Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Vzpomínka na Diginu
Nekrolog psaný od srdce

 

Publikováno
27. 2. 2020
Vytvořeno
26. 2. 2020

 

Digi byla moje fenka "evropského ovčáka",

jak jsem její křížený původ nazval.

Diginka opustila tento svět v úterý 25. 2. 2020 večer.

Tělo už jí nesloužilo, tak se ho rozhodla odložit.

Narodila se v srpnu 2006, dožila se tedy požehnaných 13,5 let.

Byla se mnou více než třetinu mého života.

 

Jako dvanáctiletý jsem sice zažil odchod rodinné fenky, která se mnou byla celý můj život, protože byla starší než já,

a také mi strašně chyběla, ale pro tu jsem byl něco jako štěně nebo sourozenec.

To Diginka byla moje, vypiplal jsem si ji od štěněte, byla důležitá součást mého života,

můj nejvěrnější přítel, a já jsem naopak byl ten nejdůležitější tvor pro ni.

 

Digina měla ráda lidi a milovala děti. Naučil jsem ji, že když chce, aby k ní cizí malé dítě přišlo a pohladilo ji, tak si má lehnout,

aby se k ní to dítě nebálo přiblížit, když by jinak byla moc velká a divoká.

Za tímto účelem, aby ji přišlo pohladit malé dítě, dokonce dokázala zklidnit svůj velký temperament.

 

Její otec byl standardní německý ovčák, matka údajně belgický ovčák, ale poněkud menší a možná nějak křížená.

Díky tomu Digina celý život vypadala jako štěně německého ovčáka. Měla výšku asi 50 cm v kohoutku a hmotnost přes 20 kg.

Z toho velice těžila, přitahovala kolemjdoucí, což jí vyhovovalo, a dokonce se mnou mohla chodit i na některé úřady a do jiných veřejných interiérů, kam by dospělý standardně velký ovčák nemohl.

 

Narodila se na polosamotě u Nového Města n. Metují, odkud jsem si ji přivezl jako maličké štěňátko.

Majitelka její matky mi ji předala asi o trochu dříve, než je obvyklé (v necelých 6 týdnech věku),

což sice Digince krátkodobě zvýšilo stres ze změny prostředí a opuštění matky v nízkém věku,

ale celkově vidím, že to asi bylo dobře, a že to mělo velmi dobrý vliv na náš vzájemný vztah,

byli jsme si díky tomu blíž.

 

Drtivou většinu Diginčina života jsme bydleli v Náchodě;

závěr života prožila v Meziměstí, kde si ještě alespoň při obezřetné chůzi starší dámy stihla užít zdejší nádherné louky a les.

 

Když byla mladá, běhala vedle jízdního kola (uvázaná na vodítku vedeném přes oko pružné tyče přišroubované k objímce sedlovky).

Jezdili jsme takto po Náchodě, zvládala i běžný provoz a křižovatky vč. vedlejších silnic, protože perfektně reagovala na povely "kolo" (něco jako "k noze", ale zprava a ke kolu), "levo", "doprava", "čekej", "pomalu" a "pozor". A "běžíme", když jsem chtěl rychle opustit prostor. Kromě toho jsem dvojitě pohvízdnul, když jsem chtěl, aby slezla z chodníku na silnici. Jak chodila nahoru na chodník, už si jistě nepamatuji – buď sama, když k tomu byl prostor, nebo jsem jí možná řekl "doprava", v kombinaci s úpravou mé trajektorie.

To, že má dopravní značky, sloupy pouličního osvětlení a jiné svislé překážky obcházet ze stejné strany jako já, jsem ji naštěstí naučil už při chůzi na vodítku na volno, takže i v tomto směru byl běh vedle kola bezpečný.

V silničním provozu fungovala perfektně, protože pořád musela dávat pozor, co se děje a co jí říkám, a tak se nenudila a neměla čas vymýšlet neplechu.

Za snížené viditelnosti měla na pravém boku na postroji tmavě žlutou / oranžovou cyklistickou blikačku (tehdy prodávanou jako přední; bílé diody byly drahé) a vodicí tyč na kole byla celá polepená reflexním materiálem.

Jednou (březen 2008, bylo jí 1,5 roku) se mnou šla vedle kola z Náchoda do Sedloňova v Orlických horách. Většina cesty byla do mírného kopce, přes Peklo a Rokoli, maximálka (na vodítku) 24 km/h, celkem 25,3 km, 2 h 45 min čistého času, průměrná rychlost 9,2 km/h, hrubý čas 3:45.

To bylo vedle klasického trekového kola. Vedle lehokola jsem ji nikdy nevodil, to jsem si netroufl.

V jejích nejlepších letech (ve věku cca 7 – 8 let) jsem přešel na koloběžku, a tak zase mohla běhat vedle kola, tentokrát už pomaleji.

 

 

 

Okolo domu v Náchodě (Bělovsi) jsme na procházku měli typickou krátkou trasu (cca 2,2 km)

a typickou dlouhou trasu (cca 6,6 km) a různé jejich variace.

 

Při nočních procházkách mě vodila po krátké komplikované cestičce v lese ve svahu, protože věděla, kudy máme jít,

a i když já na lidské zvyklosti vidím za šera docela dobře (pokud je tam opravdu pořád šero, nic mne neoslní a tak nestáhnu zorničky),

tak na psí úrovni určitě nejsem, takže mě na procházce v obtížném úseku někdy vedla a nemusel jsem nutně hned vytahovat čelovku.

