Hledat na tomto webu

Co to je?

Lehokolo, lehocipéd, ležaté kolo, anglicky recumbent bike. Možná jste už některé z těchto slov někde slyšeli. Anebo jste možná na silnici či na fotce viděli člověka jedoucího nohama napřed, leže přitom na nezvyklém šlapacím stroji.

Jak přesně tedy takové vozidlo vypadá a funguje? V principu je stejné jako běžné jízdní kolo. Liší se vlastně jenom tím, že místo cyklistického sedla má téměř autosedačku, a má úplně jiný tvar rámu. Všechno ostatní vybavení je v podstatě stejné nebo velmi podobné normálnímu kolu, jen s tím rozdílem, že lehokolo má všechno úplně jinde, než byste to čekali.

Jak prý pronesl jakýsi nezasvěcený konzervativní kritik lehokola, "trčí z toho různé trubky na místech, kde nemají co dělat". Ale pokud jste ochotni upustit od zažitého stereotypu, mohlo by vás ležaté kolo zajímat. A pokud jste konzervativní, může vás zaujmout alespoň jako zajímavá věc, kterou používá čím dál více podivínů.

Když pominu speciality, jako jsou např. tříkolka s dvěma koly vpředu, tříkolka s dvěma koly vzadu, tříkolka s dvěma jezdci vedle sebe, kapotovaná šlapací vozidla nebo ležaté tandemy, tak rozlišujeme dva základní typy lehocipédů.

Dlouhé

Dlouhé lehokolo [answers.com]

V prostornější Severní Americe je oblíbené dlouhé lehokolo, s dlouhým rozvorem. Úplně vepředu má přední kolo, následují pedály s talíři, pak sedačka s řidítky, a nakonec úplně vzadu opět kolo.

Krátké

Krátké lehokolo [azub.cz]

Oproti tomu v Evropě jsou rozšířenější lehokola s krátkým rozvorem. Vepředu nahoře jsou pedály, teprve za nimi je přední kolo, pak opět sedačka s řidítky, a nakonec zadní kolo. Díky velkému přednímu převisu se zatáčí o něco později než obvykle - podobně jako u trambusu nebo autobusu. Krátké lehokolo je jen nepatrně delší než běžné jízdní kolo, ale při manévrování nebo nakládání někam, může někdy vadit, že rám se šlapkami stále trčí rovně dopředu, zatímco běžné kolo "zkrátíte" zatočením řidítek a předního kola.

Řízení

Řidítka pod sedačkou – pohled zezadu [azub.cz]

Lidé se občas ptají, jak se lehokolo řídí a brzdí, když nemá žádná řidítka. Ve skutečnosti však řidítka má, ale většinou jsou pod sedačkou, kde nejsou moc vidět. Otáčivý moment se pak ke kolu přenáší jedním táhlem, podobně jako u starého Zetoru. Konzervativnější jezdci mohou zvolit i horní řidítka, ale ta spodní jsou obvyklejší a pohodlnější.

Řetěz lehokola je 2,5 krát delší, protože se šlape zcela vepředu, ale v případě potřeby stačí koupit dva-tři běžné řetězy, a snýtovat je. Zadní kolo lehokola mívá průměr 26" jako běžná horská kola, přední kolo má obvykle 20" jako dětská kola nebo také 26". Zadní kolo je obvykle odpružené, aby se nepřenášely rázy od silnice do zad. Spodní řidítka jsou trochu jinak tvarovaná, ale všechny ostatní komponenty, jako brzdy, pedály, přední vidlice nebo řazení už jsou stejné jako na běžném kole.

Proč to je?

Hlavní výhodou lehokola by mělo být odstranění některých negativních dopadů cyklistiky na zdraví - např. by člověka neměla bolet záda, protože tělo se pohodlně rozvaluje v prý ergonomické sedačce. A jelikož ruce visí volně dolů, tělo se o ně neopírá, mělo by se ulevit i zápěstím. Samozřejmě by měly odpadnout i problémy plynoucí z úzkého sedla.

Zarytí lehocipedisté si pak celkově libují, že lehokolo je prý velice pohodlné, a za den ujedou více kilometrů, protože déle vydrží jet, a nejsou z jízdy rozlámaní. V tomto očekávání jsem ale já osobně opatrný, protože mi přijde, že záda jsou v té sedačce zkroucená až ohnutá, a ze sezení v autě (které je podobné ležení na lehokole) jsem zpravidla rozlámanější než ze sezení na kole.

Lowracer – nejnižší a nejrychlejší druh lehokola [azub.cz]

Druhou výhodou je pak lepší aerodynamika - na lehokole jste celkově o něco nižší, a při vodorovné poloze nohama napřed lépe rozrážíte vzduch. Existují i velmi nízké modely, na kterých ležíte těsně nad zemí mezi koly, ty ale nejsou do běžného provozu, tím méně na cestování, příliš vhodné.

A lehocipédy prý drží všechny rychlostní rekordy vozidel poháněných lidskou silou, k čemuž se používají i různé aerodynamické kapotáže. Tato rychlá lehokola pak obvykle z aerodynamických i prostorových důvodů mají méně pohodlné horní řízení. Rekord lehokola v jízdě po rovině, sice asi s kapotáží, ale zato bez auta, které by mu rozráželo vzduch, je prý asi 129 km/h. U nekapotovaného lehokola pro normální ježdění si aerodynamiku můžete vylepšit alespoň plexi štítem, který by současně měl jezdce částečně chránit před studeným větrem a nohy před promácháním.

