemusím hledat ubytování, a vesměs ani
nejsem vázán na to kam kdy musím dojet. Na kole se člověk dostane i tam, kam se
nedá dostat autem, přitom narozdíl od linkového či zájezdového autobusu se dá
kdekoliv a kdykoliv zastavit nebo jakkoliv neplánovaně odbočit. Oproti autu je i
snadnější navigace ve městech - přibrzdím, za jízdy se zeptám chodce; kdekoliv
se okamžitě otočím; v případě potřeby tolik nebolí ani jednosměrka, zákaz
vjezdu, či chodník... A přitom je to cestování rychlejší než chůze pěšky, při
zachování velmi podobně intenzivního vnímání krajiny a okolí. Řekl bych, že jako
cyklista chápu motorkáře, kteří na motorce jezdí proto, aby se v klidu pokochali
krajinou, bez uzavření v plechové konzervě. A věřím, že kolo je v tomto směru
ještě dál než motorka, kontakt s okolím je bližší (i když ne úplně takový, jako
při pěší chůzi - když jsem onehdy šel pěšky 42 km z Hradce Kr. do Náchoda, po
trase, kterou jsem měl velmi dobře
naježděnou autem, autobusem, i na kole, tak jsem si najednou při té pěší
procházce všiml nových věcí, o kterých jsem do té doby nevěděl, byť jsem tam už
pár let jezdil, a to i na kole).
Ten bezprostření kontakt s okolím je
nenahraditelný - byť v zimě a v lijáku mívám trochu jiný názor :) . Je to
podobný rozdíl, jako když sedíte v letadle, obklopeni plechy s malými okénky, a když pak venku visíte pod padákem, a
kocháte se v klidu krajinou, neuzavřeni v konzervě. Kdo ten rozdíl nezná, tomu
doporučuji někdy na kolo sednout (nebo vyrazit pěšky), a zažít si to na vlastní
kůži.
To jsem ale trochu odbočil - zkrátka
cestování na kole znamená maximální
svobodu (byť i cestou musím myslet na různé závazné termíny, které holt musím
splnit), a proto si ji nechci kazit tím, že teď veřejně a závazně prohlásím, kde
se budu nacházet za 267 dní. Navíc během
těch 267 dní mě čekají konkrétní
úkoly, které musím splnit, i další konkrétní cíle, které bych rád splnil, a
nevím jak vše stihnu.
Ale doufám, že se mi podaří opět někam
vyrazit. Neříkám na jak dlouho, neříkám kam, a pozor - neříkám ani jak. Přestože
kolo je výborný prostředek na cesty (jak asi vyplynulo i z předchozích řádků),
tak uvažuji i o trochu jiné formě cestování, kterou bych si chtěl zkusit - ale
asi jen tak lehce, na pár dní, a navíc k tomu kolu, pokud to půjde. Pokud do
toho půjdu, tak trasu už mám předběžně vymyšlenou.
A o konkrétních změnách ve formě cestování
uvažuji i v případě toho kola. A trasu předběžně také tuším - ale ani zde
nechci předbíhat, vše bude vycházet z mých časových možností, a dalších
okolností.
Navíc kromě cest jako takových bych se
docela rád někdy podíval jen tak třeba po českých kopcích - bez foťáku, bez
deníku, bez valut, bez zjišťování kurzů měn a informací o cizích zemích, bez
kontroly roamingu, ... - aby to byl opravdu takový odpočinkový výlet.
Nic zvláštního, aby to byl jen čundr jako jakýkoliv jiný - ale to se
dá stihnout třeba za dva víkendové dny, takže tím není cesta pro příští rok
ohrožena :) .
Takže: Mám
předběžnou představu, kam a jak bych mohl jet, ale chápu ji jako nezávaznou, a
proto ji nezveřejňuji :) Teď jsem úspěšně dokončil čtyřletý projekt, jehož
průběh mě doteď trochu svazoval, a v plánování na příště si zatím nechám volné
ruce (alespoň oficiálně navenek), a otázka konkrétních plánů zůstává
otevřená.
Navíc netuším
kdy, ani na jak dlouho se mi plánované cesty vejdou do kalendáře. Ale pokud to
půjde, (a doufám, že půjde), tak někdy někam nějak určitě budu chtít
vyrazit.