 

Při návratech z té krátké trasy mladá Digina brzy přišla na to, že v konkrétním úseku u lesa a autoservisu ji budu chtít vzít na vodítko, že přicházíme do zástavby a že už ji nenechám jít na volno bez vodítka. Tak ke mně v tom úseku nechtěla přicházet na povel, což jsem řešil mj. tak, že jsem ji při každém dalším průchodu bral na vodítko už dříve a dříve, aby nevěděla, že už jde na vodítko (krom toho je zásadní ta přivolání na vodítko naředit velkým množstvím přivolání jen tak, kdy je pochválena, poplácána a zase vypuštěna).

Pak ale časem dostala rozum, trvalo to sice pár let, ale úplně se přepnula na druhou stranu: Jen jsem jí významně ukázal vodítko (kdekoliv, na jakékoliv trase, i nové), nemusel jsem vůbec nic dalšího říkat, a dobrovolně přišla ke mně, že teď půjde na vodítku.

 

Prvních cca 800 m těch dvou typických tras – krátké a dlouhé – bylo společných,

a zhruba na rozhraní Běloves / Babí se na jednom rozcestí rozhodovalo, jestli se jde domů tou krátkou trasou,

nebo jestli se jde na dlouhou trasu.

 

Když už byla Digina stará a hůř chodila, zhruba v posledních více měsících nebo v necelém posledním roce,

jsem se jí na tom rozcestí někdy výslovně ptal, jestli chce jít na krátkou trasu, nebo na dlouhou, ať si vybere.

Prostě jsem se na tom rozcestí neutrálně postavil, ani jednu trasu jsem jí nevnucoval,

příp. jsem ukázal oběma směry, a šli jsme tam, kam šla ona.

Moc dobře věděla, že doleva jdeme hnedka domů krátkou trasou,

zatímco doprava pokračujeme na dlouhou trasu.

Tak si vybírala podle toho, jak se cítila.

Za mlada mi na tom rozcestí docela často naznačovala, že bychom mohli jít na dlouhou trasu, když já jsem na ni z časových nebo jiných důvodů nechtěl.

Tak když byla stará, už jsem rozhodnutí nechal na ní.

Rozhodoval tedy ten, kdo by šel tu kratší trasu; ten druhý se mu přizpůsobil;

s dlouhou trasou jsme museli souhlasit oba, abychom na ni šli.

 

Na jaře 2016, když jí táhlo na deset let, jsme šli dlouhou trasu z Bělovse přes Babí do Dolní Radechové,

a když jsme procházeli okrajem Radechové, tak se nám ještě nechtělo klasicky rovnou do Náchoda,

a tak jsme odbočili na přilehlý hřeben a vydrápali jsme se cestou necestou pod elektrickým vedením nahoru na Kramolnu.

Kromě Babího, Radechové a Kramolny v té trase tehdy možná hrál roli i nějaký další bod, to už nevím jistě,

možná mezi Babím a Radechovou ještě Kos(t)ná hora,

každopádně výsledek byl ten, že ačkoliv jsme z domu původně vyrazili na krátkou dvoukilometrovou trasu,

tak jsme nakonec na té procházce ušli asi dvacet kilometrů, zhruba okolo Náchoda.

Neplánovaně, bez svačiny, bez pití, naprosto spontánně, jen proto, že se nám na procházce líbilo.

Nebyla to největší naše procházka, ale jakkoliv mě všichni znají jako velmi analytického a pečlivě plánujícího člověka,

byla tahle akce úžasná svým součinem spontánnosti a délky trasy.

 

Občas jsme se chodili podívat přes Běloves okolo Březinky na Dobrošov,

s možností chůze nádherným strmým údolím, v podstatě roklí, s potůčkem

(v jednom péefku na webu je nafocené v různých ročních obdobích;

a tady je nereprezentativní kousíček vyfocený i s Diginou, před mnoha lety: https://www.adamek.cz/ostatni/kynologie/digi-prochazka.jpg ).

A odtamtud zpět buď přes Ameriku, anebo případně zhruba stejnou cestou.

 

V interiéru srubu Březinka byla jako návštěvník na prohlídce zcela jistě nejméně dvakrát, ale téměř jistě alespoň třikrát nebo možná i čtyřikrát.

Kdyby byla uměla mluvit, tak by tam byla mohla rovnou provádět.

Dvakrát byla uvnitř tvrze Dobrošov: Jednou jsme tam byli přizváni jako součást nočního programu na víkendové akci pro mládež,

to jsme sestoupili dolů do srubu Zelený, tam jsme pověděli nebo předali, co jsme měli povědět nebo předat, a šli jsme zase nahoru.

A jednou, v době, kdy do tvrze mohli psi legálně oficiálně chodit v rámci prohlídek pro turisty, jsme prošli standardní turistickou trasu dolů do srubu Zelený, pak podzemními chodbami pod loukou, a nahoru na povrch srubem Můstek.

Jednou byla i v Jeřábu, ale jen nahoře v horních dvou patrech, to už byla stará, po kovových schodech z pole do diamantového příkopu jsem ji musel nést; schody uvnitř (to jedno patro) zvládla sama.

 

Párkrát jsme prošli i krásnou oblast okolo Kos(t)né hory mezi Babím, Dolní Radechovou a Pavlišovem.

 

Jednou bylo potřeba přepravit auto z Náchoda do Červeného Kostelce, a já jsem se nabídl, že vezmu Diginu, auto do Kostelce odvezu a zpátky se s Diginou projdeme. Cestou autem jsem sice platil pokutu, ale procházka zpět byla pěkná. Jo, a to auto bylo Combo. Tehdy ale ještě nebylo moje.

Jednou jsem tutéž trasu šel v opačném směru, ale už si nejsem jist, jestli tehdy šla Digina se mnou. Ta trasa je zajímavá tím, že i když má jen asi 12 km, což teoreticky nevypadá jako nic velkého, tak mě v praxi překvapila jako pocitově mnohem delší (kopce, počasí, a tak).