A abych nezapomněl - u lehocipédu jdou aerodynamika s komfortem ruku v ruce - čím víc ležíte (při nižší poloze sedačky), tím menší máte odpor vzduchu. Zatímco na běžném kole jdou tyto dvě věci proti sobě - pro lepší aerodynamiku se musíte nepohodlně krčit.

Proč to není?

A proč vlastně lehokolo není běžně rozšířené, když je tedy tak super?

Základními důvody jsou asi zažitý stereotyp běžných kol, a výrazně vyšší cena lehokol, plynoucí z malosériové výroby. Navíc česká lehokola se vyrábí přímo v Čechách, a nedováží se z Asie, kde je levnější pracovní síla.

Podružným důvodem pak je o něco horší obratnost lehokola - větší poloměr otáčení a nemožnost nadlehčit přední ani zadní kolo např. při nájezdu na obrubník.

A v neposlední řadě je lehokolo slabší ve stoupání a v terénu, protože se nemůžete postavit do pedálů a pořádně zabrat s využitím své živé váhy a Izákovy gravitace. Potřebný výkon se na lehokole dá dohnat pouze vyšší frekvencí šlapání při stále stejné síle, což je ale podle mého subjektivního názoru výhoda pro klouby.

A když budu chtít za každou cenu najít ještě nějakou nevýhodu, pak to asi bude nepatrně vyšší hmotnost ležáku oproti běžnému kolu. Ale tato drobná nevýhoda, stejně jako pomalejší výjezd do vrchu, se kompenzuje lepší aerodynamikou, díky které je lehocipéd rychlejší po rovině a z kopce.

Kde to je?

Kde jsem probůh k takovému stroji přišel?

Lehocipéd, který se okolo mě prohnal v Hamburku

Poprvé jsem se o něm dozvěděl cca. před deseti lety, ve "Velké knize o bicyklech", přeložené z angličtiny. Vyskytoval se v mnoha provedeních v kapitole "HPV" - "human powered vehicles", čili "vozidla poháněná lidskou silou". A na vlastní oči jsem lehokolo potkal nejspíš až před rokem v Hamburku, kde okolo mě asi dvakrát projelo.

Pokud jde o výskyt lehocipédů u nás, četl jsem před delším časem o Honzovi a Elišce, kteří cestují na prototypu ležatého tandemu. Pak jsem narazil na web jediného českého výrobce lehokol, trochu jsem si ho okoukl a pročetl, a začal jsem se o onu pojízdnou postel zajímat více. Ukázalo se, že zmíněný Honza na ležáku nejen cestuje, ale je zaměstnán přímo v jejich líhni. A že zanedlouho bude mít přednášku v nedalekém Broumově, přičemž s sebou bude mít model, který mne zajímá, takže si ho tam budu moci prohlédnout a vyzkoušet.

Cesta k testu

Takže v pátek 24. listopadu v podvečer oblékám elasťáky, dres, návleky na končetiny, připevňuji na přilbu LED čelovku, beru do termoláhve půl litru teplého čaje, a v osmi stupních Celsia skáču na kolo. Samozřejmě na to moje, klasické. Vyjíždím v pět, přednáška v divadle má být od šesti, počítám, že pojedu asi 1,5 hodiny - čeká mě cca. 30 km za snížené viditelnosti, trochu do kopce. Naštěstí trefím, a dopředu svítí 3+5 diod. Samozřejmostí jsou zadní blikačka, zadní odrazka, asi 7 zezadu viditelných reflexních ploch, odrazky v pedálech, a další reflexní prvky a odrazky viditelné zepředu a zboku.

Nějak po šesté hodině, když už má přednáška probíhat, vyjíždím kopec před Broumovem, a předjíždí mě oktávka s číslem zlínského kraje. Opodál zastavuje, a čeká na šesti blinkrech. Že by? Že bych nejel zas tak pozdě? Přijíždím k autu, a vedle dveří řidiče čeká jakýsi temný stín, takže u auta rovnou zastavuji. "Ahoj, nejsi náhodou Martin Adámek?" zeptala se temná silueta se silným moravským přízvukem. "Jo, ty jseš asi Honza, koukám že jedeš taky pozdě." To je tak, když někdo z daleka neví, co jsou to náchodské kolony. Pak odmítám nabídku ke svezení, protože kolo do auta nepatří, a navíc už je to kousek. Následuje sjezd serpentin v temném lese proti dálkovým světlům nejednoho protijedoucího auta, pak 5 km po rovině, a jsem v Broumově. Na náměstí přijíždím, když Honza s Eliškou vyndávají věci z auta. Z domu jsem najel 29,9km, hodinu a patnáct minut čistého času jízdy, víc do kopce než z kopce.

Eliška žertuje, že ten můj bicykl je nějaký divný - a lehocipedisté obecně prý nechápou, proč lidi jezdí na kolech, na kterých se sedí jako na zábradlí, když můžou sedět jako v křesle, s nohama nahoru. Sleduji přednášku, a jsem zvědavý, jak se na tom jejich stroji s šlapkami vepředu a řidítky pod autosedačkou jezdí na vlastní kůži. Prý trvá cca. pět až deset minut, než se na tom člověk naučí alespoň rozjet.

