Hledat na tomto webu

Na podzim 2012 mne redakce jednoho časopisu požádala o článek coby odpověď na otázku „Sníží lehčí maturity úroveň vzdělanosti?“. Tady je:

Pokud jde o maturity obecně, zastávám názor, že státní maturity jsou nutné, protože má jít o plošně jednotný ukazatel, že student dosáhl konkrétní úrovně vzdělání.

Nepovažuji za nutné, ba snad ani za šťastné, aby byly dvě úrovně maturit. Pokud jde o booleovské konstatování splnil – nesplnil, má být jedna hranice. Resp. dalo by se uvažovat o dvou hranicích pro společný základ – jedné pro gymnázia, která jsou na ten společný základ zaměřena, a jedné pro střední odborné školy (průmyslovky a další), odkud si student odnáší odborné vědomosti, v kombinaci s takovou úrovní společného základu, že by stále ještě měl být schopen nastoupit na libovolnou VŠ, třeba i v jiném oboru. Přičemž tou střední odbornou školou mám na mysli „skutečnou“ průmyslovku či jinou střední školu, nikoliv učňák s maturitou. Jak je rozeznat? Buď podle místní znalosti historické tradice – „Toto je už desítky let průmyslovka; a toto byl vždy učňák, jen se přejmenoval na SOŠ/SPŠ a začal dávat maturity“, anebo podle toho, že mnoho průmyslovek má u sebe i VOŠ. Ale ne každá.

Především si vůbec nemyslím, že je v pořádku, aby učňáky udělovaly něco, co nazývají maturitou. Konkrétní ředitel, učitel či absolvent učiliště sice může být tímto mým názorem dotčen, protože světlé výjimky existují vždy a ve všem, nicméně v obecné rovině je nutně úroveň absolventů učilišť s něčím, co je nazýváno maturita, nepřijatelně nízká, než aby ta jejich klasifikace mohla být maturitou nazvána. Autoopravář má umět opravovat auta, učiliště ho to má naučit, a nemají si neúspěšně hrát na něco jiného. Pokud má snad čtenář nyní pocit, že učilišti nějak opovrhuji, musím ho vyvést z omylu. Lidé, kteří umí něco dělat rukama, jsou pro společnost nepostradatelní. Ano, je potřeba i pár lidí, kteří vymyslí, co jak dělat, aby to bylo efektivní, a občas vynaleznou něco nového… (k čemuž není maturita nezbytná) ale především to musí někdo udělat. Popsaného papíru se nenajíme, a maturitní vysvědčení nás nikam neodveze. Nechť se tedy učiliště soustředí na to, co se po jejich absolventech chce. Zatím je to spíše tak, že nabízejí to, co budoucí studenti chtějí. Takže kam oko dohlédne, všude je to samý management. Osobně považuji oborovou kombinaci či skupinu předmětů „management“, která penetrovala všechny skutečné odborné obory, za jakéhosi nástupce marxismu, který zaplevelil skutečné vzdělávání jenom proto, že je moderní, cool, a in. Jenže všichni šéfovat nemůžeme. Někdo také musí něco dělat. Tady je problém asi v tom, že školství hledí více na zájem patnáctiletých žáků, než na poptávku společnosti (zaměstnavatelů, zákazníků).