 

Jednou jsem Diginu vzal pěšky na otočku do Kudowy a hned zpátky, když jsem tam nešel učit, když bylo jen potřeba, abych podepsal nějaký papír v jazykovce – tak jsme si udělali společnou procházku. Očipovaná a očkovaná Digina byla, a jestli (ne)měla pas, to už je teď jedno.

 

Jednou jsme se s Diginou zúčastnili jarní víkendovky v Olešnici v Orlických horách tím způsobem, že v pátek večer jsme se tam dopravili jako pasažéři cizím autem;

v sobotu jsme si sami udělali pěší výlet, kdy Digina skákala v hlubokém sněhu jako zajíc, protože když jí z toho sněhu koukala jen hlava, tak normálně jít nemohla, nemajíc sněžnou frézu;

sobotní společenský večer na základně Digina prospala únavou z hopsání ve sněhu, a v noci na neděli už spát nepotřebovala, protože byla vyspalá z večera.

A v neděli jsme spolu šli pěšky z Olešnice přes Dlouhé, Borovou, Českou Čermnou a Brzozowie domů do Náchoda – Bělovse/i.

 

 

Největší akce, jakou jsme spolu absolvovali, byla pěší procházka 50 km za jeden den.

Náramně jsme si ji užili a zvládli jsme ji i přes to, že Digina už nebyla žádná mladice.

Bylo jí necelých deset let, když dala svůj (a asi i můj) rekord v počtu kilometrů ujitých za jeden den.

Navíc vše v podhůří Orlických hor, pořád nahoru a dolů.

Nahoru jsem čekal já na Diginu, abych ji netahal rychleji než zvládá,

dolů zase na oplátku čekala Digina na mě, aby mě netahala rychleji, než jsem na stárnoucí kolena zvládal jít z kopce já.

Ten den jsme už byli tak sehraní, že jsem často Digině ani nemusel nic říkat, jen jsem na ni kouknul, a v očích mi přečetla, co jí sděluji a co od ní chci.

Také se ukázalo, že má více rozumu než já, protože když se blížila bouřka, tak zatímco já jsem nás bezstarostně vedl po trase do lesa, Digina mazala do nejbližší chalupy a jen obtížně jsem ji přemlouval, že tam nejdeme.

Byl to organizovaný pochod Borovská padesátka. Ale šli jsme sami, protože 50km trasu nás šlo jen čtrnáct účastníků, a my jsme na ni vyráželi ze startu jako poslední, asi 1,5 hodiny po předchozím účastníkovi.

Moc rád na ten den vzpomínám.

Události toho dne jsem tehdy hned za čerstva sepsal a můžete si je přečíst na https://www.adamek.cz/clanky/prihody/borovska-50/ .

 

S využitím auta (Comba) a následným místním pěším výletem v rozsahu asi 10 až 20 km se Digina podívala i na Pardubicko (myslím, že asi byla na Kunětické hoře, na vnějším nádvoří volně přístupném mimo otevírací dobu) nebo na pomezí Krkonoš a Jizerek.

 

 

 

Jako stárnoucí mládenec jsem Diginu brával i na některá rande se slečnami.

Jednak jsem se pochlubil, jakého mám milého, hodného a vesměs poslušného psa, který mě má rád,

jednak jsem viděl, jak se dotyčná slečna k Digině chová.

A to platilo i pro moji pozdější ženu – výsledek je, že jsme se vzali a jsme svoji (byť faktorů bylo ve hře samozřejmě více).

 

 

Na webu mám i video z doby, kdy Digině bylo necelých 8 let, na němž je vidět, jak měla ráda kameny, ruch, děj a pohyb:

https://www.adamek.cz/video/trideni-kamenu/

Tohle video jsem ženě a Digině pustil před několika dny, když už jsme se s Diginkou pomalu loučili.

Nevím, jestli pochopila, že to je záznam z její minulosti, a že na tom videu je ona, ale se zájmem to video sledovala.

 

Vyrostla ve svahu, a dokud jí to zdraví umožňovalo, tak v něm běhala jako kamzík – to jsme měli úplně stejné. Vyrostli jsme oba v tom samém svahu, jen každý z nás trochu jindy.

Jednou se mě na žernovském cvičáku (na němž dodnes často v myšlenkách jsem, i když jsem tam mnoho let fyzicky nebyl) ptali, jestli Digině dávám mrkev, že má ty žluté části srsti na nohách tak oranžové.

Ne, nedával jsem jí mrkev, to jen radostně lítala v červené hlíně, a pak podle toho vypadala.

 

Za mlada uměla šplhat nejen po pletivovém plotu, ale dokonce i po neomítnuté cihlové zdi (pravda, je to schopnost sice zajímavá, ale pro psovoda velice nepraktická).

V poměrně pokročilém věku necelých deseti let se dosud nevysvětleným způsobem dokázala jednou v noci dostat ven ze zavřeného výběhu (z dob jejího mládí pečlivě zabezpečeného vzhledem k jejím dřívějším horolezeckým schopnostem)

a zlikvidovat myš, o níž věděla, že mi nedá spát (doslova). Zápis této neuvěřitelné, leč reálné, příhody si můžete přečíst na https://www.adamek.cz/clanky/prihody/nocni-zasah/ .

 

 

Její nejmilejší hračka byly borové šišky. Vždy si na zahrádce v keřích pod borovicí nějakou našla, a pak ji na trávníku nebo ve výběhu demontovala a rozkládala na prvočinitele.

Na zahrádce dokázala sklízet rajčata rovnou z keříku v květináčích, které stály venku (do skleníku nesměla, to si s ní mamka domluvila),

a její pozornosti neucházely ani jahody na záhonech.