První metry

Model Max [azub.cz]

Model HC [azub.cz]

To kolo, co Honza s Eliškou přivezli, je kříženec modelu "Max", který mne zajímá, a dražšího "Hardcore". Přední i zadní kolo mají průměr 26" a široké pláště s terénním vzorkem. Třikrát devět převodů se řadí dvoupáčkami, brzdy jsou lanková véčka, řidítka jsou pod plastovou sedačkou s tlustým polstrováním. Přední odpružená vidlice dělá z lehocipédu celopéro. Překvapuje mě, že v každém kole je jen cca. 25 drátů, ale prý to stačí, a dá se dát i více. Ona malosériová výroba obecně umožňuje udělat kdeco na přání.

Po přednášce vyrážíme na náměstí, a chystám se to zkusit. Nasazuji si přilbu. Sice ji mám rád, leccos jsme spolu prožili, ale hlava je mi přeci jen přednější než kus polystyrenu.

Honza nastavuje sedačku nahoru, do polohy "sedo", která je pro začátečníka nejstabilnější. "Sedni si", říká Honza, a já přendávám jednu nohu přes rám, abych se posadil. "Nejdřív sis měl sednout, pak přendat nohu".Cože? Jak? Aha, takže lehokolo se naklopí na stranu, člověk si do něj sedne zboku, obě nohy na jedné straně, jako kdysi mívaly spolujezdkyně na skútrech, a až pak přehodí nataženou nohu přes trubku vedoucí dopředu k pedálům. "Opři se, a pořádně šlápni". Z kopce je to prý lepší, protože chytnu rychlost. Na webu v návodu psali, že se člověk má pořádně rozjet, a hlavní chyba začátečníků je, že se bojí a pořádně nejedou. Takže se snažím nebát a jet. Honza jde kousek se mnou, pak mě pouští. Jedu. Sice ne úplně požadovaným směrem, ale včas si vzpomínám, že na tom webu psali, aby člověk hlavně řídil řidítky a nesnažil se moc vyvažovat. Takže jako v autě. Doprava, doprava, jo, zatočil jsem! Pokračuji úspěšně ve sjezdu, dvakrát zatáčím doleva, podřazuji, a vyjíždím nahoru. Rovnou si dávám ještě jedno kolečko. "Jak jste přišli na těch pět minut?" raduji se nad náhlým úspěchem. Samozřejmě, že pýcha předchází pád. A to i ve chvíli, kdy to člověk nejméně čeká. Zastavuji, dávám levou nohu na zem, a nějak to nevyšlo. Snad proto, že šlapky jsou tu o něco výš nad silnicí, než na normálním kole nebo z nějakého jiného důvodu, ale pomalu se sunu ke straně. Ale protože jsem už dávno stál na místě, tak to bylo jen takové tvrdší sesednutí. Řidítka jsou na podobné akce připravená - protože se o ně lehocipedista neopírá, mohou mít šroub, který v případě havárie umožní jejich výkyv na koncích nahoru a dolů. Takže stačil jeden pohyb, a řidítka byla zpět, kde mají být.

Zajímám se o to, jak se tedy z toho kola vystupuje. Základ je vždy ještě v sedě přehodit nohu přes trubku, a až pak sesedat. Ne naopak, jak je člověk zvyklý z normálního kola. Následně se zkouším samostatně bez pomoci rozjet. Lehčí převod jsem si tam před zastavením dal, koneckonců jsem na to zvyklý i z mého kola, takže stačí dát pravý pedál úplně nahoru pro záběr celých 180°, opřít se pořádně do sedačky, velkoryse šlápnout, a včas přidat levou nohu. Jedu! Otáčím se už v půlce náměstí, protahuji se těsně okolo čehosi kamenného, co tam je, a po návratu nahoru z lehokola úspěšně vystupuji.

Slovo dalo slovo, a místo abych na dres hodil bundu a odfrčel domů, zůstávám přes noc v Broumově. My cestovatelé jsme holt zvyklí občas pokecat s místními lidmi nebo s jinými cestovateli :). Dozvídám se, že Honza s Eliškou na sobotní dopoledne plánují nějakou auto pěško turistiku po Broumovsku, a přes Náchod se budou vracet teprve večer nebo odpoledne. Takže mě napadá, že bych ráno mohl jet do Náchoda na tom jejich ležáku, a pak by se u mě stavili bicykly vyměnit. Sice moje kolo dost nerado jezdí autem, ale pro jednou to přežiju.

Příprava na cestu Broumov-Náchod

Ráno přemisťuji nejdůležitější výbavu z mého kola na to ležaté. Je to kus, který už leccos zažil, a teď jezdí autem po různých akcích. Postrádá jakékoliv doplňky, není seřízený, nepočítalo se, že by na něm někdo jel, takže mu, v rámci objektivity, budu muset leccos prominout. Absence blikaček při dopolední jízdě nemusí vadit, za chybějící odrazky snad pokutu nedostanu, bez blatníků za sucha pro jednou přežiju, a snad se obejdu i bez klaksonu. Jsem holt zvyklý, že mám kolo vybavené vším co potřebuji, a vším co požaduje vyhláška. Což se může hodit, občas svým počínáním nějaký ten paragraf poruším, třeba když ignoruji cyklostezku, přehlédnu zákaz předjíždění nebo se protáhnu na zbytečnou červenou, takže je zbytečné provokovat ještě stavem kola. Nicméně je to jen 30 km, tak to snad na nezabydleném kole zvládnu. Lehokolo naštěstí disponuje nosičem, takže přendávám alespoň velkoobjemovou boční brašnu, do ni přemisťuji i pumpičku z držáku v mém rámu, nejnutnější nářadí z podsedlové brašničky, a něco z trojúhelníkové brašničky v rámu. Jsem holt zvyklý být nezávislý a připravený, a běžné brašničky nejsou s lehokolem moc kompatibilní, tak musím všechno důležité nacpat neroztříděné do velké brašny.