Absolutní spravedlnost existovat nemůže, vždy někdo reálně méně vzdělaný bude mít doklad o právně vyšším vzdělání, než někdo schopnější. Jako jeden konkrétní příklad mě napadá případ jednoho učně z obchodní firmy, se kterou mám bližší kontakt: Dotyčný učeň po teoretické stránce nebyl schopen (ani s kalkulačkou) spočítat objem kvádru, po praktické stránce se ani neobtěžoval docházet řádně na smluvní pracoviště na praxi, když už se na pracoviště občas dostavil, tak nepřekypoval ani pracovním nadšením, ani schopnostmi, ale pak dostal maturitu (k údivu těch, kdo ho z pracoviště, kam (ne)chodil na praxi znali), a pak ještě nastoupil na soukromou VŠ (k nepopsatelnému údivu již zmíněných). Oproti tomu jiní studenti musí ve srovnání s takovými případy dřít, aby doklad o svém vzdělání získali. Extrémní jednota není ani v úrovni VŠ – obecně by mělo platit, že magistr se uděluje za pět let studia. Ale lze ho získat i za čtyři roky, pokud je studijním oborem běhání po hřišti. Přestože jinde je za čtyři roky bakalář. Kromě toho lze na některých veřejných (tedy „státních“) vysokých školách legálně zvyšovat svoji šanci na absolvování nákupem dalších a dalších pokusů o zkoušku. Když máte dost peněz, tak můžete ke zkoušce chodit tak dlouho, až vám nesmlouvavý zákon pravděpodobnosti v nějakém (teoreticky nekonečném, ale prakticky reálném) čase přihraje tu jedinou otázku, kterou umíte. Anebo můžete studovat jako student samoplátce v angličtině, a mít pod stejným názvem oboru na stejné fakultě i desetiprocentní odborné požadavky oproti studentům, kteří studují v češtině za státní peníze. A to se ještě pořád (zatím, naštěstí) na veřejných školách standardně nevybírá školné. Pojďme zavřít fakultu, postavme si na chodníku stoleček, a prodávejme diplomy. Je to organizačně jednodušší, a vyjde to nastejno, jako stav, do kterého se školství řítí. Proč to odkládat…

Ale zpátky k té jedné úrovni maturit (v rámci jednoho typu škol). Smyslem dvou úrovní má být to, aby lepší student měl doklad o tom, že je lepší. Jenže pokud je lepší jen o trochu, a tu vyšší úroveň absolvovat nedokáže, tak je pak de jure horší, protože maturitu nemá, zatímco jeho spolužák, který mu čtyři roky koukal přes rameno, lehčí maturitní zkoušku splní, a maturitu zkrátka má. U požadavku na vlastnictví maturitního vysvědčení nelze říkat „chceme jen tu vyšší“. To už bychom rovnou mohli říkat i „chceme jen lidi s maturitou do roku yyyy, ty pozdější už mají moc nízkou úroveň“. To je přece na hlavu postavené… byť školství tím směrem jde. Maturita má zkrátka být jedna (pro daný typ školy), a doplňkový údaj může rozvést, na kolik procent byla splněna která její část. Není důvod vymýšlet pro jednu třídu dvě obtížnosti.

Kromě toho nechápu, jak je možné, že dnes, v době pokročilých informačních a komunikačních technologií, trvalo zavedení státních maturit cca. deset let (byly slibovány již mým o rok starším spolužákům, kteří maturovali v r. 2001) a ještě se pak realizují tak draze a složitě, když podle vyprávění starších se dříve zvládaly jednotné státní maturity (aniž by se tak nutně musely nazývat, protože maturita má být jednotná již ze své podstaty) centrálně jednoduše a bez komplikací, aniž by k tomu byl potřeba osobní počítač, natož internet. Střední školství tak bylo deset let v nejistotě až paralýze, když se pořád říkalo „Ano, ano (nebo pozor, pozor), vy už budete maturovat podle státních maturit. Sice netušíme, jakou budou mít podobu, ale budete, budete!“ A to se přesvědčivě říkalo desetinu století každému jednomu středoškolskému ročníku… když studentská SŠ perioda trvá čtyři roky. Není to ostuda?