A pokud se jí podařilo utrhnout ostružinu (méně zralá vyžaduje pro odtržení od keře trochu větší sílu), dala si ráda i tu.

Když ji neutrhla, tak ji alespoň olízala, abychom měli dobrou imunitu.

 

 

Celé roky jsem měl v jejích věcech pro každý případ schovanou jednu moc pěknou borovou šišku, kterou jsem kdysi sebral ze země v Náchodě a schoval jsem si ji pro případ, že bych ji pro Diginu potřeboval.

Když jsem Diginu stěhoval do Meziměstí, tak jsem tu šišku vzal s celou krabicí s sebou i s jinými Diginčinými věcmi.

Jsem rád, že jsem ji měl (v Meziměstí hned za barákem máme nádherný les, ale šišky vhodné pro Diginku na demontáž tam teď v zimě nejsou).

Když jsem viděl, že je to s Diginou zlé, tu archivní šišku pro chvíle nejhorší jsem jí dal, abych jí ten pokus o léčbu, resp. to umírání, alespoň trochu zpříjemnil.

(Ne, nebylo to zbytečné odkládání něčeho, co si mohla užít lépe dříve; protože předtím měla neomezený přístup ke všem přirozeně se vyskytujícícm šiškám, a tato šiška jí nechyběla, neblokovala jí/mně prostředky, které by mohla lépe využít dříve – ty prostředky měla, v podstatě neomezeně, resp. v míře větší, než dokázala využít, prostě šišky byly a měla je k dispozici.)

Dokonce tu poslední šišku ve svých posledních dnech i trochu okousala, a i když ji potom už nekousala, tak jsem tu šišku udržoval v její blízkosti, aby viděla, že ji tam má.

 

 

 

Digina nikdy v životě neplavala, k tomu neměla příležitost; ale lesními potůčky se brodila.

 

 

Velmi ráda jezdila Combem. Když jsem do něj později nainstaloval psací stůl, lehala si nahoru na jeho desku a koukala ven.

Párkrát jela i Dvanáctsettrojkou, ale v té se bála, bylo tam hodně hluku a pachu a neměla si pořádně kam sednout / lehnout.

V různých autech, která na rozdíl od Comba neměla přepážku (mříž), a kde jsem ji tedy vázal postrojem a vodítkem k pásům, byla poněkud hlučná.

To v Combu s mříží, za níž měla volný pohyb, byla v klidu.

Chápala ho jako svoji mobilní boudu: Na kombinovaném výletě auto/pěšky jsem ji klidně mohl chvíli nechat samotnou v Combu (v zimě, ve stínu, s větráním, později i s aktivním větráním, ...) a byla v klidu, protože tam byla de facto jakoby doma,

a hlavně věděla, že tam je v podstatě se mnou; že když je v Combu, tak neodjedu bez ní.

 

I když s přibývajícím věkem (a v určitou dobu i kily) chodila hůře do kopce,

tak ještě koncem března 2019 vyběhla finální úsek na vrchol Ruprechtického špičáku (nejvyšší bod náchodského okresu) ze severní velmi strmé strany (po modré značce jakoby po hřebenu ze západu) rychleji, než jsme se tam já a žena na zbytcích sněhu míchaného s blátem vyškrábali s trekovými holemi.

Sice už jí to do kopců moc nechodilo, a do auta už jsem jí musel pomáhat, ale v těch zhoršených adhezních podmínkách byla pořád ještě schopnější než my se ženou.

O necelé dva měsíce později, ve druhé polovině května 2019, se poprvé stalo, že Digina nedokázala po svých dokončit procházku. Na mírnější trase, pod Ruprechtickým špičákem, bez výstupu na jeho vrchol, při pohodovém výletu napříč svahy (z Ruprechtic přes sedlo Pod Ruprechtickým špičákem na Pomeznice a Vižňov), zalehla na rozcestí na polní cestě v lukách/polích na Pomeznicích, že dál už nejde.

Žena tedy běžela pro auto, já jsem zůstal s Diginou, a když Diginu přestalo ležení bavit, tak jsem se s ní velmi velmi pomalu vydal k asfaltce, ženě naproti.

Digina si velmi dobře pamatovala, kterým směrem žena odběhla (zkratkou přes louky nejbližší cestou k autu), a velmi zřetelně mi ten směr navrhovala, když jsme se zvedli a odcházeli z toho rozcestí pryč jiným směrem (po polní dvoustopé cestě směrem k asfaltové silnici).

 

Začátkem července 2019, v jejích téměř třinácti letech, když už v podstatě neslyšela, byla Digině diagnostikována artróza zadních nohou: V obou kyčlích, a těžká artróza pravého kolene.

 

Dál jsem s ní chodil na procházky, ale už jsem na ni bral ohled, chodili jsme velmi pomalu. V posledních letech špatně snášela horka, ale léto 2019 zvládla, i když jednu noc jsem si nebyl jistý, jestli ji zvládne.

V zimě (v lednu 2020) jsem si Diginu vzal do Meziměstí, chodil jsem s ní na procházky rychlostí 3 km/h, bral jsem na ni ohled a věděl jsem, že si mám pod bundu vzít mikinu, i když bych si ji za stejného počasí nebral, pokud bych šel sám (dvakrát rychleji). Je to můj parťák, tak jsem se jí přizpůsobil. Jak řekla na jedné procházce s Diginou ještě asi v Náchodě žena, když jsem se jí ptal, kudy chce jít: Jak chce Digina, je to její procházka.

Dvakrát jsem Digině při procházkách v Meziměstí pomáhal v blátě vylézt z hluboké koleje, z níž se neuměla sama dostat nahoru; později jsem ji přes obtížné úseky (třeba pár metrů přes bažinu s minipotůčkem, který jsem já překročil jedním krokem, ale Digina už nepřeskočila) přenášel a dával jsem si pozor, kudy přesně na blátivé lesní cestě jdu, protože tam často chodila těsně přesně za mnou, abych jí byl na blízku a mohl jí v případě potřeby pomoci.