Držák na láhev je umístěn vpravo pod sedadlem. Sice asi budu mít za jízdy dost problémů, než abych lámal ruku za opěradlo a lovil láhev, ale jednou tam ta flaška patří, tak ji tam dám, a třeba se pro ni odvážím sáhnout. Bohužel tento konkrétní držák nepůsobí moc přesvědčivě, a dojem se mi potvrzuje, když láhev s čajem po chvilce tlačení kola dopadá na dlažbu. Nicméně držák na láhev, a kolo, jsou dvě různé věci, takže se neznepokojuji, a přemisťuji láhev do speciální kapsy na mé brašně. Holt se k ní dostanu jen při zastávkách. Jinak standardně se na lehokolo dají připevnit dva držáky pod sedadlo, a dva držáky nahoře za sedadlo - lehocipedista pak pro ty horní lahve sahá přes rameno, podobně jako želví ninja Leonardo sahal pro meče.

Jízda 30 km

V 10 hodin 10 minut opouštím Broumovské náměstí nohama napřed. Věta jak z hororu či detektivky, ale ve světě lehokol není poloha "vleže, nohama napřed" nijak tragickou záležitostí.

Honza odjezd dokumentuje fotografickým zařízením, a já už se soustředím pouze na to, aby stroj pode mnou dělal, co já považuji za vhodné.

Můj rozjezd [foto: Honza Galla]

Moje jízda [foto: Honza Galla]

Moje jízda [foto: Honza Galla]

Na výjezdu z centra se dvakrát dopouštím přestupku, když si v zájmu stability netroufám dát rukou znamení o změně směru jízdy. Ale to je samozřejmě jen věc cviku.

Na zvlněné rovince za Broumovem pořád čekám, kdy už mě předjede ten autobus, co pořád slyším, než zjistím, že to jsem já. Holt nejsem zvyklý na horské pláště, ale můj oblíbený plášť šířky 35 mm se silničním vzorkem, se naštěstí dá na ležák namontovat také - byť v průměru 26".

Začíná stoupání na broumovská "Pasa", což v překladu z mnoha jazyků znamená průsmyk. Řadím na lehčí převody, z té nízké rychlosti se docela motám doleva doprava, a za chvíli už nemám kam níž řadit. Tak to jsem zvědavý, jak vyjedu ten nejprudší kopec, když už tady na úpatí mám nejlehčí převod. Čím nižší rychlost, tím větší problémy se stabilitou. Je to poměrně logické, a určitě je to lepší než kdyby to bylo naopak, protože případné pády méně bolí v nižších rychlostech. A čím prudší stoupání, tím nižší rychlost. Takže v prudších částech vyhlášeného kopce šlapu jako o život, a mám problémy s řízením. Snažím se soustředit na ten manuál, co jsem před časem četl na webu - nesvírat křečovitě řidítka, držet je spíš volně. A vyvažovat pohyby řidítky, ne balancovat jako na kole. Dodržování obou rad mi docela pomáhá. Říkám si "prostě jenom zatočit tam, kam potřebuju, jako v autě".

Je to podobné, jako když jsem se před půlrokem učil lyžovat na sjezdových lyžích - v kritický moment obloučku jsem si tehdy říkal "váhu na levou lyži, a zatočím doprava", a bylo hlavní, abych se přesvědčil, a udělal to, co mám udělat, a ne to co jsem (špatně) dělal podvědomě.

Totéž teď, při pomalém stoupání na lehokole do kopce, když jsem se motal jak společensky nezpůsobilý řidič. Když se kolo začalo stáčet na jednu stranu, tak jsem měl nějak podvědomě tendenci se o tu stranu opřít, a stáčel jsem se ještě víc. "Musím řídit". "Jede to doleva, chci doprava, musím zatočit doprava". "Nedrtit křečovitě řidítka, držet je volně, a zatočit prostě doprava!". Funguje to. Řidítka můžu téměř pustit, není na nich žádná váha, nemusím se o ně opírat. Stačí jimi zlehka zatáčet. Opravdu jen zatáčet, doleva a doprava, v jedné vodorovné rovině. Žádné trojrozměrné vyvažování balancu, jako na kole. Když sedím v sedačce, tak jsou řidítka opravdu jen na řízení (a řazení a brzdění). I když, později v rychlejších zatáčkách z kopce a po rovině trochu vyvažuji i hmotností trupu.

Kousek pod vrcholem, v nejprudších pasážích, asi třikrát zastavuji protože nejsem schopen to uřídit. Ale vždy se mi nakonec podařilo rozjet, což do kopce není jen tak. Naposledy to bylo kousek pod vrcholem, že by bylo jednodušší to doběhnout pěšky (tlačit se lehokolo dá, i když jsou řidítka na pohled nízko), ale to bych nesměl mít tvrdou hlavu. "Vyjedu to", tak jsem to vyjel. Na vrcholu jsem v 10:55. Jel jsem to pravda docela dlouho, ale stoupání je obecně slabší stránka lehokola, a hlavně se říká, že člověk napoprvé neujede moc kilometrů, nepojede moc rychle, a budou ho bolet nohy, protože na ležatém kole se používají trochu jiné svaly, než na klasice.

