Když jsem se věnoval cestopisným promítáním, zažil jsem v jednání s některými (!) pracovníky některých (!) kulturních domů několik věcí, které se těžko chápou.
Nebylo to nijak často; vzpomínky na období, kdy jsem promítal, mi to nekazí a nekalí; ale nějak jsem si na několik z nich vzpomněl, a napadlo mě je zachytit, jen tak pro zajímavost, možná pro pobavení nebo spíš pro vyděšení či ponaučení... jak kdo chce.



Přijel jsem na sjednané promítání: Na adresu, již mi předem poslala kulturní referentka.
A tam... tam bylo ředitelství.
Po letech už si nepamatuji, jestli tam bylo zamčeno, vzhledem k tomu, že promítání pro veřejnost se obvykle konala v podvečer, nebo jestli tam někdo byl,
ale každopádně tam nebyl ten sál, v němž jsem měl promítat.
Následně se podařilo s tou kulturní referentkou vytelefonovat, kde že to přesně mám promítat...
Ukázalo se, že ten sál je v úplně jiné budově, na úplně jiné adrese, asi o tři ulice jinde.
Protože ta adresa, již mi ta kulturní referentka poslala, byla pouze fakturační, nikoliv dodací.
Popojel jsem tedy na tu novou adresu, přicházím k sálu, a ta kulturní referentka, ta jež mi dala špatnou adresu,
mě s úsměvem pobaveně vítá slovy:
"Vy cestovatelé vždycky bloudíte."
No... jestli všem dává adresu, na níž se ten sál nenachází, tak asi jo, že jo...
(Ale jinak byla promítání v tomto sále pro tuto organizaci domlouvaná prostřednictvím té referentky v pohodě, příjemná, skvělá; s diváky jsme si ta promítání oboustranně užili.)





K promítáním jsem si časem připravil plakáty, abych pořadatelům ušetřil práci a aby diváci věděli, na co jdou.
Na plakátech jsem připravil bílá nadepsaná místa, kam si pořadatelé mohli rukou nebo na počítači sami dopsat místo, čas a cenu promítání.
(Měl jsem tam úmyslně popisek "vstup", nikoliv "vstupné", takže tam mohli dopsat i "zdarma", a dávalo to smysl.)

Ve standardně uznávané tiskové kvalitě 300 dpi má takový plakát pro formát A3 velikost zhruba okolo 20 MiB.
V případě tisku na A4 pak stejné rozlišení (stejný počet pixelů) dá kvalitu 450 dpi.
Takový plakát tedy nebylo možné poslat e-mailem, pokud má člověk kapku technické empatie,
ale všechny ty plakáty jsou dodnes k dispozici na https://www.adamek.cz/kolo/prezentace/#letaky
a pořadatelům jsem tento odkaz při sjednávání cestopisného promítání posílal,
aby nic nemuseli hledat; aby koukli, viděli, stáhli měli, za chvilku zkrámováno, plný komfort.