Ale na bezproblémové louce si volnější pohyb ještě užívala. Jen pomalu. Chodili jsme na trasy v délce cca 0,8 až 5 km (v únoru už méně). A i lesní cesta ji bavila, měla tam co očichávat, a vyrážela na průzkum do přilehlých houští poblíž cesty, kde pořád něco se zájmem zkoumala. Začátkem února jsme ještě absolvovali téměř typický velký okruh v Náchodě, i když ho nedokázala dokončit a musela kousek dojet autem.

 

Ve stáří jí také přestal sloužit sluch. Nerozuměla, co se jí říká, a většinou ani neslyšela, že někdo něco říká. Ale ostré zvuky ještě slyšela.

Např. když cvakly dveře, tak na to zareagovala, a se zájmem koukala jiným směrem – zjevně už neměla prostorový sluch, takže asi na jedno ucho neslyšela vůbec, a na druhé velmi špatně, jen symbolicky.

Sluch začala ztrácet postupně, už asi před rokem nebo dvěma, takže jsem jí včas začal připomínat povely posunky, které jsme se kdysi za mlada učili a pak jsem je jen zřídka používal, a díky gestům jsem byl schopen s ní bez problémů komunikovat. K dřívějším asi standardizovaným gestům pro povely "ke mně", "zůstaň"/"čekej", "lehni" a "sedni" jsem přidal ještě úsměv pro pochvalu (se zavřenou pusou, kynologicky; nikoliv americky s hrozivým ceněním zubů), mávnutí rukou pro "pojď" a ukázání horní končetinou pro "běž", a byli jsme schopni komunikovat. Naprosto přirozené je vycenění zubů pro "fuj"/"fofrem"/"neštvi mě", ale to jsem v posledních letech snad téměř nemusel použít, nebo jen zcela ojediněle.

Na procházce při chůzi na volno jsem tlesknul, to Digina slyšela, koukla na mě (udržovala si povědomí, kde zhruba jsem; případně se rozhlédla), a koukala, co jí ukazuji, že od ní chci. A poslouchala výborně; věděla, že jí pomáhám, když už na něco nemá, tak mi na revanš vycházela vstříc v tom, že se nevzpírala povelům, neutíkala, apod.

Takže Diginina téměř hluchota v posledním roce či dvou byla sice nepříjemná, ale byla docela snadno řešitelná a ve výsledku to vlastně vůbec nebyl problém.

Po převzetí nemovitosti v Meziměstí jsem ji, už jako hluchou, pro jistotu včas opakovaně provedl po pozemku a domem, pro případ, že by se jí zhoršily oči, tak aby se tam trochu orientovala, ale očí jí sloužily do poslední chvíle.

Oči jí fungovaly do posledního okamžiku normálně, i za tmy, tak jak je u psů zvykem.

 

A čich měla výborný také do posledního okamžiku,

o příchodu kocoura věděla i když byl za dveřmi nebo možná i dvojími dveřmi.

I proto jsem jí při loučení a usínání dával ruku před čenich, aby věděla, že jsem pořád s ní.

 

Že Digina odchází, se rozhodla a začala signalizovat asi dva týdny předem.

Zpočátku jsme nevěděli, co se děje, proč nežere, jestli má problém se zuby, polykáním, nebo žaludkem, nebo o co jde.

Nejdřív jsem zkusil stravitelnější krmivo (je to senior, může ji něco bolet, ...),

následovala veterinární péče, na jejímž začátku mi veterinářka řekla, že je to hodně špatné,

ale na moje přání zkoušela, co mohla, zkrátka jsme Digině dali šanci, aby se chytila a rozežrala a ještě si něco užila.

Ať už mě a procházky v lese a lukách v Meziměstí, nebo nového kamaráda kocoura tamtéž, o němž bude ještě řeč níže.

Ale i když veterinární péče odstranila některé interní akutní projevy špatného zdravotního stavu, tak Digina odmítala žrát stále lepší a lepší pochoutky, pro něž by dřív byla udělala kdoví co, aby se k nim dostala.

A odmítala je důsledněji a důsledněji: Začínalo to vyplivnutím krmiva bez polknutí, pokračovalo nevzetím do tlamy a olíznutím a končilo to důsledným uzavřením tlamy a jejím odvrácením pryč od nabízené delikatesy.

Dobře, pochopil jsem Diginčino rozhodnutí, když už nechce ani malilinkatý kousek něčeho dobrého, měkkého, šťavnatého, co se nemusí kousat a sklouzne samo do krku, tak už to balí, už jde pryč.

Zpočátku to totiž bylo tak, že jevila teoretický zájem o naprosto veškeré krmivo a jídlo, jen ho potom prakticky nesnědla. Proto jsme se ženou nevěděli, jestli třeba nemá jen potíže s dopravou potravy zvenku do žaludku.

Ale pak začalo být Diginino rozhodnutí srozumitelné i pro mě (na veteríně mi to říkali o pár dní dříve, mají s tím větší zkušenosti).

Ve čtvrtek 20., čili pět dní před Digininým odchodem, jsem poprvé zaznamenal její pohled, který jsem pochopil tak, že se se mnou loučí.

 

Strašně moc si vážím toho, že jsem se mohl s Diginou rozloučit.

Rozloučil jsem se pořádně, pověděl jsem jí vše, co mě napadlo, že jí chci říci.

Obrečel jsem si to jako želva už předem.

Poslední dva dny, pondělí a úterý, jsem s Diginou strávil veškerý svůj čas krom tří předem sjednaných schůzek v souhrnné délce asi tři hodiny a krom pondělního oběda.