Na vrcholu dávám mini pauzu, piji ze vzadu vezené lahve, a vyrážím na sjezd do Pěkova a Police. Z kopce lehocipéd díky své aerodynamice letí docela ochotně, jen mi přijde líto, že mu díky lehkým převodům nemůžu pomoci šlapáním, takže nakonec je to asi stejně rychlé jako na kole, kde člověk může přišlápnout. Ale je to jen odhad - tento exemplář není vybaven tachometrem. Jinak aerodynamika je opravdu pěkná - nejen, že ležím, ale navíc mám dres, elasťáky, a návleky na rukách a nohách, bez bundy, která by se nafukovala, takže to jede celkem ochotně, radost pohledět - tedy, poležet.

Když se klesání zmírňuje, a silnice se trošilinku vlní, překvapuje mě, jak moc je znát každé mírné krátké stoupání, člověk musí řadit dolů i tam, kde by jinak jel na setrvačnost, možná chviličku s trochu větší silou, ale pořád na nejtěžší převod.

Už delší dobu se mi sedí-leží nějak nepohodlně, mám pocit, že mám moc blízko pedály a chtělo by to sedačku posunout dozadu, to už ale Honza před odjezdem dělal. A současně mám pocit, že je ta sedačka nějaká krátká, snažím se sjet dolů, jako v aule školy nebo v autobusu. Jako bych si chtěl víc lehnout, jako by to opěradlo mělo příliš kolmý úhel. Aha! Úhel! Bude to chtít sklopit sedačku dolů, víc na leho.

Bál jsem se, že nebudu mít výhled dozadu. Ale jsem schopen otočit hlavu a podívat se vedle kola, mírně za sebe, a to na obě strany. Takže při pohledu doprava vidím, že mám ještě pořád svoji boční brašnu. A stejně jako na normálním kole, i tady zvládám jízdu s jednou boční brašnou, aniž bych pociťoval nějakou nevyváženost. A pokud jde o výhled dozadu, tak Honza se prý nějak umí nadzvednout, a otočit.

V 11:14 jsem v Polici na náměstí. Sice jsem poctivě stál na kyvadlových semaforech, protože si na lehokole nejsem tak jistý, abych je projel, ale i tak jsem sem jel z kopce z Pas celou věčnost. Nicméně, může to být těmi terénními plášti a na leho netrénovanýma nohama.

Dávám si sedačku z nejvyšší polohy do poloviny rozsahu výšky, abych v ní více ležel. Je to otázka jednoho rychloupínáku, takže žádná velká operace. Celou dobu mne se zaujetím pozorují jakýsi synek s otcem, přičemž když jsem vyrazil na další cestu, tak to synek nadšeně komentoval slovy "on fakt leží!".

Při odbočování na Petrovice se odvažuji dát znamení o změně směru jízdy doprava, i když jen ohnutou levou rukou, a pravou se věnuji řízení. Ale vyšlo to, stroj jsem jednou rukou uřídil. A ještě někdy během cesty jsem zvládl za jízdy alespoň zamítnout příchozí hovor na telefonu, který jsem měl zavěšený na krku pod dresem. Přičemž i to byl, vzhledem k mé nezkušenosti v lehojízdě, poměrně nadlidský výkon.

V širokých, ale prudkých Petrovických zatáčkách pomalu, ale jistě, dojíždím traktor Zetor, vezoucí na mini-valníčku automatickou pračku. Už jsem za ním, a koukám, že za námi se vytvořila mini-kolona asi čtyř aut. Najíždíme do nepřehledné levotočivé zatáčky. Zetor je sice v prostředku pruhu, protože asi nečeká, že budu chtít před něj, ale pořád je mezi ním a souvislou čárou docela dost místa. Takže přidávám na šlapání, točím doleva, a už jsem vedle Zetoru. Z protisměru se najednou objevuje auto, ale žádný problém, jsem pořád na své polovině, a díky vyšší rychlosti mám dobrou stabilitu, takže jsem se bezpečně protáhnul. Autům pak ještě chvilku trvalo, než Zetora, a následně mě, předjela. Nicméně ta rychlost mi nevydržela dlouho, a kus před Mýtem mě traktor dojel, a pak i předjel. Když mě předjížděl, tak už jsem se díky nižší rychlosti trochu vlnil, ale v pohodě jsme se vešli. Pak jsem kus jel za traktorem, a i když má lehokolo standardně dobrou aerodynamiku, tak to závětří bylo dost znát, jako u klasického kola.

Protože jsem ale cítil, že bych si chtěl ještě trochu víc lehnout, tak jsem za chvilku zastavil. Opět jeden rychloupínák, a opěradlo jsem sklopil až dolů. Vodorovnější polohy by možná šlo dosáhnout ještě zvednutím přední části nahoru, ale to už neřeším. Větší lehnutí bylo opět příjemnější - zlepšila se aerodynamika (alespoň pocitově), a natáhl jsem si dál nohy do ideální polohy, protože doteď byly asi ještě trochu pokrčené. Nevýhoda vodorovného lehu, přesně jak už předtím říkal Honza, je, že člověka rozbolí krční páteř od držení hlavy v předklonu, aby byla svisle. Ale na to jsou prý opěrky, které jsou použitelné i s přilbou.

V Náchodě místo domů mířím do práce, domluvit pár věcí, a ukázat na čem jsem to přijel. Vím, že podélné překážky je lepší překonávat pokud možno kolmo, ale když chci najet doprava na nájezd na chodník, tak netuším, jestli za mnou nejsou auta, a proto si nadjíždím ani ne do poloviny svého pruhu. Pak to stáčím doprava k nájezdu, přijíždím k nizoučkému obrubníčku, nemám jak nadlehčit přední kolo, to podkluzuje, …a padám na chodník. Sice jsem před pokusem o najetí jel hodně pomalu, ale i tak to bylo docela znát. Trochu bolí levý loket, o něco víc pravý ukazováček, jinak asi nic. Kolo je celé, a dres taky.

