Hledat na tomto webu

Jen zdivo a zeleň,
kam oko dovidí.
Z toho jsem jelen,
vesnice bez lidí?

Bez střech jsou domy,
a taky bez oken,
jen keře a stromy
koukají za plotem.

Po oknech díry jen,
a za nimi prázdnota.
Koukám skrz pokojem
– není tam života.

Nejsou tu stropy,
nejsou tu nábytky,
a po kulkách stopy
nesou tu omítky.

Kde jsou ty rodiny,
děti i dospělí,
z domů jsou pustiny,
kam lidi se poděli?

Pes tady neštěká,
a děti nekřičí,
siréna nehouká,
když nejedou hasiči.

Polévka nevoní,
když na stůl se nedává,
budíky nezvoní,
když nikdo nevstává.

Už nejsou to obydlí,
už nejsou to domovy,
už nepíše úkoly
tu nikdo Tomovi.

Vesnice duchů,
co možná tu zemřeli,
škrábu se v uchu,
jestli fakt museli.

Jen zeleň žije tu
a taky slunce,
z tohodle výletu
se mi svírá srdce.

Na vjezdu do této vesnice
pole jsou okolo silnice.

Však na těchto polích neroste obilí,
nějací šílenci miny tam zasili.

Na těchto polích roste jen zhouba,
miny tam zasadil nějaký trouba.

Jenže z min neplyne žádného užitku,
nenesou ovoce, a nechutnaj dobytku.

Tak tahle vesnice uprostřed polí
zeje dál prázdnotou, až oči bolí.

Ne změna klimatu, ne výbuch sopky.
To lidi změnili vesnici v hrobky.

• Napsáno v Chorvatsku, při cestě na kole na jihovýchod v r. 2007
• Konkrétně jsem básničku napsal poté, co jsem jel dva kilometry souvislým úsekem minových polí, ve kterém se člověk musel striktně držet na asfaltce, a po kterém následovala zničená, úplně prázdná vesnice, a po ní opět 1,5 km minových polí. Něco takového jsem neviděl ani v Bosně. Tam sice bylo mnoho zničených domů, jenže v každé vesnici bylo třeba 80% domů opravených a obydlených.
  Úplně zničenou a kompletně opuštěnou vesnicí jsem projížděl až v Chorvatsku. Docela nepříjemný pocit.
• Ilustrační snímky jsou autentické, vyfotil jsem je v té vesnici (resp. minové pole před tou vesnicí), o které báseň pojednává