No jo... Ale jedna pracovnice z jednoho kulturního domu se na mě obrátila s poměrně neobvyklou žádostí:
Jestli bych jí ten plakát mohl poslat v corelu. Tedy ve zdrojovém souboru, nikoliv jako hotový rastrový export v png obrázku.
Trochu mě to překvapilo, ale v zásadě jsem byl vstřícný, v tu chvíli jsem se tomu nebránil... Ale naštěstí jsem se zeptal, na co to potřebuje; co tam potřebuje upravit.
No ještě klika, že jsem se zeptal!
Slečna, mladá holka, která by mohla být s počítači trochu kamarád a trochu vědět, co dělá,
ode mě ten corelový zdroják chtěla proto, že potřebuje ten plakát dát na web (jasně, skvělé, souhlasím),
a ten CMR systém (prostředí pro správu obsahu), na němž jim web běží, jí dovolí nahrát max. asi 5MiB soubory (no, jasně, to také celkem dává smysl).
Takže ode mě chce corelový soubor, aby si z něho vyexportovala tu verzi asi do 5 MiB...
No to teda koukám...
Za standardní řešení bych považoval, že si zmenší ten png soubor, což by z praktického hlediska bylo úplně v pořádku, limity kvality jsou dány výsledným rozlišením. Ale budiž, z laboratorního hlediska by se dalo spekulovat o tom, že export přímo z corelu bude kvalitnější, třeba kvůli písmu. Jen mi tedy přišlo, že to nebyl ten směr té úvahy, která tam proběhla...
Naštěstí už jsem věděl, co ta slečna potřebuje, takže jsem jí dodal, co potřebovala, nikoliv to, o co si řekla.
Poslal jsem jí menší rastrový export, připravený pro upload na web, a bylo to vyřešené.
A trochu mě polilo horko, když jsem si představil, co všechno se mohlo stát, kdybych jí fakt nějak přes úschovnu poslal ten zdroják v corelu, a ona by se ho snažila nějak vyexportovat, a pak výsledek svého snažení použila...

A jak můžete vidět na výše uvedeném odkazu, z této zkušenosti jsem se poučil a prozákaznicky jsem na web přidal i ty menší verze pro použití on-line, na webech a sociálních sítích.
Takže tam ke každému promítání mám png obrázek pro tisk A3 / 300 dpi nebo A4 / 450 dpi,
pdf soubor pro tisk A4, to všechno zhruba o velikostech 10 až 30 MiB / soubor,
a mám tam i obrázek png pro on-line sdílení, 1280 × 1810 px, okolo 2,5 MiB / soubor.
Poučil jsem se, zařídil jsem, udělal jsem, připravil jsem, zpřístupnil jsem.




Mnohem smutnější historka v této souvislosti se stala jindy a jinde:
V jednom kulturním domě trvala ředitelka na tom, že si vždy připravují své vlastní plakáty,
že mají šikovnou grafičku, a že mají nejhezčí plakáty široko daleko, které jim všichni chválí.
Takže si tedy plakát vytvoří svůj.
Jo, jasně, proč ne, když chtějí...
Proběhlo promítání, plný sál, všechno super,
po promítání za mnou přišel větší počet lidí, stáli na mě frontu, aby se mnou prohodili pár slov, děkovali, byli nadšení, krása, nádhera, podařené promítání...

A pak se mi ta ředitelka toho kulturáku ozvala, že už sjednaný termín příštího promítání ruší,
protože si někdo stěžoval, že to nebylo o Bosně.
No... Jasně... Bylo to promítání "Na kole přes Rumunsko do Bosny – 1. část".
Na tom plakátu, který ode mě měli k dispozici, je velkými písmeny přesně tento nadpis, jak ho zde výše mám v uvozovkách.
Přičemž slovo "Rumunsko" je tučně, slovo "Bosny" nikoliv.
Menšími písmeny tam uvádím pět států, jichž se toto promítání týká, a Bosna mezi nimi není.
A z těch pěti států mám tučně uvedeny Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, protože ty jsou v tom promítání nejvíce.
A ze čtyř fotek na plakátu mají dvě popisky "Srbsko" a "Rumunsko". A třetí obsahuje výraz "v Maďarsku".

Takže... takže ten kulturní dům, ten, co dělá ty nejlepší plakáty na světě, jež jim všichni závidí, chválí, a vůbec,
tak tenhle kulturní dům vytvořil a použil plakát, kde byla na téma obsahu promítání jediná informace: "Bosna".
Přitom tato první část promítání spočívá v tom, že přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Srbsko dojedu na srbsko-bosenské hranice,
kde tato část promítání končí.