Asi to bylo hlavně tím, že se nedá nadzvednout kolo. Protože relativně kolmo jsem si v rámci možností najel, rychlost jsem také včas snížil, a nájezd na chodník je tu nizoučký, navíc vylepšený polovysokým prknem. Nebo možná kolo sklouzlo právě po tom prkně, příp. mohl pomoci velký přední převis, díky kterému jsem nevěděl kdy přesně a jak moc zatočit, a kdy bude kolo najíždět. Navíc je přední kolo zatíženější než u normálního kola, kde je většina váhy soustředěna vzadu. Asi to chce naučit se na obrubníčky najíždět i bez nerealizovatelného nadlehčování kola.

Přijel jsem ve 12:03. Sice v tom byly tři kratičké pauzy, ale i tak doba jízdy udělá cca. hodinu padesát pět, což je dost brutální hodnota. Když jsem před třemi nedělemi jel na kole po téměř stejné trase, ale více do kopce a na vzdálenější Vižňov, na sněhu a místy ledu, tak jsem to měl rychleji, než dnes kratší trasu, v opačném směru, na suchém asfaltu. Ale dost udělalo to stoupání, něco hrubé pláště, a něco i ležatá netrénovanost.

Když vypočítám jen úsek z Police, po rovině a z mírného kopce, tak to bylo 16km při průměru cca. 21 km/hod. Lepší než drátem do oka, ale opravdu se to nedá takto číselně srovnávat.

Po chvilce jsem vyrazil domů. Ve stoupání jsem měl problém se stabilitou, ale ještě jsem se s tím nějak popral, a rozjel se. Až v té nejprudší části to opravdu nešlo. Ne, tady neudržím stabilitu, a rozjet se tu opravdu nedá. Možná by to bylo lepší se sedačkou nahoře, přineslo by to lepší stabilitu a o něco účinnější záběr do kopce. S opěradlem nahoře snad, ale teď když ho mám dole, to nedám. A hýbat se sedačkou před každým kopečkem by v praxi nešlo, takže to ani nezkouším.

Prokličkovat sjezd na hlíně ke garáži jsem si netroufl - na klasice to není problém, ale na ležáku by se tady asi při kličkování zapotil i zkušený lehocipedista, a možná by ty kličky stejně nevytočil. Takže dolů jsem stroj odvedl, a pak jsem byl rád, že jsem ho vůbec nějak (pěšky) zaparkoval, opravdu je na kličkování o něco delší než normální kolo. O prudkém výjezdu nahoru na silnici, který je na tom hlíno-bahně náročný i na normálním kole se silničními plášti, nemohla být ani řeč, takže jsem ležák rovnou tlačil.

Po městě

Po obědě vyrážím na otočku do města - jednak ten leho-stroj ještě někomu ukázat, a jednak si chci zkusit, jak se na tom dá jezdit v městském provozu, mezi auty, a přes kruháče.

Sjezd z kopce po hrbolatém kdysi-asfaltu je i se sklopeným opěradlem víceméně bez problémů, i když si netroufám jet tak rychle, jako na svém kole. Ale celopéro všechny nerovnosti vybírá - aspoň něco, když při jízdě po asfaltu do kopce houpe a bere síly.

Ve městě jedu jen přes jeden kruháč, a pak víceméně přes centrum. Ale je sobota odpoledne, tak moc aut nepotkám, a ani nemusím nikde zastavovat a dávat přednost, takže netuším jak obratné je lehokolo při zastavování a rozjezdech.

Zpátky jedu po hlavní silnici od Prahy. Sice není žádný provoz, ale alespoň před kruháčem u Slávie se objeví mini-kolonka cca. pěti mírně zpomalených aut. Tvářím se jako, že jedu na běžném kole, na kterém vím, co si můžu dovolit, a najíždím doprostřed silnice, do modrého "pruhu pro předjíždějící cyklisty" (i když radnice to asi myslela jako umělecky zpestřenou dvojitou souvislou čáru). Předjel jsem rekreačně, nevelkou rychlostí, několik aut, a přijel jsem ke kruháči. Dojíždím auto vjíždějící do kruháče. Klasická otázka: "brzdit nebo přidat?". Rozhoduji se pro "přidat a ještě předjet", ať vidím, co to lehokolo dokáže. Přes kruháč tedy projíždím rychleji, a přímo v něm předjíždím auto, které, stejně jako já, jede rovně. Tak tohle ten stroj zvládnul. Bál jsem se, že z něj ve městě nebudu mít přehled a neuvidím přes auta, ale šlo to. I když je pravda, že to byly samé osobáky, žádný off-road, ani pick up. Pak přišla ještě trochu rychlejší kolona před druhým kruháčem, do které jsem se zařadil a jel jsem stejně rychle jako auta, protože jsem si s tím lehátkem netroufl kličkovat mezi auty a ostrůvkem. Pak podjezd, třetí kruháč téměř bez dopravy, a domů. Výjezd do kopce opět stejný - poslední část prostě nešla, musel jsem cca. 10 metrů tlačit.