Abych se ale dostal k devalvaci českého školství, o které se tu mám zmínit především. Ona nějaká byla a bude… Předpokládám, že absolventi gymnázií nebo průmyslovek za první republiky měli takové teoretické znalosti, které já jsem v době své maturity neměl (a vlastně nemám ani teď, z latiny umím doslova několik slov). Předpokládám, že to tak je, jsem si toho vědom, a tudíž bych asi měl tolerovat i to, že mí nástupci dostanou stejný papír za ještě menší znalosti, než byly požadovány po mně… je to jakýsi přirozený vývoj… ale je to v pořádku? A hlavně, nezrychlil se ten pokles příliš? Společnost tlačí na to, abychom byli všichni vzdělaní. OK, pojďme mít všichni vejšku. A pojďme být všichni bakaláři. A měli bychom mít alespoň x procent vysokoškoláků… To jsou nápady, které se objevují, a které jsou všude okolo nás realizovány. Je to něco podobného, jako se silniční sítí. Silnice pro motorová vozidla nazveme dálnicemi, a některé prvotřídky nazveme silnicemi pro motorová vozidla. Silnice je stejná, její certifikace je nová… A to s tím novým pohledem na silnice, který se teď někdy aktuálně zavádí, ještě jakž-takž souhlasím – když jsem cestou z Bosny jel v Rakousku po silnici pro motorová vozidla, tak jsem viděl, že z českého pohledu jde o normální silnici první třídy, že u nás by silnicí pro motorová vozidla nazvána být nemohla. Od běžné silnice se lišila jen tím, že jsem po ní na kole jel ilegálně, aniž bych to ale z mapy mohl tušit předem (na rozdíl od dálnice). Takže teď jen rovnáme názvosloví, abychom se pochlubili skutečným stavem, který máme – aby třeba Rakušané věděli, že některé naše konkrétní silnice jsou čtyřproudé, přestože se do teď jmenovaly jen „pro motorová vozidla“, jak Rakušané nazývají některé dvouproudovky. Takže je to synchronizace, tedy sjednocení, názvů jednotlivých úrovní. Je to důvod, proč devalvujeme svoje školství? Snad ano, abychom si zvýšili nominální hodnotu na evropském trhu práce. Ale je to v pořádku? Co s těmi, kdo mají svá maturitní vysvědčení a VŠ diplomy už desítky let? Bude snad personální oddělení (poznámka pro uživatele newspeaku: personálním oddělením mám na mysli ejč-ár) uvádět v inzerátu něco jako „Požadujeme maturitu do roku YYYY nebo Bc diplom do roku ZZZZ nebo Mgr diplom“? To zase přijde nějaký hyperkorektní politik, a řekne, že je to diskriminace. Ne, nejde o to, jaké tituly, certifikáty a řády si (naší mládeži) budeme udělovat, ale co budeme (a naše mládež) umět.

Na základě čtyř let výuky studentů prvního a druhého ročníku fakulty informatiky a managementu na jedné české univerzitě bych situaci v českém školství stručně charakterizoval jako tragickou. Kromě věcí, které jsem naznačil výše (existence cest, jak si za peníze legálně koupit větší šanci na zisk titulu – a to i od státu, na veřejných školách; nemluvě potom o podmínkách a priori nastavených na některých školách soukromých, kde jejich zákazník je jejich chlebodárce, a jejich zákazník od nich v drtivé většině případů prvoplánově požaduje diplom, nikoliv znalosti), vidím především to, v jak špatném stavu přicházejí studenti ze SŠ na VŠ.

Někteří studenti informatiky, kteří byli přijati mj. na základě jejich znalostí matematiky, mají hrozivé mezery ve znalosti matematiky prvního stupně základní školy. Neumějí počítat. Neumějí malou násobilku. Nezvládají práci se zlomky. Někdo neumí sečíst dva zlomky (sečetl by čitatele; a sečetl by jmenovatele…), někdo si zas není jist, jestli 1/(1/8) je osm, anebo ne… Nevěříte li, popatřte na stránku www.adamek.cz/basne/autenticke/tahnete-na-kolena-kalkulacku , kde je to popsáno blíže a zdokumentováno (pozn.: učení mě obecně bavilo a baví, odkazovaná stránka jen zachycuje takové aktuální zoufalství…).

Společnost chce hodně „vzdělanců“ (tedy hodně lidí s papírem) a neřeší, že nárust relativní kvantity (procentuálního podílu lidí s určitým titulem ve skupině svých vrstevníků) vzdělání musí nutně přinést pokles kvality. A kromě toho školy zoufale bojují (zoufalými prostředky, v pocitu zoufalství a se zoufalými výsledky, za zoufání části odborné veřejnosti) proti svému zavření tím, že budou lehčí a lehčí a ještě lehčí, než byly, a než jsou školy konkurenční. Mnozí SŠ učitelé říkají, že už dnešní studenty neučí všechno, co učili jejich předchůdce, protože ti dnešní studenti by to nezvládli. Jako by nestačilo, jak nízkou úroveň znalostí matematiky měli studenti, které jsme na fakultu nabírali na základě přijímaček, byly později přijímačky zrušeny, protože naše škola je slušná – přijme jenom toho, kdo si řekne. Nechci ale obviňovat rektory, děkany, ani ředitele SŠ. Oni se snaží udržet při životě organismus, který jim byl svěřen do péče. Resuscitují tu svou školu, které se nedostává studentů. Ale co systémový celospolečenský pohled? Komu takové snižování požadavků prospěje?