V
dlouhodobějším horizontu bych se pak chtěl přesunout od kvantity ke kvalitě,
snížit počet zemí na jednu cestu (pravděpodobně úplně na číslo jedna, kromě
tranzitu do vybrané země...), a
prodloužit délku pobytu v jedné zemi. A jelikož mi po 24 dnech na území bývalé
Jugoslávie hučela v uších srbochorvatština (posledních pár dní sice bylo přes
Slovinsko, ale některá slova jsou slovinsky stejně jako srbochorvatsky), a
protože si zpravidla z každé země odvezu nějaké to místní slůvko i po
poměrně krátkém průjezdu, tak uvažuji o tom, že bych nějakou svou budoucí cestu
"zaměřenou na kvalitu" namířil do země, ve které se mluví světově použitelným
jazykem. Když už se tam naučím něco "po jejich",
tak ať mi to k něčemu je. Ale určitě to nebude příští rok, je to
opravdu plán do vzdálenější budoucnosti (2 roky? :) ). A ani ta délka pobytu
nebude nijak extrémní, předpokládám, že
bude podobná jako u dosavadních cest, ne-li kratší.
Partneři mých
cest
(abecedně, tentokrát sestupně,
v opačném pořadí než při odjezdu...)
Další fotky z
předchozích cest
např. první těsné setkání s
kravami v Rakousku (r. 2004)
nebo maják v Dánsku
(r.2005)
nebo písečné duny v litevské části
Kuršské kosy (r. 2006)
A na závěr jako bonus přikládám
malý slovníček pěti
nejdůležitějších slov
-jednotlivé
jazyky (řádky) jsem seřadil chronologicky podle mých
cest
-jednotlivá
slova (sloupce) jsem seřadil chronologicky podle obvyklého pořadí použití
při rozhovoru...
Vycházím hlavně z toho, co jsem
slyšel od místních obyvatel. Ve slovnících jsem si jen dohledal písemný zápis, ale slova, která jsem nezvládl
pochytit nebo prověřit v reálu, jsem ze slovníků neopisoval, to by pozbývalo
smyslu...
| Stát |
Český popis sloupců si jistě snadno
domyslíte nebo dohledáte... |
A
CH,D |
grüß Gott [gris got]
guten Tag [gutntag] |
bitte [bite] |
(Trink)wasser [trinkvazr] |
danke |
auf Wiedersehen [aufídrzen] |
| I |
buon giorno [bon žorno] |
prego |
acqua [akva] |
grazie [gracie] |
arrivederci [arivederči] |
| F,MC,CH |
bonjour [bonžůr] |
|
eau [l o] |
merci [mersí] |
|
| PL |
dzień dobry [děň dobry] |
proszę [proše] |
woda (do picia) [voda do pičja] |
dziękuję [děnkuje] |
do widzenia |
| RUS |
здравствуйте [zdravstvujtě] |
пожалуйста [pažalosta] |
вода [voda] |
спасибо [spasibo] |
до свидания [da svidánija] |
| LT |
sveiki [svíkij] |
[prašom] |
vanduo |
ačijú
dékoju [děkoju] |
|
| H |
jó napot |
kérem |
(csap) víz [čap víz] |
kószonóm [kósónóm] |
viszont látásra [visont látasra] |
| RO |
buna ziua [buna zía] |
varog |
apa (de bout) |
merci [mersí]
mulţumesc [mulcumesk] |
la revedere |
SRB
BIH,HR |
zdravo
dobar dan [dobr dan] |
molim |
voda (za piće) [voda za piče] |
hvala [chvala] |
dovidjenja [doviděňa]
doviđenja
[dovidžeňa] |
| (angličtina) |
good morning/afternoon
[gud mónink/áftnůn] |
please [plís] |
(drink) water [drink votr] |
thank you [senk jů] |
good bye [gud báj] |
Slova, u
kterých neuvádím výslovnost, se čtou stejně jako podle českých pravidel.
Angličtiny znalí čtenáři prominou velmi přibližný zápis výslovnosti angličtiny -
českými znaky to fakt lépe neumím :), a slovník bez výslovnosti je jako auto bez
benzínu.
V DK,LV, BG, SLO jsem byl příliš krátce, než abych si vytvářel slovník. Ale ve Slovinsku
rozumí i srbochorvatsky, a mnoho slov mají stejně.