Průjezd městem, byť za naprosté dopravní oblevy, s absencí jakéhokoliv zpestření nebo dynamiky, lehokolo zvládlo. Jen při snahách o otočení stroje na přijatelném poloměru jsem šlapajícíma nohama škrtal o zatáčející přední kolo, což vždy mělo za následek okamžité přerušení jízdy z důvodu narušené stability.

Doma už čekali Honza s Eliškou. Vyměnili jsme si naše bicykly, skočil jsem na svoje "zábradlí", a byť je na něm trochu tvrdší posezení, tak jsem bez problémů sjel a prokličkoval, kam jsem potřeboval, a pak pěšky zaparkoval, kam by se lehokolo ani nevešlo. A lehokolo před umístěním do kombíku prošlo stručnou demontáží, zatímco mému kolu předtím stačilo vytáhnout sedlovku.

Pocity z jízdy

• Sedačka je opravdu asi o něco pohodlnější než sedlo, ale nevím, co to bude dělat po delší jízdě, protože mi přijde, že jezdec je v ní nezdravě zkroucený, jako v autě.
• Horší stabilita asi není podstatná, protože předpokládám, že je to jen věc cviku.
• Podle všech informací, by lehocipedistu-začátečníka měly bolet nohy, protože se pro ležaté šlapání používají jiné svaly, než na běžném kole. Za jízdy jsem sice nohy trochu cítil, ale nebylo to tak zlé, a opravdu mohu potvrdit, že mě lehokolo donutilo šlapat vyšší frekvencí.
• Aerodynamika je na ležáku asi opravdu lepší než na klasice, ale z kopce se jí bohužel nedá pomoci šlapáním, protože převody jsou na sjezd příliš lehké. Přitom do kopce by to naopak chtělo převody ještě lehčí, takže co teď? A to na tomto kousku bylo dokonce 3x9 převodů. Řešením by prý bylo přidat k tomu další tři rychlosti do zadního náboje, ale to by obnášelo drastický nárust ceny stroje. Řazení šlo sice trochu hůř, jednou mi i spadl řetěz, ale beru na vědomí, že je to kus, který leccos zažil, a teď ho ještě všude vozí, ukazují, skládají, takže není moc seřízený, a je už poznamenaný náročným používáním.
• Rychlost po rovině a z mírného kopce není špatná, na to že mi předpovídali, že sotva dojedu, a budou mě bolet nohy. Kdyby to ještě nebylo na těch širokých hrubých gumách, a místo nich tam byla má oblíbená guma s trekovou šířkou 35mm a silničním vzorkem, určitě by lehokolo letělo jinak - rychleji a snadněji. Pak by mělo smysl namontovat tachometr, a změřit jak to vlastně je. Trochu nepříjemně mne ale překvapilo, jak moc je znát každé mírné zvlnění, či krátké stoupání, které bych jinak na normálním kole ani nepovažoval za dokopec.
• Lidé na lehokolo a lehojezdce obecně reagují kladně, jako např. "tý jó", "koukej", "hele...", apod. Komu nevadí být středem pozornosti, pro toho je lehocipéd ideálním dopravním prostředkem.
• Vodit např. mezi chodci nebo nosit po schodech se lehocipéd dá, ale je celkově delší, a možná prostorově náročnější. Zkrátka je méně obratný i při chůzi a vedení.
• Díky vodorovnému pohybu šlapání je vše s tím související o 90°jinak. Největšího záběru dosáhnete, když jsou kliky pedálů svisle, nikoliv vodorovně. A vlastně i pedály jsou stále svisle, takže v nich běžně umístěné odrazky pozbývají smyslu. Podřazení na lehký převod před zastavením, je pro následný rozjezd ještě nutnější, než u klasiky, protože se na pedálech nemůžete postavit.

Pocity po jízdě

• Pár hodin po pokusu najet s lehokolem na obrubník mi naražený ukazováček ztloustl na dvojnásobek obvyklé velikosti, a stal se nepoužitelným, což mi způsobuje obtíže nejen při psaní tohoto článku. Ale to samozřejmě nevnímám jako nějakou nevýhodu lehokola - prostě na tom ještě neumím, tak jsem se po úspěšných třiceti kilometrech i přes svou opatrnost jednou v nízké rychlosti svalil ze sedadla rovnou na zámkovou dlažbu. Člověk se stejně musí učit celý život.
• Navíc jsem padal z trochu menší výšky, než by to bylo na normálním kole. I na tomto poměrně vysokém provedení lehokola se dvěma 26" koly, máte při spodní poloze sedačky hlavu o desítky centimetrů níže, než na normálním kole.
• Naštěstí mohu vyvrátit svoji prvotní obavu, že z lehokola budu mít menší přehled v městském provozu mezi auty. Nutné předjetí kolony aut i moji oblíbenou myšku s předjetím jednoho auta přímo v kruháči jsem na lehokole zvládnul.
• Co mě trochu mrzí je, že jsem ze sezení na lehokole docela otlačený (po asi dvou hodinách, a pak půlhodině jízdy), a hlavně mě bolí záda. Ona je ta sedačka sice celkem pohodlná, ve srovnání se sedlem určitě, a prý je i ergonomická, ale v podstatě je to podobný princip jako sedačka v autě, a i z auta přece bolí záda.
  Já mám vůbec všechno nějak naopak - např. nohy mě bolí z auta, ale z kola ne. A z lehocipédu měly začátečníka bolet nohy (kvůli používání jiných svalů), ale já jsem je cítil jen při jízdě, a po jízdě mám nohy úplně v pohodě. Zato záda, která si měla libovat, trochu cítím - asi jako z auta, kde se sedí podobně jako na lehokole. (Dodatek: později jsem se dozvěděl, že by se pro mne hodila spíš větší sedačka rozměru "XL", ve které by se mi mělo ležet lépe.)
• Až v neděli ráno mě rozbolel pravý nárt - ale je to taková ta zdravá bolest, kterou sval naznačuje, že byl používán, a trochu posílil. Možná je to trochu blízké tomu, jak se nárty tváří po hodně rychlé chůzi. Což by teoreticky mohl být i ten důvod, proč mě jinak vůbec nebolí nohy, ač mi to bylo slibováno - kromě toho, že jezdím na kole, jsem také zvyklý docela dost, a poměrně rychle chodit, takže jsem třeba na lehokole použil nějaký z chodících svalů. Ale nevím, je to jen taková moje okamžitá neodborná spekulace, naprosto nezaložená na čemkoliv ověřeném.
• Po jízdě se také trochu ozývaly kyčle, což mohlo být otlačením ze sezení v sedačce, ale klidně i z chladna - bylo asi opět kolem +8°C. A hned kousek za Broumovem mě rozbolelo levé rameno, což mohlo být také zimou, nebo jen chtělo rozhýbat, což jsem z důvodu stability nebyl schopen. Při lepším cviku v jízdě na lehokole by s ramenem možná za jízdy zacvičit šlo.