Z mého plakátu je to naprosto jasné, všechno tam je.
Takže pořadatel s nejlepšími plakáty na světě zveřejní svůj plakát s textem "Bosna".
Naprosto chápu, že se někdo ozval, že byl zklamaný, když přišel na promítání pořadatelem anotované jako "Bosna", já jsem asi hodinu a půl ukazoval postupně úplně jiné státy,
a když jsem konečně dojel na bosenské hranice, tak jsem poděkoval za pozornost a rozloučil jsem se, protože to byl konec tohoto promítání...
To by mě na místě toho diváka samozřejmě naštvalo také, kdybych přišel na Bosnu. To se není čemu divit.
Bohužel jsem ten nejhezčí plakát na světě, s tím textem "Bosna", viděl až po konci promítání.
Protože mi ten nejhezčí plakát na světě samozřejmě ukázali až po promítání, protože samozřejmě nepocítili potřebu mi ho poslat ke kontrole, když oni dělají ty nejhezčí a nejlepší a nejplakátovatější plakáty na celičkém světě. Dnes se tomuto jevu už běžně říká "Dunning-Kruger"; tehdy ta studie ještě tak známá nebyla.
Kdyby mi ho byli ukázali alespoň minutu před promítáním, tak by byla nenulová šance, že by mě trklo, že to je informační průšvih, a že bych na to diváky hned na začátku promítání upozornil, aby marně nečekali na tu pořadatelem slibovanou Bosnu.

Toto je nejsmutnější historka ze všech, protože diváci, s nimiž jsem mluvil, byli nadšení a spokojení, to promítání se podařilo,
a přístup pořadatele nesmyslně hodil vidle mezi mě a diváky, a nejen, že mystifikoval diváky ve věci obsahu toho promítání, z čehož tedy asi byl nejméně jeden divák rozhořčen (a plným právem!),
ale navíc ještě pořadatel nesmyslně zrušil další termín, když přitom stačilo ve věci termínu (byl za dlouho) jasně informovat, o čem to promítání bude,
ať už s použitím plakátu mého, nebo jejich (když by na něj napsali, co promítat budu, a ne co promítat nebudu).

A i přesto, že pořadatel diváky mystifikoval a slíbil jim něco jiného, než co jsem přijel promítat,
tak byl významný počet diváků nejen spokojený, ale přímo nadšený.
A proto mě mrzí, že další termín ředitelka kvůli té své chybě zrušila.
Protože diváci byli skvělí, promítání bylo i přes ten strašný informační průšvih podařené,
a ředitelka kulturáku, která ten průšvih s tím plakátem zavinila,
za svoji chybu trestá mě a diváky.
Jestli jsem něco v souvislosti s cestopisnými promítáními za celé ty roky nerozdýchal, jestli mě něco z těchto zde popisovaných historek dodnes mrzí, tak je to právě tato zkušenost.
Protože ta ředitelka hodila mříž mezi mě a spokojené diváky, jichž tam i přes ten informační malér bylo hodně (těch spokojených, kteří mi po promítání přišli osobně poděkovat).

Když to cynicky shrnu, parafrázuje jeden vtip o manželkách, co vám odpouštějí své chyby:
Ředitelka tu chybu, kterou udělala,
mně a divákům neodpustila a řádně nás za ni potrestala.

Pro úplnost: Na to, že ode mě měli potřebné informace k dispozici a že to oni dali na svůj plakát špatnou informaci, a ani mi ho neposlali ke kontrole, jsem ředitelku upozornil. Na faktu, že už se tam další promítání nekonalo, to nic nezměnilo.
A že za mnou po promítání chodili spokojení diváci, to také věděla.





Pak tam byly i další nečekané případy, jako když jedna městská kulturní referentka úplně zapomněla, že si se mnou vůbec nějaký termín promítání sjednala,
a když jsem přijel na místo, tak se v místní knihovně v přízemí dost divili, že se ženu nad ně do prvního patra do běžně nepřístupné části budovy (referentka mi krásně popsala, kde přesně mám promítat... než na to zapomněla),
při následném telefonním hovoru s referentkou se tato nejdřív dost divila, a na sjednání termínu si nevzpomínala,
ale pak naštěstí našla tu zprávu, v níž mi termín potvrdila, takže jsem ten zbytečný výjezd měl alespoň zaplacený.
Hele, to se stane, nemělo by, ale chápu, a vyřešili jsme to...
A jelikož jsem tam nepřišel do kontaktu s diváky, tak mě to nemrzí tolik jako ten předchozí případ, kdy mě ředitelka odřízla od spokojených diváků.