Ono je to těžké. Teď by to mohlo vypadat, že chci, aby byly školy rušeny (zmenšovány, slučovány, dočasně přivírány…). Nechci. Vím, že dnes není snadné dostat dítě do školky, protože ty byly před lety prázdné, a tak byly pozavírány, a teď zase chybí… Jenže populačně silnější ročníky se teď učí sčítat a násobit (modleme se za to, aby to uměly i na VŠ…), a střední školy budou v nejbližších letech trpět větší a větší prázdnotou. Co s tím? Nevím. Když by se omezil provoz, tak nebudou učitelé (příp. prostory a další funkční prostředky nutné pro provoz) pro další roky, až bude více studentů. Jenže když se teď snižují požadavky (na vstupu, průběhu, i výstupu), aby se lavice zaplnily, tak klesá úroveň, a to je průšvih. Především ale pro ty konkrétní postižené studenty. Postižené smůlou, že jich je málo.

Teď mají monopol, není konkurence, v rámci daného ročníku, ze kterého si studenty vybírají vysoké školy (opravuji: který vysoké školy přemlouvají: „pojďte k nám, my na vás budeme hodnější“), je studentů málo. Ale až přijdou do praxe, tak se budou divit, že starší a potom i (doufejme) mladší konkurenti s nominálně nižším vzděláním toho umí více.

A kromě toho se bojím, aby se školy, až budou mít dostatek studentů, dokázaly vrátit na svoji předchozí úroveň. Ruka trhu by mohla zařídit, že tomu tak bude. Jenže ruka trhu by mohla zařídit i to, že prostě jen vzniknou další školy, když najednou studentů bude hodně, a jejich úroveň zůstane na tom dně, na které právě klesá. Jako dělení federace – víc států znamená víc prezidentů a premiérů. Však on už se nějaký provozovatel školy najde, když bude dost studentů (za pár let bude …chvíli) a když bude nízko nastavená úroveň (ano, to bude).

Jako řešení z toho asi vychází dočasné omezení kapacit toho stupně škol, který nemá dostatek studentů. Je-li málo obilí, musí se nějaká atrapa jídla nějak vyrobit, aby se lidé něčeho najedli. Ale je-li málo lidí, nevidím důvod mezi nimi vyrábět atrapy vzdělanců a způsobovat nedostatek řemeslníků i jiných absolventů učilišť nezbytně důležitých pro chod společnosti. Potřebujeme lidi, kteří něco reálně udělají. Pseudomanažer nás nespasí. Absolventi nemají práci, ale v některých oborech je nedostatek pracovníků. Studenti si volí obory podle toho, co by chtěli dělat ve svých nejlepších snech, a školy jim vycházejí vstříc. A oboje se děje nezávisle na potřebách a možnostech reálného světa. Nesnižujme kvalitu vzdělání, vysvětleme žákům, že i práce rukama je prestižní a potřebná, neupřednostňujme lokální zájmy (soutěž škol o přežití, kde zbraněmi je podbízení se uchazečům a snižování úrovně) před systémovým pohledem.

Školství má i další potíže, na úrovni administrativně-organizačně-finančně-manažersko-provozní, ale právě nedostačující vzdělání a schopnosti žáků a studentů přicházejících z předchozích stupňů školství jsou to, co trápí celý školský systém a co je tím hlavním problémem.

Vysoké školy přijímají toho, kdo by ještě před pár lety nemohl mít ani maturitu, ale někoho přijmout potřebují. A stěžovat si na střední školství se také moc nedá, když i střední školy jsou (pro své naplnění a nezrušení) nuceny přijímat na vstupu materiál tak nízké kvality, že musejí ubírat i ve svých představách o tom, co nově nabrané studenty vlastně naučí.

Na nejlepší studenty gymnázia jsou dnes pro zisk maturity při matematice kladeny nižší nároky, než před deseti lety na běžného studenta průmyslovky (my jsme na průmyslovce museli umět derivovat a integrovat, dnes gympl nemá v maturitách snad ani tu derivaci).