Samostatnou práci na počítači bez termínu sjednaného s jiným člověkem jsem odložil na později, a věnoval jsem se Digině. "Programování a daňové přiznání tady budou i ve středu a ve čtvrtek, ale Digina už ne".

A nelituji ani jedné hodiny, ani jedné minuty, kterou jsem do rozloučení s Diginou investoval.

Když Digina odešla, jsem z toho, že jsem se s ní mohl pořádně za živa rozloučit, pociťoval velkou úlevu.

Že jsem mohl, a že jsem to udělal. Že jsem jí vše pověděl, a že jsem ji na tu cestu vyprovodil, aby před odchodem nebyla sama.

Díky tomu, že jsem si toho hodně nabrečel už předem, už když jsem viděl, že Diginka odchází, a že jsem se s ní včas pořádně rozloučil,

tak teď, když už je po všem, když už je Digina pryč, zvládám celou situaci docela dobře.

Nějaká slza ještě určitě ukápne, možná i vydatněji;

a určitě budu i do budoucna na měkko na různých místech a v různých situacích, které mi budou Diginu připomínat (typicky kde by měla být, ale nebude tam).

Digina mi schází, bude mi scházet, stýská se mi po ní a bude se mi po ní stýskat, ale snažím se respektovat, že už ji všechno bolelo, že už to opotřebované tělo potřebovala odložit;

a opravdu pociťuji obrovskou úlevu z toho a vděčnost za to, že jsem se s Diginou mohl důkladně rozloučit, když ještě byla živá, když se se mnou loučila, když mi říkala, že odchází pryč.

 

Nedávno jsem četl článek, který říkal, že psi neumírají, že staří psi jen více spí, protože se rychleji unaví.

Přečetl jsem si ho i proto, že jsem věděl, že to téma se mne bude poměrně zanedlouho týkat, tak abych předem načerpal nějakou vzpruhu.

Teoreticky zněl zajímavě a asi chtěl hlavně naznačit, že pes do konce života žije v rámci možností naplno. Budiž, ale to platí i o některých lidech.

Jednu věc ale musím těžce zpochybnit – už sám nadpis: Protože teď už vím, že pes ví, že umírá. Digina to určitě věděla. Resp., Digina se k tomu rozhodla; zhruba dva týdny předem.

Moc dobře věděla, že umírá, a signalizovala to. Veterinářka to poznala hned, já později, ale Digina věděla, že se blíží její odchod.

Mně trvalo téměř dva týdny, než jsem to pochopil. Do té doby jsem Digině nabízel pomoc, aby se dala dohromady.

Pak mi došlo, že opravdu nechce. Mockrát jsem to v jejích posledních dvou dnech ověřoval, abych si byl jistý, co chce; a ona na tom trvala. Když od pondělního rána i nejmenší kousíček sýra a i nejmenší nejšťavnatější nejlibovější kousíček masa velmi důsledně odmítala vložit do tlamy nebo olíznout,

tak to už bylo pro mne srozumitelné, že nechce v tomto životě v tomto těle pokračovat.

Ona se k tomu rozhodla už před dvěma týdny. To, že jsem jí pak dával různé lepší a lepší krmivo a jídlo (snažil jsem se ji nastartovat; za současné veterinární léčby, protože už se projevovaly interní zdravotní problémy),

a ona ho zpočátku přijímala, každé vždy zhruba dva dny, než ji přestalo bavit, to byla v podstatě, viděno zpětně, z mé strany korupce, aby tady Digina ještě chvilku zůstala. A nevyčítám si to – vím, že jsem jí dal šanci, že jsem udělal vše pro to, aby se nastartovala, když bude chtít.

A pak, když jsem začal chápat, že se nastartovat nechce a nenastartuje, ani kdybych se na hlavu postavil, jsem ten získaný čas využil k tomu, abychom se důkladně rozloučili. Byl jsem s ní. A když jsem byl chvíli pryč, byla jí nablízku moje žena.

A Digina to postupné nabízení zajímavějšího a zajímavějšího jídla zjevně brala zhruba tak, že "OK, jdu pryč, ale tohle ještě ochutnám, když už jsem tady.".

Třeba rajče, po kterém by se jinak utloukla, už si nevzala vůbec (taky je to malé zimní pravděpodobně chemické rajče ze supermarketu; a ne domácí velké rajče z keříku zcela bez chemie). Ale konzervu pro psy á la lunch meat, paštiku pro lidi, super dobrou dobře stravitelnou paštiku pro psy po operaci, vařené kuřecí maso, a další delikatesy, to vše akceptovala vždy zhruba po dobu dvou dnů. Proč ne, ať si to ještě před odchodem užije, to dává smysl.

Když bych někde byl 13 let na dovolené, pak bych se rozhodl, že v příštích dnech odjíždím, ale oni by mi tam postupně otevírali další a další památky a atrakce, které mne zajímají, ale dosud jsem tam nesměl, tak bych také klidně odložil odjezd o pár dní, abych se na ta dříve nepřístupná a pro mne zajímavá místa ještě podíval. Ale odjezd by to jen odložilo, a jen na adekvátní a přiměřenou dobu. A Diginu už evidentně leccos v těle bolelo.

Třeba do sýra jsem jí jen dával léky, tím jsem ji masově nekrmil, aby jí sýr zůstal vzácným, ale i tak ho chěla naposledy v neděli večer. V pondělí už ho nechtěla ani malinký kousíček, ani bez léků.

 

Strašně moc nám oběma (mně i Digině) pomohla moje žena.

Vzala si v práci home office, aby byla mně a Digině na blízku, aby neodjela na týden pryč stovky kilometrů daleko.