Jednou, jednou za celé ty roky, za celé ty spousty diváků,
jednou se stalo, že se v asi 94 procentech času probíhajícího promítání jeden divák ozval, jestli bych nemohl vynechat / přeskočit ta stará auta a nějak to dopovědět bez nich...
Když přišel na promítání s podtitulem, uvedeným hned v záhlaví plakátu, "Na jízdním kole nejen za historií techniky",
přičemž to "za historií techniky" je tučně.
Jenže tento pořadatel nevyvěsil vůbec žádný plakát, jen do svého kulturního programu napsal "Monako" nebo "Monako na kole" nebo něco podobného, a tím informování diváků ze strany pořadatele (kulturní referentky) zhaslo.
To je ten problém, když kulturu řídí umělci, z toho pak plyne všechno to, co výše popisuji.
Je příznačné, že tyto problémy se děly v souvislosti s kulturními referentkami a kulturními domy, nikoliv v souvislosti s knihovnami.

Každý plakát jsem cíleně sestavil tak, aby i ty fotografie na něm naznačovaly, co je možné vidět: Jedna fotografie větší, kde jsem já, kolo a zhruba krajina; a dvě až tři fotografie menší, kde je vidět mj. technika nebo něco pro dané promítání reprezentativního.
Všechno tam je. Je to hotové, připravené. Jen to použít.

A konkrétně v tomto případě jsem ještě koukal, že před objektem, kde jsem promítal, má pořadatel krásnou zasklenou vývěsku na novinky... prakticky prázdnou.
Plakát by se tam nádherně vešel, jen by ho tam někdo musel dát.

Odkaz přímo na plakáty jsem posílal všem pořadatelům. Mnozí ho využili, a proto se do této vzpomínky na různé absurdní situace nedostali.
Kromě toho jsou anotace a informace na webu přístupné všem (vč. těch plakátů), takže i když pořadatel někde uvedl jen zjednodušený název promítání a moje jméno, tak si divák případně mohl něco najít u mě na webu (ale jasně, je to hlavně chyba těch pořadatelů, kteří plakáty a informace o promítání ignorují, a divákům buď neprozradí nic, nebo jim tvrdí něco, co si sami vycucali z prstu; to jde především za pořadateli). Divák si to případně může dohledat, když chce; a přesně ten člověk, co se tehdy ozval, je přesně ten typ, co si informace zjišťovat nebude.
Ale to byla fakt jen naprostá výjimka.




Všeobecně byla ta promítání krásná, bavila mě, naplňovala, vzpomínám na ně s láskou, a jsem rád, že jsem se jim v letech 2004 až 2019 věnoval (paralelně s dalšími činnostmi).

Setkal jsem se se spoustou skvělých a příjemných pořadatelů i diváků,
zažil jsem mnohá krásná promítání, sladění s diváky,
ideální spolupráci s pořadateli od kulturních referentek až po techniky,
většina toho byla v pohodě,
a nenechte se zmást těmi několika historkami výše, to jsou jen takové perličky.
Třeba i pro poučení, co všechno se má kontrolovat nebo připomínat, kde všude může vzniknout chyba,
a na co všechno se má člověk třikrát zeptat, i když se může zdát, že je to jasné (třeba že ta jediná adresa, kterou jsem dostal, je adresa, na niž mám přijet...).