Zničíme-li si školství (jakože k tomu spějeme), bude to pak v důsledku z dlouhodobého hlediska znamenat zkázu pro naši společnost – pro národ (y – všechny zde žijící) i pro republiku. Stát, nebo obecně společnost, bez funkčního vzdělávání (funkčního reálně, nikoliv papírově) je bez budoucnosti. Katastrofickou vizi degenerace školství, společnosti, národa a lidí vůbec zobrazuje film Idiocracy / Absurdistán.

Nicméně, problém není jen s kvalitou absolventů SŠ nastupujících na VŠ a absolventů ZŠ nastupujících na SŠ. Naříkají i učitelé prvního stupně ZŠ. A když se to pak pokoušejí „reklamovat” u učitelek ze školek, tak se dozvědí, že i ony jsou nespokojeny s tím, v jakém stavu k nim děti nastupují z rodin. Problém tedy je už někde na samém začátku, ještě před nástupem do celého dvacetiletého školského systému. Problém je v rodinách, ve společnosti. Rodiče se dětem nevěnují, posadí je před LCD či plazmu, a tam je nechají degenerovat. Na TV se téměř nedívám, ale když se na ni příležitostně podívám, tak se podivím, že se na to někdo dívá. (Tady musím zmínit román Raye Bradburyho „451 °F”. Zfilmován je sice dost nepřesně, ale hlavní myšlenku film nese, takže ho můžete třeba nejdříve zhlédnout a pak přečíst.)

Kromě toho po internetu kolují vtipy, podle kterých se s žádostí o vysvětlení nehezkých známek rodiče dříve obraceli na potomka, zatímco dnes na učitele. Z pohledu vyučujícího na VŠ nemohu posoudit, do jaké míry se tento vtípko-povzdech zakládá na pravdě, ale jisté židovské přísloví praví, že každý vtip je poloviční pravda, a hlavně mám ze zkušenosti pocit, že vtipy vznikají především podle reálného aktuálního dění, obzvlášť pak takovéto vtipy společnost či politiku kritizující nebo negativní jevy komentující.

Ale určitá společenská potíž s morálkou a chováním tu patrně je… Před rokem jsem na vlastní oči viděl, jak vedení střední průmyslové školy (poctivé průmyslovky, nikoliv přejmenovaného učňáku) na začátku školního roku prosí nezletilé studenty 2. ročníku, kteří se podle zákona vůbec nemají dostat k cigaretě, jestli by mohli s kouřením vždy vydržet až do velké přestávky. Na téže škole není na záchodech toaletní papír, protože s ním prý studenti dělali nepořádek po chodbách. Takže až nějakého studenta napadne házet lavicemi ze třetího patra po chodcích, tak se jim ty lavice seberou, protože nebude v ničí moci házení lavicemi zakázat? To je jako pořídit si psa a pak se bát vstoupit k němu do kotce, aby nás nesežral. Jenže dnešní studenti jsou ti, kdo se o nás má starat, až budeme staří. Jak si je vychováme, takové to budeme mít. Když nebudou nic umět a příp. ani nebudou mít zásady normálního lidského chování, tak to bude ke škodě nejen jejich, ale i naší. Když psovod nedokáže usměrnit štěně v drobnostech, u kterých ještě o nic nejde, ve chvíli, kdy je štěně tvárné a očekává výchovu, a kdy je fyzicky zvládnutelné, tak si to pak psovod od dospělého psa pěkně schytá a zavání to malérem, kdy extrémně nezvládnutý pes ublíží někomu cizímu nebo i vlastnímu psovodovi. Jestliže se dnes neodvážíme vysvětlit mládeži ani takovou drobnost, že toaletní papír neslouží k dekoraci chodeb, a raději ten papír odstraníme, tak to je jako když psa radši trvale zavřete doma, protože se bojíte s ním jít ven, kde by mohl něco dělat a vy byste na to museli nějak reagovat. Jenže žák není pes. Žák je budoucí dospělý, který má zajišťovat civilizovaný chod společnosti. A jako obyvatel pohraničí vím, že bunkrů rozhodně nemáme v republice tolik, abychom se do nich mohli na důchod všichni nastěhovat.