Závěr

• Největšími přínosy lehokola jsou asi lepší aerodynamika, a potlačení některých negativních dopadů cyklistiky na zdraví.
• Lehocipédy teoreticky přináší lepší komfort, to ale platí hlavně pokud se cítíte komfortně zkrouceni v křesle nebo v autě.
• I modely s krátkým rozvorem ve srovnání s klasickými koly trpí obtížnější skladností, horší obratností při popocházení či kličkování, a hlavně větším poloměrem otáčení.
• Moje nestabilita sice plynula z nezkušenosti, ale celkově menší manévrovatelnost, jako např. nemožnost nadlehčit některé kolo při skoku na obrubník, asi zůstává.
• Ležák je dobrý pro lidi, kterým nevadí být středem pozornosti.
• Lehokolo je vhodné spíše na delší cesty, částečně i do města. Teoreticky je o něco rychlejší i pohodlnější, ale za cenu náročnějšího otáčení a stoupání.
• Mám-li kola přirovnat k autům, pak je lehocipéd něco jako prostorná limuzína pro komfortní cestování, u které člověk musí počítat s tím, že je méně obratná a hůře zaparkovatelná, než malé městské auto nebo kolo-skládačka. Přičemž to určení není závazné, protože i s dlouhými limuzínami se dá jezdit po městě, a i s malým VW Broukem jeden Polák objel zeměkouli. Ale a priori bych lehokolo považoval za vhodné spíš na dlouhé cesty.
• Lehokolo je sice z našeho pohledu poněkud divné, ale pro většinu normálních lidí byli kdysi divní i první velocipedisté. A velkou revolucí byla po vynálezu řetězu a převodu i náhrada vysokých kol dnešními bezpečnými koly. Takže se nedá vyloučit, že nastává čas pro přechod na ležatá kola, koneckonců jejich princip je už mnoho let stále stejný, a všichni vývojáři lehokol stejně nakonec končí u podobných konstrukcí, takže to nevypadá na výplod jednoho šílence.
• Navíc i osobní auta se během 20.stol. dost snížila, právě kvůli aerodynamice. V posledních pár letech se sice opět zvýšila, ale to z důvodu přeplněnosti měst, a díky snaze postavit prostorné auto na malém půdorysu. S výjimkou Asie zatím takový problém kolům nehrozí, takže asi můžeme výšku bicyklů klidně snížit.
• S rostoucími cenami pohonných hmot a houstnoucí dopravou si v budoucnosti dokáži představit i zastřešený kapotovaný lehocipéd se solárním panelem, a pomocným motorem, pro pružnou a levnou individuální dopravu lidí po městě.
• Před dvěma lety jsem v německém Freiburgu uviděl jedno z vozidel, které jsem už cca. deset let znal z výše zmíněné knihy. Plně karosovanou tříkolku švýcarské výroby, určenou pro dva ležící jezdce vedle sebe, vybavenou pomocným elektromotorem na akumulátory. Šlape se tuším podélně, jako to bývalo v dětských šlapacích autíčkách. Tříkolka je vybavena stěračem, zrcátky, světlomety, blinkry, zadní mlhovkou, zpětným světlem, ale i vyhříváním předního skla a osvětlenou zadní SPZ. Toto motorové+šlapací vozidlo už sice má do lehokola daleko, ale způsob ležení jezdce je podobný. Na druhém snímku nepřehlédněte velikostní srovnání s mým kolem.

Šlapací/motorová dvoumístná tříkolka zepředu

Pohled na tříkolku zezadu, velikostní srovnání s mým kolem

Nejtěžší je ale udělat si pro sebe jednoznačný závěr s informační hloubkou jednoho bitu - "True"/"False". Koupit či nekoupit? Lehokolo má výhody i nevýhody, a myslím, že budu ještě dlouho přemýšlet, zda na něj přejít. A pokud se rozhodnu, že ano, tak na něj následně budu ještě mnohem déle šetřit. Protože cena lehocipédu vyrobeného napůl na zakázku v Čechách je více než dvojnásobná oproti ceně stejně osazeného klasického kola, dovezeného ve velkém z Asie.

 
Použity fotografie z answers.com (jedna), azub.cz (pět) a od Honzy Gally (tři).