Z pedagogicko-prezentačně-komunikačního hlediska mě zaujalo, že existuje nepřehlédnutelný počet sálů,
kde je místo pro promítajícího umístěno tak, že si s diváky vzájemně nevidí do obličeje; a kupodivu to bylo třeba ve školách (!), kde bych toto nečekal.
Buď tam bylo místo v první řadě, kde promítající měl koukat na plátno a sedět zády k divákům,
nebo tam bylo místo úplně vzadu v sále, kde měl promítající koukat na plátno přes záda divákům.
To je za mě oboje strašně špatně; jediné správné řešení je, že promítající sedí vedle plátna nebo pod ním, plátno má za zády (vedle, nad; aby nepřekážel ve výhledu),
kouká se na svůj displej, a vidí si s diváky vzájemně do tváře.
Jasně, po úvodu se v sále zhasne, aby diváci viděli fotky na plátně,
ale to plátno osvětluje tváře diváků dostatečně na to, aby na ty tváře alespoň v prvních řadách promítající viděl, a mohl s diváky pracovat.
Případně může promítající sedět i trochu bokem nebo šikmo, aby viděl na diváky, a mohl se snadno pootočit na plátno a zkontrolovat, co se tam děje, to je také v pořádku.

No ale i když mnoho sálů bylo uspořádáno tak, aby promítající na diváky neviděl,
tak často jsem to dokázal na místě vyřešit, buď sám, jelikož jsem informatik, když tam žádný technik nebyl, nebo ve spolupráci s technikem, vždy (!) ochotným, ať to bylo kdekoliv.

Jak tady výše oprávněně (!) naříkám na některé (!!!) kulturní pracovnice,
tak tady musím současně vyzdvihnout práci a přístup všech (!!!) techniků, s nimiž jsem se při promítáních setkal.
Často tam žádný nebyl (menší promítání, knihovny, ...), v pohodě, poradil jsem si, mám na to vzdělání a schopnosti,
a pokud tam nějaký byl (větší promítání, divadla, kulturní domy, ...), tak s ním vždy (!!!) byla perfektní spolupráce.

I když vždy všude mělo být všechno připraveno, a měl jsem přijet jen s notebookem, a vesměs to většinou nějak připraveno bylo,
tak právě proto, abych si s diváky viděl do tváří, jsem si často měnil uspořádání vybavení.
Pro jistotu jsem si s sebou vozil prodlužovací šňůru na 230 V, prodlužku VGA a prodlužku HDMI (prodlužku, čili konektory samec-samice a významnější metry),
takže jsem byl schopen většinu potíží s uspořádáním sálu vyřešit, právě díky těm prodlužkám, právě ty mi často umožnily si zajistit vzájemný vizuální kontakt s diváky v průběhu promítání.
A vozil jsem si i klasické krátké HDMI a VGA kabely samec-samec; a od zkušenosti, kdy na mě čekal skleněný stolek, na němž mi nefungovala optická myš (což jsme na místě s technikem okamžitě vyřešili), jsem si vozil i podložku pod myš.


A diváci byli často skvělí; užili jsme si to.
Jednou v jedné knihovně, tuším asi v Nymburku, mi jeden kluk hlásil, že četl moji knihu "Jak funguje letecká záchranka", a že se mu líbila,
tak to samozřejmě také velice potěší.


Abych to zakončil nejen pozitivně, ale i trochu odlehčeně:
Rockové a popové hvězdy, pokud mají dostatečně nadšené fanynky, se někdy setkávají s tím, že jim během koncertu na pódium přiletí podprsenka.
Tak přímo tuto zkušenost nemám, ale...
V Hořicích v knihovně pořadatelé po jednom promítání našli v oblasti židlí pro diváky na zemi ležet ponožku. Já myslím, že v kontextu cestopisného promítání v knihovně, kdy se diváci nezmítají v extázi, kdy pokojně sedí na židlích, je to docela úspěch, taková první vlaštovka...




Keywords:
pořádání, pořadatelství, pořadatel, management, kulturní management, co kontrolovat, kulturní akce, kulturní dům, kulturák, kulturní referent, kulturní program, plakát, informace pro diváky