V Bělorusku jsem se všude
domluvil rusky, bohužel jsem místní jazykové odlišnosti nezjišťoval. Na Ukrajině
se zdraví stejně jako na Slovensku, možná je jedna hláska trochu jinak - a
ostatní jsem také řešil ruštinou (nebo polštinou).
Tolik základní informace o mé letošní cestě, v
kontextu všech čtyř cest.
Trochu jsem se rozepsal, asi to chtělo psát
rovnou na web, ale to už je teď jedno :).
S pozdravem
Martin
Adámek
Náchod
www.adamek.cz
příp.
ICQ 176 809 047,
skype adamek.cz
![[CNW:Counter]](http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?adamekma&on)
(průsmyk Col de la Bonette, 2802 m
n.m., Francie, r. 2004) http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/4cesty/r003-026.jpg
(vrchol Col de la Bonette, 2862 m
n.m, Francie, r. 2004) http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/4cesty/r003-031.jpg
(Makarska, Chorvatsko, Jaderské moře
2007) http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/4cesty/PICT6885-chorvatsko-makarska.jpg
(Německo, Baltské moře, 2005) http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/4cesty/pict6741-tapeta1280-960.jpg
(přední brašny při odjezdu z prodejny potravin) 
(přední brašny při odjezdu z prodejny potravin) 
(všude jsou cedule, nebo jako zde, přímo značky, upozorňující na
nebezpečí požáru) 
(
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4721.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5869.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5875.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict6239.jpg
(jedna z mnoha mešit v BIH) 
(kostel) 
(divadlo) 
(část radnice) 
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2876.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2899.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2957.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2968.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2990.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2992.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2995.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3004.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3020.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3360.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3590.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3628.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3663.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4173.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4229.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4394.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4753.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4940.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4954.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5003.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5028.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5436.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5877.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict6283.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict6506.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2815.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3036.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3061.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3074.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3077.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3082.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3083.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3091.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3092.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3096.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3099.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3147.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3152.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3156.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3242.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3264.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3279.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3349.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3373.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3410.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3415.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3417.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3429.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3431.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3435.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3539.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3551.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3626.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4337.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4347.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4356.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4407.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4457.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4491.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4492.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4558.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4624.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4677.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4712.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4765.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4780.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4807.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4814.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4844.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4878.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5289.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5361.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5444.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5558.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5567.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5701.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5705.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5732.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5738.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5761.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5763-vyrez.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5767.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5771.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5777.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5781.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict6501.jpg
(Kecskemét, Maďarsko) 
(Kecskemét, Maďarsko) 
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict2908.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3158-vyrez.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict4992.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict5345.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict8013.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict2441.jpg
(úzkokolejka v akci - průvodčí před tím vystoupil z vlaku, a šel
stáhnout závory + ze snímku je patrné i to, že jsme se vyfotili vzájemně...
obvykle bývám pro okolí zajímavá atrakce :) ) 
(nejstarší přítomná lokomotiva - z roku 1872) 
(největší přítomná lokomotiva - pro srovnání: to modré svislé
měří na výšku 185 cm+podrážky+přilba) 
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict5214.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict5221.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict5677.jpg
(mešity v Mostaru, pohled z minaretu jiné mešity) 
("MOST!" - návštěva povinná pro každého turistu v širokém
okolí...; Mostar, pohled z minaretu mešity) 
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6066.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6068.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6198.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6124.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6367.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6467.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6399.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6411.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6424.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6430.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6432.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6465.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6766.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6770.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6771.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6775.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6799.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict6999.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict7010.jpg
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/turisticke/pict8342.jpg
(typická vyladěná Dacia) 
(Chorvatsko) 
(Bosna a Hercegovina) 
(Bosna a Hercegovina) 
(Chorvatsko, N.P.Plitvická jezera) 
(Maďarsko, před Budapeští) 
(Bosna a Hercegovina) 
(Bosna a Hercegovina) 
(příjezd na chorvatské odpočivadlo u silnice) 
(pouliční teploměr, Rumunsko - ale zažil jsem i o 5°C více) 
(Maďarsko) 
http://www.adamek.cz/kolo/rumunsko/prijezd/videl/obecne/dalsi/pict3475.jpg