Ale ve školství jsou i další potíže, dané přístupem některých vedoucích pracovníků a celkovými podmínkami pro učitele, vč. způsobu fungování biosystému uvnitř některých konkrétních organizací. Nelze říci, že by žáci byli zcela nezvladatelní, byť výchozí situace daná společností a rodinami není ideální. Někteří jsou sice poněkud divočejší, ale dá se s nimi pracovat. Pokud člověka neodradí další aspekty, pokud není nový učitel např. na střední škole otrávený už v srpnu tím, jak celá instituce funguje. Pokud jde o studenty, je mezi nimi nenulové množství jedinců ochotných ke spolupráci a toužících se něco naučit. Ale jsou i jedinci, kteří nevěděli, proč do té školy chodí …což by se dalo zvládnout, kdyby člověk neměl pocit, že musí bojovat na dvou frontách – při hodině krotit některé studenty (to by ještě šlo) a hlavně pak o přestávkách a jindy bojovat s institucí, ve které se právě nachází, za to, aby byly naplněny alespoň základní dohodnuté či logické věci. V některých ohledech je tedy příčinou problémů ve školství právě stav samotného školství.

A pro jistotu, abychom si rozuměli: v žádném případě se nesnažím urážet dnešní studenty. To, že někteří mají nedostatečné znalosti (a přesto mají maturitu), není jejich chyba. Je to chyba školství, systému, státu, společnosti – dnešních dospělých. Studenti splnili, co se po nich chtělo, naučili se, co se naučit měli, a je chyba školy, že je nenaučila více (nechtěla toho po nich více).

A pokud propadne více studentů, než by se nám líbilo, nemusí to nutně znamenat, že musíme snižovat nároky. Z doktorandské zahraniční stáže na Vratislavské polytechnice v Polsku vím, že tamní doktorandi se při výuce setkali se studentskou taktikou „Když se to nenaučíme nikdo, tak to bude vypadat, že katastrofální výsledky testů/zkoušek jsou chyba vyučujícího, a jeho nadřízení na něj zatlačí, aby nám tu zkoušku dal“. A bohužel jim to procházelo. Je to dobře? Myslím, že ne.

Nenechme si od studentů diktovat úroveň jejich vzdělávání. To ničemu neprospěje. Především ne jim. Při výcviku psa je nezbytná důslednost – ke psovi se chovám slušně a s láskou; s upřímnou radostí ho pochválím, když je za co; trestám ho, jen když je to nezbytné a jen přiměřeně, hned po trestu mu dám lehký úkol, který splní, abych ho mohl pochválit, resp. od určité doby ho vlastně trestat nemusím vůbec; ale přesto přese všechno musím důsledně trvat na tom, že má udělat to, co má udělat. Jinak by to bylo neštěstí pro mě i pro psa. A se studenty je to stejné. Vzpomínáte s láskou na učitele, který vás něco naučil tak, že to umíte lépe než ostatní ve vašem okolí, nebo na učitele, který vás nechal dělat, co jste chtěli, a nic vás nenaučil? Předpokládám, že jste vděčnější tomu, kdo po vás něco chtěl. Stavme tedy podle toho i celé školství, nedávejme studentům maturitu za nic, nešlapme jim po štěstí.

PS – malá poznámka k trestům:

Jeden účinný oprávněný trest má celkově menší negativní dopad, než celá série trestů neúčinných. Když psa párkrát zataháte za kůži v kohoutku, když je to potřeba nebo po něm hodíte předmět přiměřených fyzikálních parametrů, když nechce přiběhnout, tak do budoucna obvykle stačí zvýšit hlas, podívat se do očí, a vše je v pořádku – pes udělá, co má, a už je důvod k pochvale. Zatímco když psa budete trvale přemlouvat, tak se s ním nakonec budete prát. Jako na základce v devadesátých letech – češtinářka v důchodu, ze staré školy, dala pár lidem facku, a pak bylo 30 lidí pět let hodných – zatímco čerstvá absolventka peďáku, podle nových standardů, křičela, jak uměla, a stejně její pokus o výuku neslyšel ani ten, kdo chtěl.