(Pozn. pro úplnost: Není co závidět, napracovala si to předem, když před spuštěním projektu seděla v práci do dvou, čímž myslím druhou v noci, přičemž ráno vstává fakt ráno, jako většina lidí, a ne až dopoledne jako já a jiné sovy; a i když ten týden pracovala z Meziměstí, tak je zde důraz na slovo "pracovala".).

A na celý poslední Diginčin den, na úterý, si žena vzala dovolenou a pracovala jen asi hodinu nebo dvě, než zadarmo o dovolené udělala tu nejnutnější práci, a pak už byla jen se mnou a s Diginou.

Moc tím pomohla mně i Digině. Psychicky i prakticky.

Prakticky proto, že s umírající bytostí, která už nic nezvládá tak jako dřív, je docela hodně technické fyzické práce.

Psychicky jako podpora pro mě; ale i jako přítomnost člena Diginčiny rodiny/smečky/stáda, aby se také rozloučila.

Moje žena a Diginka se sice znaly jen zhruba 3,5 roku, ale měly dobrý vztah; a Diginka byla ráda, že poslední okamžiky Diginčina života s ní a se mnou strávila i moje žena.

 

 

A na konec ještě jedno téma: Kočky.

Digi a Ampér.

 

 

Diginka neměla lovecké pudy, za celé ty roky procházek po lesích a lukách na volno s vodítkem odloženým přes mé levé rameno a pravý bok mi jednou jedinkrát vystartovala za srnkou.

A okamžitě se nechala odvolat. Jen jsem dořekl "ke mně", hned se otočila a mazala ke mně.

Ale jeden živočišný druh její pozornost s nejvyšší prioritou upoutat uměl: Kočka domácí. Za tou jedinou se uměla vydat a ignorovat mě.

Naštěstí se to za celý její život stalo výrazně méně než pětkrát, protože jsem o dost vyšší než ona, a tak jsem drtivou většinu koček na procházce spatřil dříve, a dokázal jsem včas Diginu přivolat k sobě. A hlavně – na volno jsem ji pouštěl ve volné přírodě, nikoliv mezi domy (tam někdy šla kousek na volno ze setrvačnosti při návratu z přírody, když už byla vylítaná), takže jsme ve chvíli, kdy Digina byla na volno, těch koček nepotkali mnoho.

 

Nedlouho po převzetí nemovitosti v Meziměstí, v létě 2019, se u nás objevilo maličké černé kotě a oznámilo nám, že je naše. Nebo že my jsme jeho, nebo něco v tom smyslu.

Kocourek ode mne dostal jméno Ampér, které jsem dávno měl pro budoucího kocoura připravené. Nikdy jsme doma žádnou kočku neměli, ale už několik let jsem tušil, že bych jednou kočku chtěl (kvůli myším), a že by to měl být kocour (kvůli koťatům), a že to má být od "A" (když to bude první kočka),

a že to má být něco stylového, co se ke mně hodí. Takže jméno "Ampér" jsem měl pro každý případ potenciálně naprázdno vybrané dávno předtím, než se vůbec tohle kotě narodilo, a než jsem tušil, že fakt kočku budu mít.

Pak se ukázalo, že Ampér patří sousedům, ale když jim ho žena nějakou dobu nosila zpět, aby ho nehledali, tak řekli, že to nemá smysl, že stejně půjde k nám. Takže Ampér teď bydlí zhruba ve dvou nebo třech domech, a máme tedy sdíleného kocoura, jak už to tak u koček bývá. Vtipné je, že netuším, jak mu říkají sousedé, ale to už je Ampérkův problém, aby si pamatoval všechna svoje jména.

 

Diginu jsem mnohokrát přivezl do Meziměstí na návštěvu, aby si to tu prohlédla, abychom si to tu užili. Při té příležitosti se podařilo zastihnout u nás i Ampéra, za což jsem byl rád, protože jsem je chtěl včas seznámit, dokud je Ampérek co nejmenší, dokud je ještě kotě. "Digina je fenka, tak je šance, že to půjde."

Bylo to asi někdy na podzim, nebo koncem léta, už nevím. Když se Ampér blížil, tak jsem Digině vydal povel "lehni" (to znala od malých dětí, ty měla ráda, ale ty se mohly bát její velikosti a divokosti, takže pokynem "lehni" jsem ji zklidnil a zmenšil, aby si dítě nevyplašila a aby ho třeba radostí neporazila).

A jelikož jsem věděl, jak vždy startovala po kočkách, tak jsem ji radši ještě zaklekl/zasedl, abych Diginu spolehlivě udržel, kdyby chtěla na Ampéra vystartovat. A taky aby pochopila, že myslím vážně, že po něm startovat nemá – v první řadě to zasednutí bylo sdělení, povel, informace, komunikace; až ve druhé řadě jištění pro případ, že by vystartovala – to bych ji udržel i rukama; ale chtěl jsem, aby vůbec nevystartovala.

A Digina byla naprosto úžasná. Perfektně pochopila, že jí sděluji, že Ampér je náš (kromě toho viděla, že Ampéra přivolávám, aby přišel), kromě toho on byl kotě a ona fena, a v neposlední řadě ona se s místní nemovitostí teprve seznamovala, zatímco Ampér tu už byl doma, takže to brala i tak, že je u něj na návštěvě, že on není narušitel jejího revíru. I když jsem jí pozemek jako její revír představoval.

Dokonce se snad hned první den jejich setkání Digina položila na bok, jako by chtěla Ampérovi dát napít mléka. Ale Ampér se jí preventivně bál, i když na něj byla fakt zlatá, za což jsem ji opakovaně a důkladně chválil.

