Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Chorvatská vesnice

 

Vytvořeno
Chorvatsko, 14.9.2007
(lehce doplněno 19.9.)

 

Jen zdivo a zeleň,
kam oko dovidí.
Z toho jsem jelen,
vesnice bez lidí?

Bez střech jsou domy,
a taky bez oken,
jen keře a stromy
koukají za plotem.

Po oknech díry jen,
a za nimi prázdnota.
Koukám skrz pokojem
– není tam života.

Nejsou tu stropy,
nejsou tu nábytky,
a po kulkách stopy
nesou tu omítky.

Kde jsou ty rodiny,
děti i dospělí,
z domů jsou pustiny,
kam lidi se poděli?

Opuštěný dům, zničený za občanské války – Chorvatsko

Pes tady neštěká,
a děti nekřičí,
siréna nehouká,
když nejedou hasiči.

Polévka nevoní,
když na stůl se nedává,
budíky nezvoní,
když nikdo nevstává.

Už nejsou to obydlí,
už nejsou to domovy,
už nepíše úkoly
tu nikdo Tomovi.

Vesnice duchů,
co možná tu zemřeli,
škrábu se v uchu,
jestli fakt museli.

Jen zeleň žije tu
a taky slunce,
z tohodle výletu
se mi svírá srdce.

Opuštěný dům, zničený za občanské války – Chorvatsko

Na vjezdu do této vesnice
pole jsou okolo silnice.

Však na těchto polích neroste obilí,
nějací šílenci miny tam zasili.

Na těchto polích roste jen zhouba,
miny tam zasadil nějaký trouba.

Jenže z min neplyne žádného užitku,
nenesou ovoce, a nechutnaj dobytku.

Tabule označující minové pole z občanské války – Chorvatsko

Tak tahle vesnice uprostřed polí
zeje dál prázdnotou, až oči bolí.

Ne změna klimatu, ne výbuch sopky.
To lidi změnili vesnici v hrobky.

Opuštěný dům, zničený za občanské války – Chorvatsko
  • Napsáno v Chorvatsku, při cestě na kole na jihovýchod v r. 2007
  • Konkrétně jsem básničku napsal poté, co jsem jel dva kilometry souvislým úsekem minových polí, ve kterém se člověk musel striktně držet na asfaltce, a po kterém následovala zničená, úplně prázdná vesnice, a po ní opět 1,5 km minových polí. Něco takového jsem neviděl ani v Bosně. Tam sice bylo mnoho zničených domů, jenže v každé vesnici bylo třeba 80% domů opravených a obydlených.
    Úplně zničenou a kompletně opuštěnou vesnicí jsem projížděl až v Chorvatsku. Docela nepříjemný pocit.
  • Ilustrační snímky jsou autentické, vyfotil jsem je v té vesnici (resp. minové pole před tou vesnicí), o které báseň pojednává

Skok nahoru na: Navigační menu
(klávesová zkratka Alt + Shift + horní „5”)

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Chorvatská vesnice. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2026-07-22]. Dostupné z: https://www.adamek.cz/basne/pacifisticke/chorvatska-vesnice

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2026-07-22]. Dostupné z: https://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

WebArchiv – Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

Přijde takhle jednou student na zkoušku a příliš látku neumí. Profesor ho už chce vyhodit, ale student naléhá, že by jinak měl zkažené prázdniny a tak dále, a prosí ještě o jednu otázku. Nato profesor: „Když mi povíte, kolik je v téhle místnosti žárovek, tak vám tu trojku dám.” Student prolézá celou místnost, nahlíží do skříní, ba i do odpadkového koše, až nakonec vítězoslavně odpoví: „13!”. Profesor otevře svůj kufřík, vyndá zbrusu novou žárovku a praví: „Kdepak, pane kolego, 14. Přijďte si příště.”
Historka se samozřejmě po fakultě rychle roznese, a tak když chce profesor na dalším termínu zase někoho vyhodit, dotyčný prosí, jestli by také nemohl počítat žárovky. Profesor svolí a student opět pečlivě mapuje celou místnost, načež nahlásí: „14!”. Profesor otevře kufřík a odpoví: „Máte smůlu, já dnes s sebou žádnou žárovku nemám.”
Student sáhne do sveho batůžku a se slovy „Ale já ano” vytáhne jednak krásnou žárovku, jednak index.

 

Pro zamyšlení

Kromě člověka všichni živí tvorové vědí, že základním životním cílem je radovat se ze života.
[Samuel Butler]