 

Jak se Digina v zimě do Meziměstí přestěhovala na trvalo, přičemž byla na Ampéra pořád milá, jen ho občas vyděsila snahou o přiblížení, tak si na ni Ampér postupně zvykal.

V posledních týdnech jejího života už jí tento, teď už pubertální, kocour uměl provokativně (ale pro jistotu rychle) proběhnout těsně před čumákem; nebo se k ní přiblížit na metr či dva a v té metrové či dvoumetrové vzdálenosti i nějakou dobu setrvat.

Zatímco před některými jinými psy Ampér důvodně utíká a přibližuje se ke stromu, jen ty psy vidí na vzdálenost 30 či 40 metrů.

(No co si budeme povídat, vůči jiným kočkám byla Digina celý život úplně stejná, ale snažil jsem se tomu předcházet a mít ji pod kontrolou.)

 

Digina evidentně měla Ampéra ráda a chtěla se s ním seznámit blíže, ale i když jsme je opatrně seznamovali (zase bez nátlaku na Ampéra, aby se nebál),

tak si Ampér pořád držel odstup. Ale už nijak nestartoval, a když se přiblížila za hranice jeho diskrétní zóny, tak ji jemně zdvořile odstrčil tlapkou se zataženými drápy; už neprskal, nesyčel a neútočil, což kdysi na začátku dělal.

Nedávno jsem ženě vysvětloval, že ovčácký pes považuje svoji rodinu za stádo, za svoje ovečky, a hlídá, aby je měl pohromadě. Proto když se žena na procházce vydala jiným směrem než já s Diginou, tak se Digina otočila a šla pro ni, aby nás sehnala dohromady.

A žena k tomu později dodala, že Ampéra si Diginka vzala jako svoji další ovečku, i když černou.

(Pozn.: Jsem rád, že jsme se s Diginkou loučili společně já a žena, že Digina viděla, že má stádo či smečku pohromadě. A naši se s Diginou byli rozloučit o víkendu, protože jsem jim říkal, ať se na ni radši přijedou podívat, jestli chtějí; a ještě jí přivezli něco dobrého k jídlu.)

 

I když už se s námi Digina loučila, v posledním zhruba týdnu svého života, v ní Ampérova blízkost dokázala probudit tu nejukrytější energii, rozzářit jí oči a vyvolat na její tváři úsměv.

Přestože už nechodila do prudkého kopce a do schodů (špatné zadní nohy), a pár dní před koncem jejího života pro ni už ani chůze po rovině nebyla snadná,

tak když zaznamenala Ampéra, za ním vyběhla do prvního patra (stoletého domu s třímetrovými stropy), jako by neměla žádnou artrózu, jako by byla zdravé štěně.

 

Digina nikdy neměla štěňata.

A v posledních hodinách jejího života, v úterý v podvečer,

když Ampér viděl, že já, žena i Digina jsme smutní (kočka to pozná lépe než pes, a to je co říct), a že Digina nemá sílu a neohrožuje ho,

a když jsme ho pořád prosili, aby se přišel s Diginou rozloučit, že je smutná a chce ho vidět, už konečně Ampér sebral odvahu,

a přišel k Digině na takovou vzdálenost (v podstatě nulovou),

že ho mohla olíznout.

 

V posledních hodinách Diginčina života se jí tak splnil sen:

Konečně měla své štěně.

Byť to je de iure kocour.

 

Přestože už hodinu – dvě předtím bylo vidět, že Digina už opravdu chce odejít a že už opravdu odchází,

tak jí Ampérova přítomnost umožnila vytáhnout ze sebe zbytky uložené energie a poslední chvíle svého života prožít radostněji.

Ampér s námi chvíli poseděl, tak jsme s Diginou a s ním seděli se ženou ve čtyřech, abychom Diginku vyprovodili na její poslední cestu, a ta z toho měla evidentní radost.

Pak už to Ampérka začalo trochu stresovat, tak jsme ho pustili ven (Diginka, jakkoliv na Ampéra hodná, pořád byla velké zvíře s velkou tlamou a velkými zuby; a Ampér moc dobře ví, co on s podobným vercajkem menších rozměrů dělá myším).

Ale rozloučil se s Diginou, a hlavně jí dal možnost si alespoň na kratičkou chvíli užít péči o "štěně".

 

 

 

 

 

Velice si vážím toho, že jsem se s Diginkou mohl pořádně rozloučit.

 

 

A mám velkou radost z toho, že měla velkou radost,

když se k ní na samém sklonku jejího života přiblížil dospívající kocour natolik, že ho mohla olíznout jako své štěně.

 

 

Diginku už nic nebolí, teď už to bolí jenom mě a další členy naší lidské smečky.

 

 

 

 

Napsáno v Meziměstí, 26. 2. 2020, den po Diginčině odchodu.

 

Já a moje fenka Digi na louce
Fotka je z ledna 2020 ze společné procházky v Meziměstí, fotila žena.

 

 

 

Ve čtvrtek 27. 2. ráno, den a půl po Diginčině odchodu, ji hledal Ampér.

Sice se jí preventivně bál, ale teď mu chybí.

Skok nahoru na: Navigační menu
(klávesová zkratka Alt + Shift + horní „5”)

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Vzpomínka na Diginu: Nekrolog psaný od srdce. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-07-27]. Dostupné z: https://www.adamek.cz/ostatni/kynologie/digi-vzpominka

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-07-27]. Dostupné z: https://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

WebArchiv – Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

Jaký je rozdíl mezi střední a vysokou školou?
Na střední přesně víte, co se po vás chce, ale obvykle neznáte odpověď.
Zato na vysoké nikdy nevíte, co se po vás chce, a když to náhodou pochopíte, zjistíte, že je to úplně banální otázka a odpověď zná každé malé dítě.

 

Pro zamyšlení

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
[Karel Čapek]